The Caribbean

After taking care of getting the cars from Panama to Colombia, we were looking forward to our part – the yacht trip. 

We spent two nights in a hostel in Panama City and went for a walk from the business neighbourhood with numerous skyscrapers to the old town with pretty colonial houses. The next day we got up at 4.30 a.m. to be ready for the 5 o’clock pick-up that arrived at six. We put our backpacks on the roof of the jeep and squeezed inside – there were eight of us, altogether – and set off for the journey to the port of Porvenir, although a bit nervous that the “taxi” driver didn’t know the name of our ship. When we reached the Kuna Yala region, it started to rain (our backpacks got wet) and the road turned into a roller coaster, going up and down and right and left through the surrounding jungle so we were considering taking the seasickness pills already. In the end we arrived to a lancha port and again, nobody here recognized the name of Manigua, our yacht. Still, we hopped on one of the boats with our soaked backpacks and went for Porvenir. We got soaked ourselves when we were bobbing on the waves of the open sea but surprisingly, the boater found Manigua and we managed to get aboard. The yacht looked good and we were looking forward to the sailing, although we were a bit upset from the journey here – both the taxi and the lancha were more expensive than we were told they would be.

However, then we realized that there would be thirteen people on the boat, nine passengers and four members of the crew, which seemed a lot for the size of it and it meant that there will be four of us sleeping in a cabin for two, and moreover they asked us to pay more, reasoning that they had to change the boat because the captain of the original one had quit and Manigua is newer and more spacious(!). All in all, considering how much we paid for the whole sailing trip, there were a lot of things we weren’t happy about.

Nevertheless, we stayed aboard. After some formalities (excluding the safety things, though, such as learning where the life vests are) we sailed off to one of the 368 islands of San Blas. We “parked” in calm waters between two islands where we were supposed to spend the following three nights. The islands were pretty as a picture in a travel magazine, with palm trees bowing above the white sand of the beach, and amazingly clear water with starfish on the ground.

The other passengers were laid-back young travellers, three guys from Australia and two Dutch girls, and after the first misunderstanding about the payment the crew turned out to be nice as well, so the company was alright, it was just the little space that mattered. The next day we stayed at the same place for the weather wasn’t good enough for sailing and we went snorkelling and saw a stingray and loads of colourful small fish and corral. 

The third day – December 24^th – we sailed to another travel catalogue island with even better snorkelling places and this time we were ready to try the seasick pills – and they worked! When we got back to “our” island we went over for a beer to celebrate the Christmas Eve but couldn’t drink much as the next day the boat was to start a 40-hour non-stop sailing to Cartagena, Colombia. It didn’t really feel like Christmas, anyway, with the coconut palms and sea around, and pleasant 25 degrees.

On the fourth day we went to visit yet another island and after good but little lunch (because the number of people really exceeded the maximal limit of the boat and the amount of food that fitted in the pots was yet another proof of it) we set off on the sailing journey on the open sea. We all took our lifesaving pills and got ready to suffer through it. The pills make you sleepy so most of us spent the journey lying down (this also helps against being sick), either in the cabin or on the deck (more fresh air).  At one point we saw dolphins jumping around the boat, at another some other big fish.

In the early morning of the sixth day we woke up to find ourselves in the port of Cartagena, with skyscrapers at one side and the domes of the old town churches at the other.

Poté, co jsme se postarali o přesun našich aut z Panamy do Kolumbie, začali jsme se těšit na ten náš – pětidenní cestu jachtou. 

V Panama City jsme strávili dvě noci v hotelu a přes den si udělali výlet z obchodní čtvrti s podkovou mrakodrapů do starého města s koloniální architekturou. Druhý den jsme vstávali o půl páté ráno, abychom byli připraveni na vyzvednutí v pět. Taxi přijelo v šest a řidič nevěděl nic o naší lodi jménem Manigua. Přesto jsme batohy naskládali na střechu a nacpali se dovnitř – dohromady nás tam bylo osm – a vyrazili na karibskou stranu Panamy, do přístavu Porvenir. Když jsme přijeli do regionu Kuna Yala, začalo pršet (takže nám zmokly batohy)a cesta se změnila v horskou dráhu džunglí, takže jsme uvažovali, že si prášky proti mořské nemoci vezmeme už teď. Přeze všechno jsme dorazili k přístavišti loděk, odkud jsme měli pokračovat do Porveniru. Ani tady nikdo neznal Maniguu, ale i tak jsme nasedli a vyrazili. Batohy už jsme měli durch z cesty autem a teď jsme zmokli i my, jak na nás stříkaly vlny na moři. Náš loďkař po asi dvou telefonátech Maniguu nakonec našel a my jsme se úspěšně nalodili. Jachta byla pěkná a my jsme se těšili na plachtění, i když jsme byli trošku rozladění z cesty sem – jak taxi, tak lancha byly dražší, než měly být.

Pak jsme ale zjistili, že nás na lodi bude celkem třináct – devět pasažérů a čtyři členové posádky – což se na její velikost zdálo docela dost a hlavně to znamenalo, že budeme v kabině pro dva spát čtyři. A co hůř – chtěli po nás, abychom jim zaplatili o 50 dolarů na osobu víc, protože jsme původně měli jet na jiné lodi, ale její kapitán dal výpověď a Manigua, kterou sehnali na poslední chvíli, byla novější a prostornější(!). Tak to jsme jim vysvětlili, že platit nic navíc opravdu nebudeme. Prostě, vzhledem k tomu, kolik jsme za celou srandu zaplatili, bylo dost věcí, ze kterých jsme nebyli nadšení.

Přesto jsme zůstali na palubě. Po pár formalitách (které ale nezahrnovaly bezpečnostní věci, třeba jako kde v případě potřeby najít záchranné vesty) jsme vyjeli k jednomu z 368 ostrovů San Blas. Zakotvili jsme v klidných vodách mezi dvěma ostrovy, kde jsme měli strávit další tři noci. Vypadalo to tam jako na obrázku z cestovní kanceláře, kokosové palmy se skláněly nad bílým pískem pláže a průzračnou vodou byly vidět hvězdice na dně.

Ostatní pasažéři byli pohodáři, tři lidi z Austrálie a dvě holky z Holandska, a po prvotním nedrozumění ohledně platby se nakonec i posádka začala usmívat, takže osazenstvo bylo v pohodě, jen ten nedostatek prostoru byl dost cítit. Druhý den jsme zůstali zakotvení, protože počasí nebylo na plachtění nic moc, tak jsme šli šnorchlovat a viděli jsme rejnoka a spoustu pestrobarevných ryb a korálů.

