N.A.S.A. Journey: June 2013

When we were leaving Bogota, the rain was pouring down again. We planned to do some shopping and then head for Manizales. But Jurasek didn’t agree. Two minutes after we set off he stopped cooperating. Totally and in the middle of a six-lane road.

We were trying to spot the problem but with all the rain, cars and people around we decided to ask Zuzka and Kamil to tow us to the nearest car mechanic. We prepared all the ropes and made the knots, put up the safety triangle at the rear window, and slowly started going down the middle lane. There were cars whizzing around us, blowing their horns. And then at the first traffic lights Bramborghini stopped working. His engine was dead. There we were, two foreign vans standing tight up together in the middle of Bogota busy road, in the rain, waiting for Bramborghini to make up his mind. Finally, after ten minutes, he did, and we set off again. After some time and panic at every traffic light we arrived to a neighbourhood with car mechanics and found an express bicycled one willing to see our car on the main road. He checked the battery, cleaned the contacts and asked 40.000 pesos for that. The good thing was that Jurasek was alive again.

We spent the night at a Carrefour and the next morning headed for Manizales. It took us much longer than expected for the road was narrow, pot-holed, hilly and full of trucks and hombres trabajando. Only the peajes, the toll points, were always open and ready to take our money. We also had a flat tire on the way. All in all, we arrived to Manizales two days after leaving Bogota. It didn’t impress us so much and it being a big city we didn’t want to sleep in the street but the only accommodation with parking we found had an icy shower. There were some hot springs around but the entrance fee was too expensive, and so was the fee for the Parque Nacional Los Nevados. As a result, we decided only to change the car oil and continue south. We spent the night by El Roble restaurant with a small zoo and then headed for the town of Salento. We found a very pleasant camping some four kilometers before that and in the end spent a week there. For two days Deny, the last one of the Plzen gang, arrived to join us from his Ecuador jungle trip and when he left, we went for a hike to Valle de Cocora, the valley of the tall, individually standing wax palms and continued to the Los Nevados national park as there was no fee when entering from this side. We didn’t reach the peak of Tolima but still the three days in the mountains felt good even though we got soaked from the rain.

From Salento we wanted to continue through the eastern fork of Panamericana but we heard there were cafeteros on strike and we decided to go down the western road. And this proved to be fatal for us. We found that the cafeteros were blocking all the exit roads to Ecuador and we had to stop just after Cali. Nobody knew how long they were going to continue the strike and we were looking for some nice place to spend the time. We found Pance, a small village in the hills above Cali where the heat was bearable, and stayed in a cozy hostal with very friendly owners, Alejandro and Catalina. And there it was where we found him, or rather where he found us. One day we were peacefully sitting in our folding chairs on the green lawn when from the nearby slope there came rolling down a scared skinny black dog. In a matter of seconds he knocked over Petr’s coffee mug and crawled up into my lap. We gave him some food and thought he would be gone in a few minutes but he stayed. Then we thought he would be gone the next morning but no sooner had we opened the car’s door than he crawled out from under it to greet us enthusiastically. And that went on for a few days. Then the coffee strike was over and the road to Ecuador was open. We asked Alejandro to ask his friends on Facebook if anybody wanted a dog but nobody answered with a “yes”. And we simply couldn’t imagine hopping in the car and waving the dog goodbye. In the end and after some thinking we decided to take him with us. We gave him a name, and took him to a vet for the necessary vaccinations. The vet was good enough to antedate the vaccines so that we would be able to cross the borders to Ecuador without any hassle. And so it was done. We have a fellow traveller, a co-pilot, a hairy commitment, Chico de Pance. He seemed happy to hop in the car with us, although he vomited a few times during the two-day journey to the borders. But all the paperwork went well, and as a result, there we were, all three of us, in Ecuador.

