Rio Dulce - Livingston ... and photos!

"Dr. Livingston, I presume."

We are "accommodated" on a muddy parking lot of otherwise nice place, Bruno's, in Rio Dulce and today we underwent a boat trip on the river to the coastal town of Livingston.

We bought two tickets for 200 quetzales each and were told that the boat leaves at 9.15-30 in the morning. At nine we were sitting in the restaurant at the river bank, drinking coffee and ready to set off. Silly Europeans. At 9.40 I asked one of the waitresses  if she knew when the lancha should arrive, she made a phone call and told us to wait another ten minutes. And at ten o'clock a boat stopped at the pier, hooray! Then we went to the petrol station, then to pick up some more people, then to see a castle in a completely opposite direction (that was nice, though), then some more people to pick up, and then we finally went towards Livingston.

The benches weren't very comfortable, especially when the boat was jumping on the waves as we went pretty fast but when we crossed a wide lake and got into a more closed canyon it stopped bothering us. At some places there were waterlilies, then we stopped for a while at a hot spring smelling of rotten eggs, and there were white rocks showing through the jungle above us.

We reached Livingston at noon and went to explore this little village at the borders of land and sea. We were done at about 12.20 :) There are some beaches but not very tempting, it's a bit dirty place, but still it has a character, There are many Bob Marleys on the streets (well, actually only one main street) as the population is a bit different from the rest of Guatemala, and there is good food - we had a fried fish which was a bit of a fight with the tiny bones but worth it.

As a proper subtropical area, it started raining later on and although we were prepared for that and had an umbrella, it was a more European-style one so we were forced to go for a coffee, again (we have to support the local economy, anyway) and then it was time to board the boat again. Fortunately, it wasn't raining on the way back so we got home safe and dry but it's raining quite heavily now. It's a rainy season, after all. Hope it will be over soon.



"Dr. Livingston, předpokládám."

Jsme "ubytovaní" na blátivém parkovišti jinak docela pěkného místa, Bruno´s v Rio Dulce - sladké řece - a dneska jsme podnikli výlet člunem právě po téhle řece do pobřežního městečka Livingston.

Včera jsme koupili dva lístky po 200 quetzalech a dozvěděli jsme se, že člun odplouvá mezi čtvrt a půl desátou ráno. V devět jsme tedy seděli nad kávou v restauraci na břehu řeky, připravení vyrazit. Evropani se nezapřou. V 9.40 jsem se zeptala jedné ze servírek, jestli neví, kdy lancha přijede, ona někam zavolala a řekla, že máme ještě deset minut počkat. A v deset hodin konečně u mola zastavil člun, hurá! Pak jsme jeli natankovat benzín, vyzvednout další pár, pak na hrad, který je v opačném směru (to teda bylo pěkný), pak pro pár dalších lidí a pak konečně směrem na Livingston.

Lavičky ve člunu nebyly úplně pohodlné, hlavně, když jsme skákali přes vlny, protože jsme jeli docela rychle, ale jak jsme se dostali přes široké jezero a ponořili se hlouběji do uzavřeného kaňonu, přestalo nás to  tak trápit. Kolem kvetly lekníny, pak jsme zastavili u horkých pramenů, kde to smrdělo zkaženými vejci, a džunglí nad námi prosvítaly bílé skály.

Do Livingstonu jsme dorazili kolem poledne a vydali se na průzkum města na hranici pevniny a moře. Ve 12.20 jsme byli hotoví :) Vesnice má pláže, které nejsou moc lákavé, protože je to trošku šmudlíkov, ale rozhodně jí nechybí atmosféra. Po ulicích, respektive po jedné hlavní ulici, chodí plno Bobů Marleyů (obyvatelstvo se tady liší od zbytku Guatemaly), a dobře tady vaří - my jsme si dali smaženou rybu, a ačkoliv jsme trochu bojovali s kostičkama, stálo to za to.

Jako v každé správné subtropické oblasti odpoledne začalo pršet. Byli jsme připravení a měli jsme s sebou deštník, ale byl to deštník v evropském stylu (koupený v Jysku v Calgary), takže jsme byli nuceni se uchýlit pod střechu na kávu (musíme přece podporovat místní ekonomiku, že). A pak už byl čas nalodit se zase na člun na cestu zpátky. Naštěstí nám nepršelo, takže "domů" jsme dorazili suší, ale teď už zase lije. Koneckonců je sezóna dešťů. Doufám, že bude brzo po ní.

Finca Ixobel

We have stayed for a few days in Finca Ixobel, a farm near Poptun, just to catch our breath before some more travelling. 