Třetí den – 24. prosince – jsme vyjeli k dalšímu ostrovu jak z katalogu, kde bylo ještě lepší šnorchlování a tentokrát už to bylo i na pilulky proti mořské nemoci, které překvapivě opravdu zafungovaly! Když jsme pak dorazili zpátky k „našemu“ ostrovu, zašli jsme si na pivko oslavit Štědrý večer, ale nemohli jsme moc pít, protože další den jsme vyráželi na 4O hodinnovou nonstop cestu do Cartageny. Stejně to moc nevypadalo jako Vánoce, s palmama a mořem a příjemných 25 stupňů ve vzduchu.

Čtvrtý den jsme jeli navštívit ještě jeden ostrov a po chutném ale chudém obědě (protože počet lidí na palubě opravdu přesahoval maximální limit pro tuhle loď a množství jídla, které se vešlo do hrnců toho bylo dalším důkazem) jsme vyrazili na cestu na volné moře. Vzali jsme si prášky proti blbě a chystali se to protrpět. Vedlejší účinek těchle pilulek je ospalost, takže jsme všichni různě polehávali (to už samo pomáhá), buď v kabině nebo na palubě (víc čerstvého vzduchu). Jednu chvíli nás doprovázeli delfíni a viděli jsme i kulohlavce.

Brzo ráno šestého dne jsme se probudili v cartagenském přístavu. Na jedné straně nás vítaly mrakodrapy a na druhé kopule kostelů starého města. 

Zuzka

Karibik? Se vsad! Caribbean? You bet!

Klid pred bouri. Calm before the storm.

Dovolenka. Vacation.

Nesyci, kdyz zapada... Doesn't hiss when setting down.

Co jinyho delat... What else to do...

Je to fuska mit  flasku rumu a ctyri nohy...
Too many legs for a bottle of rum...

Nasi Ozzici... Our Ozzis...

Vazna diskuze... budem nejdriv kourit, nebo plavat?
Serious discussion... smoke first or swim first?

Mamma a Patek ... Mamma and Friday...

Zeme na obzoru!!!  Land ahoy!!!

Panama

Happy New Year and all the best! Feliz año nuevo! We were celebrating the new year in Cartagena, Colombia, but I still owe you the description of our adventures in Panama.

When we crossed the rural customs in Rio Sereno, we continued on the winding and up-and-down (yet paved) mountain road to El Volcan and finally to Boquete. It's not easy when you don't have a proper map but asking people helps. We asked quite a few and one of them told us to follow the yellow middle-of-the-road line, which proved to be a very good piece of advice.

Boquete has a pleasant climate for a person from Central Europe and we stayed there for two days, went for the hike El sendero de los quetzales which is said to be one of the most beautiful in Panama but it was raining quite heavily so Petr decided to stay at the entrance and knit and I went only for a short walk. From what I could see it really seemed great, imagine a cloud forest with rivers and hidden quetzales in the crowns of the trees. Well, maybe next time.

Because we were quite in a hurry to get to Panama City in time to be able to ship our car together with our friends' one, we set off again and drove to El Valle de Anton, a crater town with yet again pleasant altitude and several attractions around.

We reached the place after sunset and were looking for a place to stay as we badly needed shower. Finally we found an American guy with some private accommodation whose brother-in-law (or something similar) ran a campsite across the road. We drove over and ended up with our front wheels stuck in mud since, no matter the raining season ended a few weeks ago, it was still raining and the ground was too soft. We couldn't get out ourselves and had to wait until Mario, the brother-in-law, returned from Panama City about an hour later. This wasn't a very pleasant beginning of our stay in El Valle but Mario proved to be a very nice person. A biologist and birdwatcher, he created a piece of paradise around his house with humming birds flying about.

Although the sunny spells were quite infrequent when we were in El Valle, we visited El Macho, a huge waterfall and took a swim in a natural pond nearby, even though the water was pretty cold and it was raining,  then we went to hot springs for a change and got a muddy face mask, and last but not least visited "the famous" square trees with the help of a drunk local to whom we gave a dollar afterwards because that was all we had beside a $20 bill and he seemed to cry because of it.

After saying goodbye to Mario, we had to head to Panama City. Shortly before arriving to the town, we crossed the Panama Canal which is indeed something worth seeing. The huge multi-floor cargo ships are slowly passing by and when you pay $5 at the Miraflores locks, you can see them going up and down with the changing water level (we didn't).

In the evening we finally met with our friends and their home on wheels (we are envious especially of the inside kitchenette:) and the next day started the slow and sometimes painful process of getting the cars ready for the shipping. We visited several offices, made piles of photocopies and several visits to a local shopping mall, and after a couple of days were ready to take the cars to Colon on the Caribbean side to load them into a container.

The whole process of loading was done in a day although we came about half an hour late to the meeting with the helping agent due to a morning traffic jam which was - as we gradually learned - something very characteristic for Colon. Again, we made a pile of photocopies and visited several offices to get a few stamps and while standing at their table waiting for one piece of paper we learned what two of the office workers are doing for Christmas and what kind of Christmas sweets are their favourite as these pieces of information were apparently more important for them then the fact that their clients are waiting for one bloody stamp. Maybe this slight lack of attention was the reason why she had to redo the form three times as she wasn't able to fill it without this or that mistake, be it a misspelling in a name or number of VIN of the car, or the port from which we were leaving.

Anyway, eventually it was ready and we set off to the port through another traffic jam, driving among all the trucks as the only access road to three huge cargo ports was a two-lane pot-holed road, and when we finally arrived and passed through the "inspection" and found our container standing in the mud, we found out that the step into it was about 15 cm high and they had no ramps for the cars to ride in on. Moreover, our friends' car is quite big and we weren't sure it would really fit in there. After building a very improvised ramp from loose pieces of wood we drove our car in, that was quite OK. Then we spent about 15 minutes making improvements to the ramp with nails and then Zuzka got in and we stood at both sides, checking. After some nerve-wrecking slow driving (Zuzka) and shouting (us), the car actually got in, with only milimitres left under the roof of the container. Yippee! We said goodbye to our pets and sealed the container and set off for the bus terminal, which proved a bit more difficult than we expected because the agency didn't have anybody ready to pick us up, although they had promised to, and taxi drivers were not willing to come to the port due to the terrible truck traffic jam. We were trying to hitchhike but nobody took us. Luckily,  after a while there was a taxi driver  actually leaving the port and he agreed to take us to the city outskirts but after a while of our sending some positive thoughts toward him he took us all the way to the bus terminal and we got there just in time to catch the express to Panama City.

Scroll down to see few photos!

Šťastný nový rok! Feliz año nuevo! Nový rok jsme slavili v Cartageně, ale já vám ještě dlužím vyprávění z Panamy.

Když jsme překročili vesnickou celnici v Rio Sereno, pokračovali jsme po horské silničce klikatící se z kopce do kopce do vesnice Volcán a konečně do městečka Boquete. Najít cestu není vždycky úplně jednoduché, hlavně když nemáte mapu, ale pomáhá ptát se místních. Ptali jsme se několika a jeden z nich nám poradil držet se žluté středové čáry, což se nakonec ukázalo jako nejužitečnější rada.

