N.A.S.A. Journey: August 2013

From Canoa we went up to the mountains, from 0 to some 3.500 metres above sea level in two days. We wanted to visit small indigenous villages at the so-called Quilotoa loop. Zuzka and Kamil used a different way from Canoa and we met again in the tiny town of Chugchilan. We went for a “short” hike but took a wrong turn on the way and came back to our cars after some six hours, tired, hungry and wet from the rain. Especially Chico wasn’t happy about the rain; it seems that the only water he’s willing to accept is that for drinking.

Then we split up again and the three of us continued to the Laguna Quilotoa, an amazing crater lake. You can either go around it or go down into the crater. We chose the latter possibility and were rewarded with a sunny and warm half-day by the clear waters and two lamas as guardians. Only getting back to the rim again wasn’t that easy – we blamed the not so proper acclimatization, though.

We went on to Latacunga, city back on the Pan-American Highway but didn’t like it that much and continued to the countryside again, this time to the famous National Park Cotopaxi. Alas, they don’t allow dogs in the national parks in Ecuador so we had to stay outside the gate. Nevertheless, it was quite a pleasant place to stay, with a grassy spot for Jurasek and loads of space for Chico to run around (and later I found a great trail in the wood – actual wood with pines, I was thrilled!). Zuzka and Kamil arrived later to climb the Cotopaxi mountain itself, good for them. We went over the valley to the National Reserve Ilinizas where we learned that we couldn’t enter it either. We gave up and went up to Cerro del Corazon, a mountain that didn’t belong to any National thingy. It was nice anyway.

We met the tired climbers in a steakhouse after two days and after a proper meal continued together to Ambato and Baños. In Ambato we were looking for amortiguadores – the hydraulic hinges for our back door as we got tired of having to push it up hard every time we need to open it (as the original ones don’t work, well, basically all the way from Canada, and it’s getting worse. As a matter of fact we now have a hole in each one and two nails to put in there – and these keep the door up when we are cooking). We visited several shops but the hinges were either too small or too weak for our door. Too bad.

Anyway, finally we arrived in Baños, a small town on a cliff, with several hot springs. We parked at a pleasant square with toilets (and even an icy shower) and during the week of our stay there came and went several other overland travellers with various types of vehicles – from vans like ours to big RVs to two guys with a dog in a tiny rickshaw. We liked Baños. Not only the climate at about 2.000 m.a.s.l. was pleasant but there were the hot springs, and most importantly of all, there was one of the most active volcanos in South America, Tungurahua. And active it was alright. At night you could hear the not-so-distant eruptions and in the morning we had ash all over the car. One evening we climbed on a hill on the other side of the valley and we could see the lava exploding and running down the sides of the volcano. I’d never been so close to an active volcano.

But there came the time to say good-bye to Baños and move on. We went up again, to the Parque Nacional Chimborazo. Unfortunately, it was really misty and we couldn’t practically see a thing, let alone the altitude sickness. But what we saw were herds of vicuñas, cute hairy animals in the fog. Anyway, we headed down, to Salinas, town famous for all sorts of local businesses. It all started with an Italian priest in the 70’s who saw the local poverty and decided to help by teaching the locals to make cheese, salamis, chocolate, essential oils, you name it. And apparently it went well. The cheese was great, and the chocolate liqueur, oh my, it was superb! The only thing that didn’t happen was sauna. We reserved it twice at a local hotel, really looking forward to warming up but first the only guy who knew how to operate it didn’t come and the next day they found out that the furnace is probably broken. We took a lukewarm shower instead.

Nevertheless, Chico’s hair became spotless just like that, from one day to another. Maybe it was because of the local mineral water he and Petr drank once. Petr however came down with a stomach ache … and no additional hair.

Enough of the mountains, though. We decided to go back to the coast. And surprisingly, the temperatures were quite pleasant! We spent a few days in Montañita with Zuzka and Kamil surfing again, and then went through Salinas (a different one, called Miami of the South) to a small place called Engabao where there were only few people on the point break. But then one day the waves grew really big and Kamil broke his board. Fortunately, nothing else was broken. The last surf spot of Ecuador was Playas. Us non-surfers went for a great chocolate cake to a shopping centre.