It's a nice place with horses, colourful parrots and homemade food (well, to save money we usually cook our own stuff but as we are slowly running out of ingredients and the town is not really in a walking distance, we had a good homemade hamburger for lunch today :).

Nevertheless, they offer a range of activities here, one of them being a trip to a cave river. We went yesterday. First you walk for some two hours through mud and jungle and clouds of mosquitoes, only to reach the gloomy mouth of a cave with a deep river. Although I was a bit scared of swimming in a dark narrow cave at the beginning, after this "walk" I was really looking forward to the swim. Surprisingly, the water was quite warm and after a while you even get used to having your shoes on (you need to, to protect your feet from the sharp rock).

There were only Petr and I, and the guide who was lighting candles on the way. Very romantic ... except for some moments when we had to swim under an arch just above your head with the water up to your chin or climb the rocks next to fast rapids, all in the shimmering lights of our headlights and the candles and with the knowledge that we'd have to go back the same way. For me, it was a bit of a personal challenge but I'm glad I didn't stay outside the cave.

After staying in the water and dark for two hours, it was refreshing to see the bright greenery outside even though we didn't take a towel (it might have gotten stolen) or another pair of shoes (didn't have any other proper ones for walking in the jungle mud) and thus were walking back wet and in the soppy shoes that were swimming with us. If you ever get here, give it a try!



Už pár dní teď bydlíme na statku Finca Ixobel. kousek od města Poptún, abychom chytili dech na další cestování. 

Je to pěkné místo s koňmi, barevnými papoušky a domácí kuchyní (i když si většinou vaříme svoje jídlo, ale pomalu nám dochází ingredience a město není úplně blízko, tak jsme dneska ochutnali domácí hamburgr :).

Každopádně tady nabízí celou řadu různorodých aktivit, od jízdy na koni po návštěvu muzea, a hlavně výlet do jeskyně s řekou. Toho jsme se zúčastnili včera. Nejdřív se prodíráte džunglí a bahnem a mračnem komárů a zhruba po dvou hodinách dorazíte k tmavému ústí jeskyně, kterým proudí hluboká řeka, něco jako Rudické propadání. Ačkoliv jsem ze začátku měla docela strach z plavání v tmavé úzké jeskyni, po téhle "procházce" jsem se do vody docela těšila. Voda byla překvapivě docela příjemná a po chvíli si dokonce zvyknete i na to, že máte na nohách boty (je to nutnost, abyste si nepořezali nohy o ostré skály).

Byli jsme tam jenom my dva, a průvodce, který po cestě zapaloval svíčky. Těžká romantika... tedy kromě momentů, kdy musíte podplavat klenbu, kterou máte těsně nad hlavou a voda vám sahá po bradu, nebo se snažíte udržet na skále nad peřejemi, když všechno klouže a vy máte k dispozici jen mihotavé světlo z čelovek a svíček a víte, že vracet se budete stejnou cestou. Po mě osobně to byl docela výkon, ale jsem ráda, že jsem nezůstala venku před jeskyní.

Po dvouhodinovém ráchání se ve tmě bylo osvěžující zase vidět smaragdovou zelenou venku, i když jsme si nevzali ručník (protože by ho někdo mohl ukrást), ani náhradní boty (nemáme další, které by se hodili na túru  bahnitou džunglí), takže jsme cestou zpátky šli mokří a ve čvachtavých botách, které s námi předtím plavaly.
Jestli se sem někdy dostanete, určitě to vyzkoušejte!

Guatemala ya!

The journey to Guatemala took a bit more time then expected but here we are, after all.

After leaving Puebla we first got stuck on the highway, then arrived to a little town by a big lake, Catemaco, where we found out that we had a flat tire (to be honest, I was surprised it hadn't happened earlier, considering the quality of Mexican roads) and, more importantly, our computer didn't work. We tried to fix it first (the computer, not the tire) but then decided to give it to a computer expert and had to buy a new hard-disk ... So the "fastest way to Guatemala" took us about a week and a few hundreds of pesos.

But there we were, at the Mexico-Guatemala border, afraid if our non-existing permit for the car would be a problem. But we forgot about it when the Mexican customs officers asked us to pay for leaving the country. We tried to explain that we'd paid when entering the country but they said the usual way is to pay when you leave. Fortunately, we had kept the receipt from Sonora so in the end we didn't have to pay that. But I really don't know what the clowns in Sonora were doing (and neither did they, I guess).

On the Guatemalan side it was even funnier as the customs was a lorry, the immigration officer was an elder man who had the stamp hidden under his pillow, the bank was a stall, and we had to go to a huge clothes/shoes/whatever market to make photocopies of our stamped passports.