Boquete má pro Středoevropana příjemné klima, a tak jsme tady zůstali dva dny. Šli jsme na Sendero de los Quetzales, které má být jedno z nejhezčích v Panamě, ale když jsme dorazili na začátek trasy, lilo jak z konve, takže Peťa se rozhodl zůstat na místě a plést a já jsem šla jen na krátkou procházku. Z toho, co jsem viděla, to vypadalo hodně dobře, představte si mlžný prales se zurčícími říčkami a quetzaly schovanými v korunách stromů. Tak snad příště.

Protože jsme ale měli docela naspěch, abychom dorazili včas do Panama City a mohli nalodit auto spolu s kamarádama, tak jsme zase vyrazili na cestu a přejeli do El Valle de Anton, městečka v kráteru s opět přijemnou výškou nad mořem a řadou turistických atrakcí okolo.

Na místo jsme dorazili po setmění a hledali kde přespat, protože už jsme docela nutně (nebo aspoň já) potřebovali sprchu. Nakonec jsme narazili na jednoho Američana, který pronajímal cabañas, to by pro nás bylo moc peněz, ale jeho švagr (nebo tak něco) měl přes ulici kemp. Tak jsme přejeli naproti a zapadli jsme do škarpy, protože půda byla po deštích měká, i když období dešťů mělo skončit už tak před měsícem. Sami jsme se nemohli dostat ven a museli jsme počkat na švagra Maria, až asi po hodině přijede z Panama City. Nebyl to moc příjmemný začátek našeho pobytu v El Valle, ale Mario se ukázal jako velmi sympatický biolog, který si kolem svojeho domku vytvořil kousek ráje s kolibříky bzučícími nad hlavou.

Během našeho pobytu v El Valle sluníčko moc nesvítilo, ale přesto jsme navštívili vodopád El Macho, o kterém v průvodci psali, že má 85 metrů, ale nakonec měl jen 35, a vykoupali se v bazénku pod ním, i když voda byla studená a zrovna pršelo, stavili jsme se taky v horkých pramenech a dostali bahnovou masku, a nejlepší nakonec jsme se jeli podívat na slavné arboles cuadrados, čtvercové stromy. Cestu k nim nám ukázal místní opilec, kterému jsme za to dali dolar (pak už jsme měli jen dvacetidolarovku) a vypadalo to, že ho to rozplakalo.

Když jsme se rozloučili s Mariem, museli jsme si to namířit do Panama City. Chvilku před tím, než jsme dorazili do samotného města, jsme přejeli Panamský kanál, který opravdu stojí za vidění. Kolem vás pomalu proplouvají několikapatrové nákladní lodě a když si zaplatíte 5 dolarů na zdymadlech Miraflores (my jsme neplatili, přišlo nám to moc;), můžete se dívat, jak lodě klesají a stoupají s měnící se hladinou vody.

Večer jsme se konečně potkali s Kamílkem a Zuzkou a jejich domem na kolech (závidíme jim hlavně vnitřní kuchyňkuJ) a příští den ráno jsme začali s pomalým a občas bolestným procesem přípravy aut k nalodění. Navštívili jsme několik úřadů, udělali horu fotokopií a několikrát se projeli do místního nákupního centra s internetem a po několika dnech jsme byli připravení na to jet do Colonu na karibské straně, abychom tam auta nastrkali do kontejneru.

Celý proces naloďování jsme zvládli během jednoho dne, i když jsme na schůzku s pomáhajícím agentem přijeli o půl hodiny pozdě kvůli dopravní zácpě, což bylo – jak jsme postupně zjistili –pro Colon velmi charakteristické. A zase jsme dělali kopie a obíhali úřady pro potřebná razítka. Takhle jsme se třeba při čekání na jedno razítko dozvěděli, co bude jedna úřednice dělat o Vánocích a jaké je její oblíbené cukroví, když to vyprávěla kolegyni, zatímco měla vyplňovat naše formuláře a my jsme jí stáli u stolu. Možná kvůli téhle drobné nepozornosti musela naše papíry třikrát předělávat, když v nich postupně udělala chybu ve jméně, v čísle VIN auta a přístavu, ze kterého jsme odplouvali.

Každopádně nakonec bylo všechno hotovo bez chyb a my jsme vyrazili do přístavu, kličkovali jsme mezi kamióny skrz další zácpu, protože jediná přístupová cesta ke třem velkým nákladním přístavům byla úzká děravá silnička. Když jsme prošli inspekcí a našli jsme náš kontejner stojící v blátě, zjistili jsme, že schod mezi zemí a kontejnerem má asi 15 cm a že nám nikdo není schopný zajistit rampu na najetí.  Navíc auto Zuzky a Kamílka je větší než naše a nebyli jsme si jistí, jestli se do kontejneru určitě vejde. Tak jsme udělali improvizovanou rampu z posbíraných prkýnek a najeli dovnitř s Juráškem, to bylo docela bez problémů. Pak jsme strávili asi čtvrt hodiny vylepšováním rampy, sbíjením prkýnek a naměřováním a nakonec Zuzka nasedla do auta a my si stoupli po stranách a dozadu a kontrolovali. Zuzka pomaličku najížděla na rampu, ta trošku praskala, ale přední kola vydržela. Jak se auto posouvalo dovnitř, jeho střecha se nebezpečně přibližovala stropu kontejneru, pak najela na rampičku zadní kola, mezi střechou a stropem byl asi milimetr, ale poslední opatrné šlápnutí na plyn a auto bylo vevnitř. Hurá! Rozloučili jsme se Juráškem i s Bramborghinim (aka Rumcajsem aka Rambem... děcka se ještě úplně nerozhodli, jak se bude jejich auto jmenovat), zapečetili jsme kontejner a vydali se na autobusové nádraží, což bylo trošku složitější, než jsme čekali, protože agentura, které jsme zaplatili za vyřizování papírů, nám tam měla zajistit odvoz, ale evidentně na nás nikdo s limuzínou nečekal a taxikářům se do přístavu nechtělo kvůli zmíněnému provozu. Tak jsme chvíli zkoušeli stopovat, ale Panamani nestaví. Nakonec jsme ale měli štěstí, protože z přístavu odjížděl taxikář, který vezl někoho tam a i když měl namířeno jinam, slíbil, že nás hodí aspoň na kraj města a tam už chytíme dalšího taxíka. V koloně jsme na něj ale vysílali pozitivní myšlenky a nakonec nás dovezl až k autobusáku, kde už zrovna stál připravený expres do Panama City. 

Photos / Fotky!

Boquete

El Valle

Mario's paradise

Panama canal

Panama City

Nicaragua & Costa Rica

When we successfully crossed the border to Nicaragua it was already getting quite late and we spent the night in Somoto, a small town near the frontier. There was a tourist attraction nearby – a canyon where you could swim and we went to see it the next day, only to learn that it was “discovered” and made famous a few years ago by three geologists from the Czech Republic. It was nice swimming in the cool water with the tall rocks above us.  

As we feel – and sleep – better in the mountains than on the beach, we decided to go next to Esteli, a mountain town with several natural reserves around, and to enter one of those – la Reserva Natural Tisey. We visited a popular picnic spot with a 35-metre waterfall but there were quite a lot of people, it being a Sunday, so we didn’t stay long and continued up the dirty and stony road to stop for lunch of sopa de gallina which consisted of a huge plate of soup, vegetable, and about a quarter of hen that we simply weren’t able to finish. Up we went again, nearly to the top of the mountain where we camped for the next two nights. The showers were bloody cold but the views were great. We climbed up to a mirador with almost 360⁰ view from where we could see Esteli on one side and Lago de Managua on the other. But more importantly, we visited a local artist, AlbertoGutierrez Jiron, an incredible old man who carves stone images in the rocks of the forest around his house. He was one of the most truly happy people I’ve ever seen, he enjoyed and “made” us enjoy the smells, feelings, tastes, and views of the surroundings and we were leaving somewhat filled with his happiness.

Our next stop was the charming colonial town of Granada with its churches, museums, banks of Lago de Nicaragua, and heat. After strolling for a half a day we fled to a bit higher altitude, to Laguna de Apoyo, a crater lake nearby where we swam in the surprisingly warm water and rented kayaks for a while. It was here we learned we have to be in Panama City sooner that we’d expected, to be able to share the container to Colombia with our friends. So we saved Isla de Ometepe and the Nicaraguan beaches for next time and hurried to Costa Rica.

Nicaraguan – Costa Rican borders were the first ones we managed to get through without any outside help and we were very proud of it. This time I got hysterical surprisingly on the Nicaraguan side where leaving the country was unexpectedly complicated but then it was all plain sailing, some copies, aduana No. 1 and aduana No. 2 and off we went to Costa Rica.

We spent the first night at the police station, well at their parking lot as they woke us in the middle of the night at the supermarket parking to told us that it’s not a save place so we moved the car to the station next to the Panamerican highway. Safe but little sleep.

Now, the “highway” is another chapter, forget what you’re used to from Canada, US or Europe as a “highway”, here it can be anything from a perfect four-lane road (very, very rare) to a pot-holed side road (very common).

In the early morning we set off to Monteverde and drove the last 36 kilometres on a dirt road but arrived safely to this Quaker getaway among the cloud forest. We camped in La Colina Lodge and had a hot shower after more than a month (the last one I think was in Mexico). A true bliss. We climbed the lethal 45⁰ track up to Cerro Amigos with its misty top and wind wailing among the TV towers. We couldn’t see a thing but the atmosphere was great.

Next day we splurged $18 each on the entrance fee to the recommended cloud forest reserve. Although very expensive for us, it was amazing with all the hues of green around, trees with other fifty plants growing on them, the pending bridge and the rain.

As we were taking it very quick with Costa Rica, we went to the beach next, saw real macaws feeding on some fruit on the Playa Hermosa next to Jaco and went snorkeling in the Natural Reserve Playa Ballena near Uvita. And then there was another border crossing awaiting us, the last one in Central America. We chose to go through Rio Sereno, “the least trafficked” as the guidebook said. What it didn’t say, however, was that it was in the middle of nowhere, at the end of a dirt road. But we found it and got through, hopefully with all the necessary papers (we’ll see that when boarding into the container in Colon, haha).

We’ll come back one day, dear Costa Rica!

Když se nám podařilo překročit hranice do Nikaragui, bylo už docela pozdě a my jsme strávili noc v městečku Somoto. Kousek odtud byla turistická atrakce – kaňon s řekou, kde se dá plavat. Vydali jsme se tam další den a zjistili jsme, že ho pro turisty před pár lety „objevili“ tři geologové z Olomouce. Voda byla příjemná a mezi vysokými skalami se plavalo dobře.

Protože se cítíme – a spíme – líp na horách než na pláži, dál jsme pokračovali do Estelí, městečka v kopcích s několika přírodními rezervacemi okolo. Vybrali jsme si jednu z nich, La Reserva Natural Tisey, a vydali se vzhůru po kamenité cestě. Navštívili jsme oblíbené místo na piknik s 35 metrovým vodopádem, ale bylo tam plno lidí – trefili jsme se tam zrovna v neděli – takže jsme nezůstali dlouho a stoupali dál. Na oběd jsme se zastavili na sopa de gallina, kde nám přinesli kotel polívky s plno zeleninou (ne všechno jsme identifikovali) a asi čtvrtkou slepice. To jsme prostě nezvládli dojíst. Pak jsme pokračovali dál, dojeli skoro na vrchol kopce a tam zůstali další dvě noci. Sprchy byly brutálně studený, ale ty panoramata! Vylezli jsme na mirador se skoro 360⁰ výhledem, na jedné straně Estelí, na druhé Lago de Managua. Ale hlavně jsme navštívili místního umělce, Alberta Gutierreze Jirona, neskutečného vitálního dědu, který vytesává obrazy do kamenů a skal v lese okolo svého domu. Byl to jeden z nejšťastnějších lidí, co jsem kdy potkala. Užíval si a „donutil“ nás užívat si všechny vůně, chutě, výhledy a hmatové vjemy, a my jsme odcházeli tak nějak naplněni jeho štěstím.

Naše další zastávka bylo okouzlující koloniální městečko Granada, s jeho kostely, muzei, břehy jezera Lago de Nicaragua a horkem. Objevovali jsme jeho krásy zhruba půl dne, než jsme utekli kousek dál do trochu vyšší nadmořské výšky, k Lago de Apoyo. V tomhle kráterním jezeře jsme si zaplavali v překvapivě teplé vodě a vypůjčili si kajaky. Tady jsme se taky dozvěděli, že musíme být v Panama City dřív, než jsme počítali, abychom stihli kamarády a kontejner do Kolumbie. Takže jsme nechali Isla de Ometepe a nikaragujské pláže na příště a spěchali do Kostariky.

Hraniční přechod mezi Nikaraguou a Kostarikou byl první, který jsme zvládli bez cizí pomoci a byli jsme na to náležitě hrdí. Tentokrát jsem překvapivě vyhysterčila už na nikaraguiské straně, kde se věci ukázaly být nečekaně komplikované, ale pak už to šlo jako na drátkách, pár kopií, aduana č.1, aduana č.2 a byli jsme v Kostarice.

První noc jsme strávili na policejní stanici, teda na jejich parkovišti poté, co nás vzbudili uprostřed noci na parkovišti supermarketu, aby nás upozornili, že tam je nebezpečno, a tak jsme se přesunuli na jejich stanici, vedle panamerické dálnice. Bezpečno, ale moc se nevyspíte.

Panamerická dálnice je samostatná kapitola. Zapomeňte na to, co znáte z Evropy, Kanady nebo USA jako dálnici. Tady to může být cokoliv od krásné čtyřproudovky (velice, ale opravdu velice zřídka) po okresku plnou děr (většinu času).

Brzo ráno jsme vyrazili směrem na Monteverde. Posledních 36 kilometrů jsme sice jeli po rozblácené polňačce, ale do kvakerského útočiště uprostřed mlžného pralesa jsme dorazili v pořádku. Kempovali jsme v La Colina Lodge a po víc jak měsíci si dali teplou sprchu (poslední byla myslím v Mexiku). Neskutečná slast. Vylezli jsme na kopec Cerro Amigos po cestě se smrtícím úhlem tak 45⁰, kde mi hned na začátku upadla podrážka od pohory, takže jsme ji svazovali vším možným. Nakonec se jako nejlepší ukázal kus kabelu, který jsme našli u cesty. Ještě že máme tu moderní techniku. Nahoře byla mlha jak mlíko, takže z výhledů nebylo nic, ale mezi televizními vysílači krásně skučel vítr, prostě parádní atmosféra.

Příští den jsme si vyrazili z kopýtka a zaplatili vstup 18 dolarů každý do doporučené přírodní rezervace mlžného pralesa. Cena to byla vysoká, ale vynahradily nám to všechny ty odstíny zelené, stromy, na kterých rašilo dalších asi padesát rostlin, houpací most a déšť (ten byl zadarmo).

Protože jsme Kostariku brali hopem, dál jsme jeli na pláž a viděli opravdové Ara Ararauny, jak se krmí nějakým ovocem na Playa Hermosa kousek od města Jaco, šnorchlovali jsme na korálovém útesu v přírodní rezervaci Playa Ballena vedle městečka Uvita, a pak už na nás čekal další hraniční přechod, poslední ve Střední Americe. Rozhodli jsme se jet přes Rio Sereno, o kterém knižní průvodce tvrdil, že je tam nejmíň dopravy. Co už tam ale neřekli bylo, že je to uprostřed ničeho a na konci několikakilometrové polní cesty. Každopádně jsme to ale našli a prošli a teď už jen doufáme, že taky se všemi papíry, které budeme potřebovat (ale to se dozvíme až při naloďování do kontejneru v Colonu, haha).

Jednou se vrátíme, drahá Kostariko!

Border crossing & Přechod hranic

One border crossing in Central America usually makes you feel so exhausted you don’t want to see another aduana for the rest of your life; still, you know that there will be another one in a few days. However, to make things faster we decided to whizz through Honduras and drive from El Salvador straight to Nicaragua. Which meant crossing two frontiers, that is four customs offices, in one day. And believe me, “one” customs here does not mean visiting one building or one officer.

Moreover, it is quite usual that when you are approaching the frontier in a foreign car (to be honest I don’t really know how it works when you have a local license plate), there are crowds of “helpers” who cling to your window and offer their services to get you through the customs at the fastest time possible. It’s usually very difficult to get through this without actually “hiring” one (of course you have to pay them in the end).

Leaving El Salvador was the easier part, we only made a copy of the car permit and handed it over to a customs officer who put a stamp on it, then we made some more copies, went for about a kilometer to the customs office, and queued for a while for the immigration stamp. After that we drove to the Honduran side. We filled out the entrance tourist information paper, paid $3 each and went to get the car permit. It took about a half an hour, maybe more, waiting in the scorching sun and among all the cars and trucks coming and going but in the end the officer called us and gave us a piece of paper saying we’d have to pay $35 in the bank. We went to the “bank” where they told us they didn’t accept dollars or credit cards. So we found a guy to exchange 35 dollars for the Honduran lempires. With this we went back to the bank. I was getting a bit hysterical by then.  Here they told us it wasn’t enough and we had to exchange two more dollars to have the proper amount. After that it finally was alright and they gave us a stamp and we could happily go to make a copy of this to take it to the customs officer. Also, as we saw that they actually had a photocopier in the office we asked if they could make a copy instead of us but they explained that the machine had been donated to them from the American embassy but was not working as – what a surprise – the Americans hadn’t kept donating them any extra ink for it. I kept my mouth shut…

Anyway, all the paperwork was done and we were ready to enter Honduras so off we went and spent three hours in this lovely country.

At the other border things were fortunately a bit brighter. Of course, a few copies and a few officers on the Honduran side but that was something we were already used to. We also exchanged money again, this time for colones as on the Nicaraguan side we had to pay an entrance fee. Alas, the fee was to be paid in US dollars… Never mind, the officer was nice and went to exchange the colones for dollars himself, wow! This time, we also had to buy insurance for our car and the youngster who was selling it was helping us with the paperwork around the permit although we didn’t ask him to. It’s funny how these people know all the necessary officers by first names (after all, at the end we knew them all by first names too). We went from one window to another officer, to a photocopier, to a policeman, to a photocopier, to an inspector, and to a photocopier and it was over. Then the insurance guy took a 500 colones note, saying that 300 is for the insurance (true) and the rest (about $8) for him, cheeky bastard. I mean, $8 is maybe not so much money when you go to work every day but when you are travelling and can spend it on food or shower, it really makes a difference. We let him go with a hundred colones, although he wasn’t very happy about it. Well, what can you do.

And here we were in Nicaragua! Yippee! J

Přechod jedněch hranic ve Střední Americe vám většinou dá zabrat tak, že nechcete vidět další aduanu po zbytek vašeho života, i když víte, že vás za pár dní stejně čeká další. I přesto jsme se rozhodli pro urychlení věcí prosvištět Hondurasem a projet z El Salvadoru přímo do Nikaragui. A to znamenalo přejít dvoje hranice, a tedy čtyři celnice, za jeden den. A věřte, že tady jedna celnice opravdu neznamená, že navštívíte jednu budovu nebo jednoho úředníka.

Kromě toho je tady taky celkem obvyklé, že když se blížíte k hranicícm v zahraničním autě (pravda, nevím, jak to funguje, když máte místní  SPZ), v okamžiku se objeví horda „pomocníků“, kteří se vám navěší na okýnko a snaží se vám vysvětlit, že právě s jejich pomocí bude průchod hranic hračka a za chviličku budete na druhé straně.  Je téměř nemožné tímhle projet, aniž byste si jednoho „nepronajali“ (protože si za to samozřejmě nechají zaplatit).