Když jsme odjížděli z Bogoty, zase pršelo. Chtěli jsme nakoupit a zamířit na Manizales. Ale Jurášek nesouhlasil. Dvě minuty poté, co jsme vyrazili, přestal spolupracovat. Úplně. Uprostřed šestiproudé silnice. Snažili jsme se zjistit, kde je problém, ale kvůli lijáku, všem lidem a autům okolo jsme nakonec poprosili Zuzku a Kamílka, aby nás odtáhli k nejbližšímu mechanikovi. Připravili jsme lana a zavázali uzle. Na zadní okno nainstalovali bezpečnostní trojúhelník a pomalu se rozjeli prostředním pruhem. Kolem nás svištěla a troubila auta. A pak na prvním semaforu chcípnul i Bramborghini. Tak jsme tam stáli, dvě cizí auta s navázaným lanem, v dešti, uprostřed bogotské hlavní silnice, a čekali, až se Bramborghini rozmyslí. Nakonec asi po deseti minutách se opravdu rozjel a my pomalu pokračovali dál a panikařili na každém semaforu. Naštěstí už bez další zastávky jsme po nějaké době dojeli do čtvrti automechaniků a našli jednoho expresního s kolem, který byl ochotný dojet se na Juráška podívat. Zkontroloval baterku, vyčistil kontakty a řekl si o 40.000 pesos. Hlavní ale bylo, že Jurášek byl znova naživu.

Noc jsme strávili na parkovišti u Carrefouru a ráno konečně vyrazili do Manizales. Cesta nám trvala déle, než jsme čekali, protože silnice byla úzká, kopcovitá a plná děr, náklaďáků a hombres trabajando. Jenom peajes, mýtné brány, byly vždycky otevřené a připravené si vzít naše peníze. A aby toho nebylo málo, ještě jsme po cestě píchli. Sečteno a podtrženo jsme do Manizales dorazili dva dny po odjezdu z Bogoty. Je to velké město, a tak jsme nechtěli spát jen tak na ulici, ale jediné ubytování s parkováním, které jsme našli, mělo ledovou sprchu. V okolí sice byly termální prameny, ale ty měly směšně vysoké vstupné, stejně jako národní park Los Nevados, takže jsme se nakonec rozhodli jen vyměnit olej a pokračovat dál na jih. Večer jsme zaparkovali u restaurace El Roble s minizoo a ráno pokračovali do městečka Salento. Našli jsme velmi příjemný kemp pár kilometrů před ním a nakonec tam strávili týden. Na dva dny se k nám ještě připojil Deny, poslední člen z Cirkusu Plzeň, který se vracel z výletu do ekvádorské džungle. Když odjel, vydali jsme se na túru do Valle de Cocora, údolí s vysokými štíhlými voskovými palmami, a pokračovali do části národního parku Los Nevados, kde se neplatil vstup. Na jeho druhý nejvyšší vrchol Tolima jsme sice nevystoupali, ale i tak bylo příjemné strávit pár dní v horách (i když jsme několikrát zmokli).

Ze Salenta jsme chtěli pokračovat východní částí Panamericany, ale doslechli jsme se, že tam stávkují pěstitelé kávy a blokují silnice. Rozhodli jsme se proto jet západní cestou, a to se nám stalo osudným. Zjistili jsme, že cafeteros blokují všechny výjezdy do Ekvádoru a dostali jsme se jen těsně za Calí. Nikdo nám nebyl schopný říct, jak dlouho může blokáda trvat, a tak jsme hledali místo, kde bychom stávku strávili. Objevili jsme Pance, vesnici v kopcích nad Calí, a tam útulný hostel s milými majiteli, Alejandrem a Catalinou. A tam jsme ho našli, respektive on si našel nás. Jednoho dne jsme pokojně seděli v našich rozkládacích židlích na zeleném trávníku, když najednou se ze svahu nad námi skutálel hubený černý vyděšený pes a během pár vteřin převrhnul Peťovi hrnek s kávou a mně se vyškrábal do klína. Dali jsme mu trochu jídla a mysleli si, že za pár minut odejde. Ale on zůstal. Pak jsme mysleli, že druhý den bude pryč, ale jen co jsme ráno otevřeli dveře, už lezl z pod auta a nadšeně nás vítal. A takhle to šlo pár dní. Pak skončila kávová stávka a silnice do Ekvádoru byla volná. Poprosili jsme Alejandra, aby se zeptal kamarádů na Facebooku, jestli někdo nechce pejska, ale nikdo se neozval. A my jsme prostě nemohli jen tak skočit do auta a zamávat mu na rozloučenou. A tak jsme se rozhodli vzít ho s sebou. Dali jsme mu jméno a nechali ho proočkovat. Veterinář byl tak hodný, že nám vakcíny antedatoval, abychom neměli problém na hranicích. A bylo to. Máme spolucestovatele, kopilota, chlupatý závazek Chico de Pance. Vypadal, že do auta naskočil rád, i když se během dvoudenní cesty na hranice několikrát pozvracel. Ale na celnici všechno papírování proběhlo hladce, a tak jsme konečně byli v Ekvádoru. Všichni tři.