But after all the journeys between the lorry, the immigration officer, the market and the stall they actually let us in. So off we went, in the direction to Tikal. It was almost smooth although we don't have a proper map (again;), and we got lost only few times and finally reached the Tikal National Park in the evening ... only to learn that the entrance fee for "extranjeros" is bloody expensive (and six times higher than that for the locals) and we don't have enough cash to pay it and the closest ATM is about 40 kms back the way we came. Luckily, the Park Rangers were very nice and let us spend the night beside their house. We went for a short night walk into the jungle, saw hundreds of glowing lights of spiders' eyes that were like another starry sky, heard a howler monkey, and in the morning set off to get the money which was a bit of a fight but with a happy ending. In the meantime we also managed to go for a tour through the jungle and saw our first monkeys in the wild, and in the evening finally went to the national park, only to find out that the camping place is five times more expensive for foreigners than for locals. Oh, well. But the pyramids were impressive, when you climb the highest one you can see the tops of the others bobbing above the trees, the tourists are spread in the jungle so you can meditate about their purpose alone. Only don't climb on the very first one that looks like a WWII bunker as we did, it's not worth it, there are many more (and better) to come :)

Now we are in a lovely town on a lake, Flores, deciding where to go next. We will probably have to buy a tourist guide, after all.



Cesta do Guatemaly nám zabrala delší dobu, než jsme čekali, ale nakonec jsme opravdu tady. 

Když jsme odjeli z Puebly, nejdřív jsme se zasekli na dálnici, a pak v malém městečku Catemaco u velkého jezera, když jsme zjistili, že jsme píchli kolo (popravdě, čekala jsem to mnohem dřív, vzhledem ke kvalitě mexických silnic) a nejede nám počítač. Nejdřív jsme se ho snažili spravit sami (ten počítač), ale pak jsme ho dali expertovi a museli jsme koupit nový hardisk. Takže "nejrychlejší cesta do Guatemaly" nám zabrala týden a ubrala pár set pesos.

Ale pak už jsme konečně byli na hranich. Báli jsme se, jak to bude s naším neexistujícím povolením pro auto, ae to nás přešlo, když nám mexičtí celníci řekli, abysme zaplatili za opuštění země. Peťa se trochu rozčílil a snažil se jim vysvětlit, že jsme platili už při vstupu, na což oni řekli, že normální postup je platit až při výjezdu. Naštěstí jsme nakonec našli účet, takže jsme nemuseli platit nic. Tak vážně nevím, co tam ti tajtrlíci v Sonoře vymýšleli.

Na guatemalské straně to bylo ještě vtipnější. Celnice byl kamión, imigrační úředník strejda, co si kulatý razítko schovával pod polštářem, banka byl stánek jak na langoše a kopie pasu s razítkem jsme si museli jít udělat na obrovskou tržnici s oblečením, botama a dalšíma krámama.

Ale po všem tom cestování mezi kamionem, strejdou, stánkem a tržnicí nás nakonec opravdu pustili přes hranice. Tak jsme jeli, směrem na Tikal. Šlo to docela dobře, i když (zase;) nemáme pořádnou mapu, ztratili jsme se jen párkrát a k večeru dojeli na Tikal, jen abychom zjistili, že vstupné je proklatě drahý a je to asi šestkrát víc než platí místní a my tím pádem nemáme dost hotovosti a nejbližší bankomat je 40 km zpátky směrem, ze kterého jsme přijeli. Ale naštěstí správci parku byli hodní a nechali nás přespat vedle jejich domku. Šli jsme na krátkou procházky noční džunglí, viděli stovky svítících pavoučích očí, které byly jako další hvězdná obloha, slyšeli vřešťana a pro peníze vyrazili ráno. Byl to trochu boj, ale nakonec se nám je podařilo sehnat a v mezičase jsme šli i na túru pralesem a viděli naše první opice "na divoko" (házeli po nás šlupky od nějakých plodů). Večer jsme konečně dorazili do národního parku Tikal a zjistili, že kemp nás bude stát pětkrát víc než místní. Co už. Ale Tikal je opravdu impozantní, pyramidy v pralese, když vylezete na tu nejvyšší, vidíte špičky ostatních vykukovat nad stromy a turisti se pěkně rozprostřou, takže můžete v klidu rozjímat nad jejich účelem. Jen nelezte hned na tu první, co vypadá jako bunkr z druhé světové války, jako jsme to udělali my, kousek dál je jich mnohem víc a hezčí :)

Teď jsme ve Flores, městečku na jezeře kousek od Tikalu, a rozhodujeme se, kam dál. Asi si nakonec přece jen budeme muset koupit průvodce...