Opustit El Salvador byla ta lehčí část. Udělali jsme jenom kopii povolení pro auto, předali ji úředníkovi, který na ni dal razítko, pak jsme udělali pár dalších kopií, popojeli asi kilometr k celnici a vystáli si frontu na imigrační razítko do pasu. Pak jsme přejeli na honduraskou stranu. Nejdřív jsme vyplnili imigrační papírek pro turisty, zaplatili každý tři dolary za vstup do země a šli vyřizovat povolení pro auto. Asi půl hodiny, možná víc, jsme stáli na sálajícím sluníčku, mezi přijíždějícími a odjíždějícími auty a náklaďáky, ale nakonec nás paní úřednice zavolala a dala nám kus papíru, se kterým máme jít do banky a zaplatit tam 35 dolarů. V „bance“ nám řekli, že nepřijímají dolary ani kreditní karty (nebo nedejbože proměňují peníze), takže jsme šli najít chlápka, který by nám 35 dolarů proměnil na místní lempires (protože tady na hranicích neexistují oficiální směnárny, jenom týpci, volající „Amigo, amigo, exchange?“). S tím jsme se vrátili do banky. To už jsem začínala být mírně hysterická. V bance nám řekli, že suma v lempirech nestačí, takže jsme museli proměnit další dva dolary. Pak už bylo všechno v pořádku (kromě mě), a dostali jsme razítko, se kterým jsme mohli vesele naklusat k obchodníkovi s kopírkou a pak hurá zpátky za paní úřednicí. Jenom mimochodem – u ní v kanceláři jsme viděli kopírku, tak jsme se ptali, jestli by nám nemohla udělat kopie ona, když už za to povolení platíme tolik peněz, ale vysvětlila nám, že stroj jim sice darovala americká ambasáda, ale už jim k ní nedarovali další krabice toneru, takže kopírka nefunguje. Radši jsem držela jazyk za zuby...  

Každopádně všechno papírování bylo za námi a my jsme konečně mohli vstoupit do Hondurasu. Tak jsme vyrazili a strávili v téhle krásné zemi tři hodiny.

Na druhé hranici to šlo o něco líp. Samozřejmě jsme museli udělat několik kopií a navštívit několik úředníků na honduraské straně, ale na to už jsme byli zvyklí. Taky jsme znova měnili peníze, tentokrát na nikaragujské colones, protože do Nikaragui se taky platí vstupní poplatek. Avšak běda, ten se zase platí v dolarech! Ale místní úředník překvapil a šel si peníze zpátky proměnit sám. Do Nikaragui už jsme taky potřebovali pojištění pro auto a mladíček, který nám ho vyřizoval, nám taky pomáhal s papírováním okolo povolení, aniž bychom ho o to žádali. Je zajímavý, jak tihle lidi znají všechny hraniční úředníky křestním jménem (na druhou stranu, my jsme je nakonec všechny znali taky). Běhali jsme od jednoho okýnka k dalšímu úředníkovi, ke kopírce, k policajtovi, ke kopírce, k inspektorovi a nakonec ke kopírce a bylo po všem. Pak si od nás mladíček vzal pětiset colonovou bankovku s tím, že 300 colones je za pojištění (to byla pravda) a 200 colones (zhruba 160 korun) že je pro něj, za pomoc, drzoun zlodějská. Pětistovku jsme proměnili na menší a jemu dali stovku. Tvářil se dost kysele a měl okolo toho plno řečí, ale co už mohl dělat, že.

A my jsme byli v Nikaragui, hurá! J

Guatemala & El Salvador

No internet, no time, no blog. We are driving south as fast as hell. Well, when everything goes well. 

From Rio Dulce we continued to Antigua, an old colonial town and late capital of Guatemala. On the way we passed through the new capital - hilly Guatemala City - but due to traffic and so as not to get lost we didn't stop. There was a lot of pollution, anyway.

Antigua sits among three big volcanoes - Agua, Fuego and one more whose name I've forgotten, look at Google maps, sorry. We stayed there at a slightly shabby grassy spot in a ruined complex of Asistur, the touristic police. For free (well, for 20 quetzales as I felt bad not to pay anything). We were planning to stay for a few days as we strolled through the cobbled streets and enjoyed the nice parque central and cups of local coffee. We visited a museum of weaving with the great variety of products the local Mayan women make, and also went for a "tour" - up to another volcano, Pacaya. Few years ago you could almost put your hands on running lava but then there was an eruption and the lava is lost. But the hike is still a good one, with nice views - weather permitting, that is. When we were there, it was foggy and cold and we only stole one glimpse of the top... but we grilled marshmallows in a warm little cave and climbed down to a "sauna" with only our heads being visible above the ground.

Then I got ill with fever and diarrhea, and adding to the already unpleasant symptoms imagine you have to pass by other campers every time you go to the toilet with a roll of toilet paper in your hand... Never mind,  it was over soon, especially with the help of antibiotics.

From Antigua we went straight to the borders with El Salvador. As always here in Central America, again the whole "crossing the borders" thing was like an absurd play with us having to make several photocopies and going from one officer to another, without anybody knowing what the others need or do or doing the very same thing again. We got through, anyway, and spent the night on a petrol station for $10 with a hideous (underlined) toilet.

Once in El Salvador, the next morning we set off to the Parque Nacional el Imposible - and it really seemed impossible for some time as the road signs in Salvador are rather non-existing and we had to go there and back a few times and ask several people to find the right dirt road. It took more than one hour to drive the few kilometres and it seemed deserted when we finally arrived but it was up in the mountains, the air was fresh and they had a mirador from which you could see the Pacific ocean. Then a guide came and we went for a hike up the hill which set off down the hill to the river which I involuntarily bathed my whole right leg in as it slipped on a wet stone but what the hell, it was a refreshment before the uphill track through the jungle. The views from the top where breathtaking, with the Pacific ocean to the West and the hills to the East but the wind was, well, impossible. We were rewarded by seeing several birds and also a coati and two armadillos - they are really cute! The next day we went to another river where we - voluntarily - swam and enjoyed the quiet little gorge.

After the mountain days we thought we were prepared for the heat of the beach and turned the car to the coast. We chose Playa El Tunco near the town of La Libertad, where - as we learned later - are probably the best waves for surfing in El Slavador. It was hot. But with a few margaritas it was bearable. We rented a surf board for one day, trying to blend in the community, but if we might look a bit like surfers when carrying the board on the beach I'm afraid the spell was over when we got in the water. Anyway, few bruises and a nose full of sea water later, we successfully survived.

After few days we decided it really was too hot for us and we headed back to the mountains, to a sleepy small town of Alegria, surrounded by coffee plantains. There is also a small crater lake with clear sulphuric waters, and it was here where we stayed for two days, enjoying the calmness and fresh air and Pilsener (sic) from a nearby tiendita. In the morning of the third day we got up early and set off to the heroic task of crossing two Central American borders in one day.