Up and down in Ecuador we go, and up. Our next stop was Parque Nacional Cajas in some 4.000 metres above sea level. It was cold and nice and we entered it illegally with a dog through a back path along a sacred place Virgen del Cisne. From Cajas we continued to Cuenca, a colonial town and UNESCO heritage. We spent there just enough time to see the blue Czech tiles on the cathedral and went on to Loja. There we found a very friendly and talented car mechanics and had our heating system highly improved – now we can actually turn the heating off (and no, it doesn’t matter that we have to open the engine and turn off a handle on the pipe). They also recommended to us another mechanic who healed our exhaust pipe for $10. Loja was a great stop.

From there we went on to Vilcabamba, a town of American, Canadian, German, and other ex-pats who gather there because of the perfect climate. We stayed in the municipal park and it was great when it stopped raining. We went for a few hikes in the surrounding hills and then Chico got run over by a car but miraculously survived with only a few scratches and shock. Unfortunately, he doesn’t seem to learn his lesson and still crosses the roads without a mere looking left or right. Then Zuzka and Kamil went off as they took a shorter (but tougher) road to Peru and we were to set off too but found out that Petr had lost his mobile phone. We tried to look for it, even went to the police station but it was useless. So off we went to Loja again and to the borders with yet another South American country.

Z Canoa jsme vyjeli z nuly na 3.500 metrů nad mořem za dva dny. Chtěli jsme navštívit vesničky s původními obyvateli na tzv. Quilotoa loop. Zuzka s Kamilem jeli z Canoa jinou cestou a znovu jsme se potkali v městečku Chugchilan. Vyrazili jsme na krátkou procházku, ale někde jsme špatně zahnuli a k autům se vrátili po šesti hodinách, unavení, hladoví a zmoklí. Hlavně Chico déšť nemá rád; vypadá to, že jediná voda, kterou snese, je ta na pití.

Pak jsme se zase rozdělili a my tři jsme pokračovali k laguně Quilotoa, která dává celému okruhu jméno. Je to jezero v kráteru vyhaslé sopky a turista má dvě možnosti – buď jít okolo kráteru, a nebo sejít dolů k vodě. My jsme si vybrali druhou možnost a odměnou nám byl slunečný půlden u azurové vody s hlídacími lamami. Jen dostat se zpátky nahoru nebylo nejjednodušší, ale z dýchavičnosti jsme vinili nedostatečnou aklimatizaci.

Z Quilotoa jsme odjeli do Latacungy, města zpátky na Panamerikáně. To nás ale až tak nenadchlo, a tak jsme popojeli kousek do přírody, přímo do národního parku Cotopaxi. Ale běda, dovnitř se nesmí se psem, takže jsme museli zůstat před branou. Ale až tak nám to nevadilo, pro Juráška tam byl travnatý plácek, pro Chica spoustu místa k běhání a já jsem pak navíc objevila krásnou pěšinu v lese – ve skutečném lese, kde v borovicích šumí vítr, nádhera! Zuzka s Kamilem dorazili později a vydali se nahoru na ledovec. My jsme přejeli údolí do národní reservy Ilinizas, ale ani tam nás nechtěli pustit se psem, tak jsme to vzdali a vylezli na Cerro del Corazón, který nepatřil k ničemu národnímu. Bylo tam pěkně i tak.

Unavené lezce jsme potkali po dvou dnech a po pořádné večeři ve steakhousu jsme společně pokračovali do Ambata a Baños. V Ambatu jsme se snažili sehnat amortiguadores – hydraulické podpěry našich zadních dveří, které pořádně nefungují v podstatě už od Kanady a už nás nebaví dveře pokaždé pracně zvedat (snažili jsme se to po cestě vylepšovat a teď v podpěrách máme dvě díry, do kterých zasouváme šroubečky a ty nám dveře drží, když vaříme). Prošli jsme několik obchodů, ale náhradní díly byly buď moc krátké nebo moc slabé. Tak nic.

Nakonec jsme přece jen dorazili do Baños, městečka na útesu, s několika termálními prameny. Zaparkovali jsme na příjemném náměstí se záchody (a dokonce i ledovou sprchou) a během týdne, který jsme tady strávili, přijížděli a odjížděli další overlander cestovatelé s různými vozidly – od francouzské rodiny s dětmi ve velkém RV přes dodávky jako Jurášek až po dva z kluky Kolumbie se psem v tuk-tuku. V Baños se nám líbilo. Nejen, že ve 2000 metrech bylo příjemné klima a byly tu ony termální prameny, ale hlavně – nad městem se tyčila jedna z nejaktivnějších sopek v Jižní Americe, Tungurahua. A aktivní opravdu byla. V noci jsme slyšeli tlumené brumlání a ráno jsme měli auto zapadané popelem. Jednou večer jsme se vyšplhali na kopec na protější straně údolí a viděli jsme, jak sopka vybuchuje a láva stéká dolů. Nikdy dřív jsem takhle blízko aktivní sopky nebyla.