Není internet, není čas, není blog. Jedeme na jih jako draci. Tedy pokud všechno jde, jak má. 

Z Rio Dulce jsme pokračovali do Antiguy, koloniálního městečka a bývalého hlavního města Guatemaly. Cestou jsme projížděli přes současné hlavní město - kopcovatou Ciudad de Guatemala - ale kvůli dopravě a taky abychom se neztratili, jsme raději nezastavovali. Stejně tam bylo strašně smogu.

Antigua sedí mezi třemi sopkami - Agua, Fuego, a jméno té třetí jsem zapomněla, podívejte se do Google maps, omlouvám se. "Bydleli" jsme na lehce ošuntělém travnatém polorozpadlém komplexu Asisturu - turistické policie, zadarmo (teda za 20 quetzalů, protože mně bylo blbý neplatit vůbec nic). Procházeli jsme se po křivolakých uličkách po kočičích hlavách, užívali si odpolední sluníčko v Parque Central a šálky místní kávy. Navštívili jsme Muzeum tkaní, s ukázkami všech možných věcí, které utkají mayské ženy z guatemalské vysočiny. Zašli jsme do rakouské restaurace na opravdový wiener schnitzel s opravdovým bramborovým salátem, to byl svátek! Vedle u stolu seděli další Češi, kteří teda vypadali spíš jako Němci v tyroláckých kalhotech, tak jsme se k nim nehlásili, a pak cestou domů s plným bříškem jsme viděli kolem projíždět Škodu Fabii, naši první škodovku na tomhle kontinentě... Český večer se vším všudy :)

Vydali jsme se taky na "výpravu" - na sopku Pacaya. Před pár lety jste si tam mohli skoro doslova šáhnout na tekoucí lávu, ale pak přišel výbuch a láva se ztratila. Ale i tak to stojí za to, krásné výhledy - ovšem pokud dovolí počasí. Když jsme tam byli my, bylo škaredě a zima a vrcholek se z mraků vyloupnul jen na jeden krátký okamžik. Ale aspoň jsme si opekli marshmallow v teplé jeskyňce a zalezli do "sauny", takže nám nad zemí koukala jen hlava.

Pak jsem onemocněla, průjem a horečka, a k už tak nepříjemným symptomům si přidejte fakt, že pokaždé, když jdete na záchod s rolí toaleťáku v ruce, musíte projít kolem dalších kempujících lidí. Naštěstí to brzo přešlo, hlavně s pomocí anitbiotik a starostlivostí Peťana.

Z Antiguy jsme jeli přímo na hranice s El Salvadorem. Jako vždycky tady ve střední Americe, i tentokrát bylo přecházení hranic spíš absurdní divadlo, kdy si musíte sami dělat kopie dokumentů a pobíhat od úředníka k úředníkovi, kdy jeden neví, co potřebuje nebo dělá druhý, nebo nejlíp dělají oba to stejný. Každopádně jsme se ale dostali na druhou stranu a strávili noc na benzince za 10 dolarů, se strašidelným záchodem.

Ráno jsme pak vyrazili směrem do Parque Nacional el Imposible - Nemožný národní park. A opravdu se nějakou dobu zdál nemožný, protože kvůli neexistujícímu dopravnímu značení jsme se museli několikrát vracet tam a zpátky a ptát místních, abychom našli tu správnou polňačku. Projet těch pár kilometrů nám pak trvalo skoro hodinu a když jsme dorazili na místo, nikdo tam nebyl. Ale zato tam byl krásně svěží vzduch a měli tam mirador, ze kterého se dalo dohlídnout až k Pacifiku a postupně se objevil správce, který nám domluvil průvodce a my jsme vyrazili na cestu na kopec, která začala dolů z kopce směrem k řece, ve které jsem si nedobrovolně vykoupala celou pravou nohu, když mi ujela bota na kameni, ale aspoň jsem byla osvěžena před stoupáním džunglí. Výhledy shora z vrcholu byly parádní, na jedné straně Tichý oceán, na druhé hory, ale hlavně tam byl - nemožný - vítr. Za výkon jsme byli odměnění, když jsme zahlídli několik ptáků, nosála a hlavně dva pásovce, to jsou mazlíci. Druhý den jsme šli k řece, kde jsme se - dobrovolně - vykoupali (celí) a prolezli kus balvanovité řeky až k soutoku s další.

Po dnech v horách jsme si říkali, že už jsme zase připravní na výheň pláže a vyrazili na pobřeží. Vybrali jsme si Playa el Tunco, blízko města La Libertad, kde - jak jsme se dozvěděli později - jsou asi nejlepší vlny na surfování v Slavadoru. Bylo tam horko, ale s margaritou v ruce se to dá vydržet. Jeden den jsme si vypůjčili surfovací prkno, abychom zapadli do místní komunity, ale jestli jsme trochu připomínali surfaře, když jsme šli po pláži, tak jakmile jsme vlezli do vody, bylo kouzlo to tam. Nicméně i s pár modřinami a dutinami plnými slané vody jsme to úspěšně přežili.

Po pár dnech jsme se rozhodli, že je tady pro nás přece jen trochu moc horko a vyrazili zase do hor, do ospalého městečka Alegría, obklopeného kávovými plantážemi. Mají tam taky malou lagunu v kráteru sopky, s průzračnou vodou, ze které smrdí síra, a právě tady jsme strávili dva dny a užívali si klid a čistý vzduch a místní Pilsener (sic) v nedaleké tienditě. Třetí den ráno jsme vstali časně a vyrazili vykonat hrdinský čin přechodu dvojích hranic Střední Ameriky v jednom dni.

Rio Dulce - Livingston ... and photos!

"Dr. Livingston, I presume."

We are "accommodated" on a muddy parking lot of otherwise nice place, Bruno's, in Rio Dulce and today we underwent a boat trip on the river to the coastal town of Livingston.

We bought two tickets for 200 quetzales each and were told that the boat leaves at 9.15-30 in the morning. At nine we were sitting in the restaurant at the river bank, drinking coffee and ready to set off. Silly Europeans. At 9.40 I asked one of the waitresses  if she knew when the lancha should arrive, she made a phone call and told us to wait another ten minutes. And at ten o'clock a boat stopped at the pier, hooray! Then we went to the petrol station, then to pick up some more people, then to see a castle in a completely opposite direction (that was nice, though), then some more people to pick up, and then we finally went towards Livingston.

The benches weren't very comfortable, especially when the boat was jumping on the waves as we went pretty fast but when we crossed a wide lake and got into a more closed canyon it stopped bothering us. At some places there were waterlilies, then we stopped for a while at a hot spring smelling of rotten eggs, and there were white rocks showing through the jungle above us.

We reached Livingston at noon and went to explore this little village at the borders of land and sea. We were done at about 12.20 :) There are some beaches but not very tempting, it's a bit dirty place, but still it has a character, There are many Bob Marleys on the streets (well, actually only one main street) as the population is a bit different from the rest of Guatemala, and there is good food - we had a fried fish which was a bit of a fight with the tiny bones but worth it.

As a proper subtropical area, it started raining later on and although we were prepared for that and had an umbrella, it was a more European-style one so we were forced to go for a coffee, again (we have to support the local economy, anyway) and then it was time to board the boat again. Fortunately, it wasn't raining on the way back so we got home safe and dry but it's raining quite heavily now. It's a rainy season, after all. Hope it will be over soon.



"Dr. Livingston, předpokládám."

Jsme "ubytovaní" na blátivém parkovišti jinak docela pěkného místa, Bruno´s v Rio Dulce - sladké řece - a dneska jsme podnikli výlet člunem právě po téhle řece do pobřežního městečka Livingston.

Včera jsme koupili dva lístky po 200 quetzalech a dozvěděli jsme se, že člun odplouvá mezi čtvrt a půl desátou ráno. V devět jsme tedy seděli nad kávou v restauraci na břehu řeky, připravení vyrazit. Evropani se nezapřou. V 9.40 jsem se zeptala jedné ze servírek, jestli neví, kdy lancha přijede, ona někam zavolala a řekla, že máme ještě deset minut počkat. A v deset hodin konečně u mola zastavil člun, hurá! Pak jsme jeli natankovat benzín, vyzvednout další pár, pak na hrad, který je v opačném směru (to teda bylo pěkný), pak pro pár dalších lidí a pak konečně směrem na Livingston.

Lavičky ve člunu nebyly úplně pohodlné, hlavně, když jsme skákali přes vlny, protože jsme jeli docela rychle, ale jak jsme se dostali přes široké jezero a ponořili se hlouběji do uzavřeného kaňonu, přestalo nás to  tak trápit. Kolem kvetly lekníny, pak jsme zastavili u horkých pramenů, kde to smrdělo zkaženými vejci, a džunglí nad námi prosvítaly bílé skály.

Do Livingstonu jsme dorazili kolem poledne a vydali se na průzkum města na hranici pevniny a moře. Ve 12.20 jsme byli hotoví :) Vesnice má pláže, které nejsou moc lákavé, protože je to trošku šmudlíkov, ale rozhodně jí nechybí atmosféra. Po ulicích, respektive po jedné hlavní ulici, chodí plno Bobů Marleyů (obyvatelstvo se tady liší od zbytku Guatemaly), a dobře tady vaří - my jsme si dali smaženou rybu, a ačkoliv jsme trochu bojovali s kostičkama, stálo to za to.

Jako v každé správné subtropické oblasti odpoledne začalo pršet. Byli jsme připravení a měli jsme s sebou deštník, ale byl to deštník v evropském stylu (koupený v Jysku v Calgary), takže jsme byli nuceni se uchýlit pod střechu na kávu (musíme přece podporovat místní ekonomiku, že). A pak už byl čas nalodit se zase na člun na cestu zpátky. Naštěstí nám nepršelo, takže "domů" jsme dorazili suší, ale teď už zase lije. Koneckonců je sezóna dešťů. Doufám, že bude brzo po ní.

Finca Ixobel

We have stayed for a few days in Finca Ixobel, a farm near Poptun, just to catch our breath before some more travelling. 

It's a nice place with horses, colourful parrots and homemade food (well, to save money we usually cook our own stuff but as we are slowly running out of ingredients and the town is not really in a walking distance, we had a good homemade hamburger for lunch today :).

Nevertheless, they offer a range of activities here, one of them being a trip to a cave river. We went yesterday. First you walk for some two hours through mud and jungle and clouds of mosquitoes, only to reach the gloomy mouth of a cave with a deep river. Although I was a bit scared of swimming in a dark narrow cave at the beginning, after this "walk" I was really looking forward to the swim. Surprisingly, the water was quite warm and after a while you even get used to having your shoes on (you need to, to protect your feet from the sharp rock).

There were only Petr and I, and the guide who was lighting candles on the way. Very romantic ... except for some moments when we had to swim under an arch just above your head with the water up to your chin or climb the rocks next to fast rapids, all in the shimmering lights of our headlights and the candles and with the knowledge that we'd have to go back the same way. For me, it was a bit of a personal challenge but I'm glad I didn't stay outside the cave.

After staying in the water and dark for two hours, it was refreshing to see the bright greenery outside even though we didn't take a towel (it might have gotten stolen) or another pair of shoes (didn't have any other proper ones for walking in the jungle mud) and thus were walking back wet and in the soppy shoes that were swimming with us. If you ever get here, give it a try!



Už pár dní teď bydlíme na statku Finca Ixobel. kousek od města Poptún, abychom chytili dech na další cestování. 

Je to pěkné místo s koňmi, barevnými papoušky a domácí kuchyní (i když si většinou vaříme svoje jídlo, ale pomalu nám dochází ingredience a město není úplně blízko, tak jsme dneska ochutnali domácí hamburgr :).

Každopádně tady nabízí celou řadu různorodých aktivit, od jízdy na koni po návštěvu muzea, a hlavně výlet do jeskyně s řekou. Toho jsme se zúčastnili včera. Nejdřív se prodíráte džunglí a bahnem a mračnem komárů a zhruba po dvou hodinách dorazíte k tmavému ústí jeskyně, kterým proudí hluboká řeka, něco jako Rudické propadání. Ačkoliv jsem ze začátku měla docela strach z plavání v tmavé úzké jeskyni, po téhle "procházce" jsem se do vody docela těšila. Voda byla překvapivě docela příjemná a po chvíli si dokonce zvyknete i na to, že máte na nohách boty (je to nutnost, abyste si nepořezali nohy o ostré skály).

Byli jsme tam jenom my dva, a průvodce, který po cestě zapaloval svíčky. Těžká romantika... tedy kromě momentů, kdy musíte podplavat klenbu, kterou máte těsně nad hlavou a voda vám sahá po bradu, nebo se snažíte udržet na skále nad peřejemi, když všechno klouže a vy máte k dispozici jen mihotavé světlo z čelovek a svíček a víte, že vracet se budete stejnou cestou. Po mě osobně to byl docela výkon, ale jsem ráda, že jsem nezůstala venku před jeskyní.

Po dvouhodinovém ráchání se ve tmě bylo osvěžující zase vidět smaragdovou zelenou venku, i když jsme si nevzali ručník (protože by ho někdo mohl ukrást), ani náhradní boty (nemáme další, které by se hodili na túru  bahnitou džunglí), takže jsme cestou zpátky šli mokří a ve čvachtavých botách, které s námi předtím plavaly.
Jestli se sem někdy dostanete, určitě to vyzkoušejte!