Ale pak přišel čas se s Baños rozloučit a pokračovat dál. Stoupali jsme zase výš, do národního parku Chimborazo. Ale když jsme tam dorazili, tak byla mlha a zima, nemluvě o výškové nemoci. Neviděli jsme prakticky nic, jenom stáda vikuní, plyšáků, kterým mlha a zima nevadí. Sjeli jsme radši níž, do městečka Salinas. To je známé výrobou všech možných lokálních dobrot. Všechno to začalo v 70. letech, kdy sem přijel italský mnich a když viděl chudobu místních, rozhodl se pomoct tím, že jim ukázal, jak se vyrábí sýr, salámy, čokoláda, esenciální oleje, prostě na co si vzpomenete. A evidentně to šlo dobře. Sýry byly excelentní, no a ten čokoládový likér, aaahhh! Jediné, co se nepovedlo, byla sauna. Zarezervovali jsme si ji nadvakrát v místním hotelu a opravdu jsme se těšili, jak se zahřejeme. Nejdřív ale nepřišel chlapík, který ji jako jediný uměl zapnout, a druhý den zjistili, že mají rozbitý kotel. Tak jsme si místo toho dali vlažnou sprchu.

Jednou jsme se taky šli projít k místnímu minerálnímu prameni a Chico s Peťou ho vyzkoušeli na vlastní kůži. Chicovi se po ní výrazně vylepšila a zhoustla srst. Peťovi zřídla stolice.

Ale dost bylo kopců, rozhodli jsme se jet zase na pobřeží. A překvapivě, klima bylo velmi příjemné! Strávili jsme pár dní v Montañitas, kde Zuzka s Kamílkem znovu surfovali, a pak jsme přes Salinas (jiné město stejného jména, tohle má přídomek „Miami jihu“) dojeli do vesničky Engabao, kde byli jen rybáři a skvělý surf point. Jednoho dne ale přišly velké vlny a Kamílek zlomil prkno. Nic jiného naštěstí ne. Poslední surfovací místo byly Playas, kde jsme si my nesurfaři zašli na dort do místního nákupního centra.

Po Ekvádoru jezdíme nahoru a dolů. Od pobřeží jsme zase jednou jeli nahoru, do národního parku Cajas, z nuly na 4.000 v jednom dni. Bylo tam krásně a zima a dovnitř jsme se dostali nelegálně se psem, pěšinou kolem poutního kostela Virgen del Cisne. Z Cajas jsme pokračovali do Cuency, koloniálního města zapsaného v UNESCO. Strávili jsme tam dost času na to, abychom viděli modré české kachličky na kopuli nové katedrály a mohli jet zase dál, do města Loja. Tam jsme našli šikovné a sympatické automechaniky a díky nim jsme mnohonásobně vylepšili Juráškovo topení. Teď ho můžeme skutečně vypnout (a ne, nevadí, že při tom musíme otevřít kapotu a otočit páčkou na topící trubce). Kluci nám taky doporučili dalšího mechanika, specialistu na výfuky, takže za 10 dolarů ho máme zase na nějakou dobu dobře svařený a nezníme jako závodnička. Loja byla úspěšná zastávka.

Posledním místem v Ekvádoru byla Vilcabamba, město plné amerických, kanadských a německých ex-patů, kteří sem jezdí hlavně kvůli příjemnému celoročnímu klimatu. My jsme bydleli v městském parku, kde to bylo fajn, hlavně když přestalo pršet. Během týdne, který jsme tam strávili, jsme šli na pár výletů po okolí a Chica přejelo auto. Jako zázrakem vyvázl jen s pár oděrkami a šokem. Bohužel ale nevypadá, že by si z toho vzal ponaučení, pořád přebíhá silnice, aniž by se rozhlédl. Pak odjeli Zuzka s Kamilem, kteří to do Peru brali kratší, ale horší cestou a my jsme už měli taky sbaleno, když jsme zjistili, že Peťa ztratil mobil. Hledali jsme ho po celém parku, dokonce jsme se stavovali i na policii, ale všechno nadarmo, mobil není. Tak jsme nastartovali a přes Loju to vzali směrem na další jihoamerickou zemi.

Photos / Fotky: