Nicaragua & Costa Rica

When we successfully crossed the border to Nicaragua it was already getting quite late and we spent the night in Somoto, a small town near the frontier. There was a tourist attraction nearby – a canyon where you could swim and we went to see it the next day, only to learn that it was “discovered” and made famous a few years ago by three geologists from the Czech Republic. It was nice swimming in the cool water with the tall rocks above us.  

As we feel – and sleep – better in the mountains than on the beach, we decided to go next to Esteli, a mountain town with several natural reserves around, and to enter one of those – la Reserva Natural Tisey. We visited a popular picnic spot with a 35-metre waterfall but there were quite a lot of people, it being a Sunday, so we didn’t stay long and continued up the dirty and stony road to stop for lunch of sopa de gallina which consisted of a huge plate of soup, vegetable, and about a quarter of hen that we simply weren’t able to finish. Up we went again, nearly to the top of the mountain where we camped for the next two nights. The showers were bloody cold but the views were great. We climbed up to a mirador with almost 360⁰ view from where we could see Esteli on one side and Lago de Managua on the other. But more importantly, we visited a local artist, AlbertoGutierrez Jiron, an incredible old man who carves stone images in the rocks of the forest around his house. He was one of the most truly happy people I’ve ever seen, he enjoyed and “made” us enjoy the smells, feelings, tastes, and views of the surroundings and we were leaving somewhat filled with his happiness.

Our next stop was the charming colonial town of Granada with its churches, museums, banks of Lago de Nicaragua, and heat. After strolling for a half a day we fled to a bit higher altitude, to Laguna de Apoyo, a crater lake nearby where we swam in the surprisingly warm water and rented kayaks for a while. It was here we learned we have to be in Panama City sooner that we’d expected, to be able to share the container to Colombia with our friends. So we saved Isla de Ometepe and the Nicaraguan beaches for next time and hurried to Costa Rica.

Nicaraguan – Costa Rican borders were the first ones we managed to get through without any outside help and we were very proud of it. This time I got hysterical surprisingly on the Nicaraguan side where leaving the country was unexpectedly complicated but then it was all plain sailing, some copies, aduana No. 1 and aduana No. 2 and off we went to Costa Rica.

We spent the first night at the police station, well at their parking lot as they woke us in the middle of the night at the supermarket parking to told us that it’s not a save place so we moved the car to the station next to the Panamerican highway. Safe but little sleep.

Now, the “highway” is another chapter, forget what you’re used to from Canada, US or Europe as a “highway”, here it can be anything from a perfect four-lane road (very, very rare) to a pot-holed side road (very common).

In the early morning we set off to Monteverde and drove the last 36 kilometres on a dirt road but arrived safely to this Quaker getaway among the cloud forest. We camped in La Colina Lodge and had a hot shower after more than a month (the last one I think was in Mexico). A true bliss. We climbed the lethal 45⁰ track up to Cerro Amigos with its misty top and wind wailing among the TV towers. We couldn’t see a thing but the atmosphere was great.

Next day we splurged $18 each on the entrance fee to the recommended cloud forest reserve. Although very expensive for us, it was amazing with all the hues of green around, trees with other fifty plants growing on them, the pending bridge and the rain.

As we were taking it very quick with Costa Rica, we went to the beach next, saw real macaws feeding on some fruit on the Playa Hermosa next to Jaco and went snorkeling in the Natural Reserve Playa Ballena near Uvita. And then there was another border crossing awaiting us, the last one in Central America. We chose to go through Rio Sereno, “the least trafficked” as the guidebook said. What it didn’t say, however, was that it was in the middle of nowhere, at the end of a dirt road. But we found it and got through, hopefully with all the necessary papers (we’ll see that when boarding into the container in Colon, haha).

We’ll come back one day, dear Costa Rica!

Když se nám podařilo překročit hranice do Nikaragui, bylo už docela pozdě a my jsme strávili noc v městečku Somoto. Kousek odtud byla turistická atrakce – kaňon s řekou, kde se dá plavat. Vydali jsme se tam další den a zjistili jsme, že ho pro turisty před pár lety „objevili“ tři geologové z Olomouce. Voda byla příjemná a mezi vysokými skalami se plavalo dobře.

Protože se cítíme – a spíme – líp na horách než na pláži, dál jsme pokračovali do Estelí, městečka v kopcích s několika přírodními rezervacemi okolo. Vybrali jsme si jednu z nich, La Reserva Natural Tisey, a vydali se vzhůru po kamenité cestě. Navštívili jsme oblíbené místo na piknik s 35 metrovým vodopádem, ale bylo tam plno lidí – trefili jsme se tam zrovna v neděli – takže jsme nezůstali dlouho a stoupali dál. Na oběd jsme se zastavili na sopa de gallina, kde nám přinesli kotel polívky s plno zeleninou (ne všechno jsme identifikovali) a asi čtvrtkou slepice. To jsme prostě nezvládli dojíst. Pak jsme pokračovali dál, dojeli skoro na vrchol kopce a tam zůstali další dvě noci. Sprchy byly brutálně studený, ale ty panoramata! Vylezli jsme na mirador se skoro 360⁰ výhledem, na jedné straně Estelí, na druhé Lago de Managua. Ale hlavně jsme navštívili místního umělce, Alberta Gutierreze Jirona, neskutečného vitálního dědu, který vytesává obrazy do kamenů a skal v lese okolo svého domu. Byl to jeden z nejšťastnějších lidí, co jsem kdy potkala. Užíval si a „donutil“ nás užívat si všechny vůně, chutě, výhledy a hmatové vjemy, a my jsme odcházeli tak nějak naplněni jeho štěstím.

Naše další zastávka bylo okouzlující koloniální městečko Granada, s jeho kostely, muzei, břehy jezera Lago de Nicaragua a horkem. Objevovali jsme jeho krásy zhruba půl dne, než jsme utekli kousek dál do trochu vyšší nadmořské výšky, k Lago de Apoyo. V tomhle kráterním jezeře jsme si zaplavali v překvapivě teplé vodě a vypůjčili si kajaky. Tady jsme se taky dozvěděli, že musíme být v Panama City dřív, než jsme počítali, abychom stihli kamarády a kontejner do Kolumbie. Takže jsme nechali Isla de Ometepe a nikaragujské pláže na příště a spěchali do Kostariky.

Hraniční přechod mezi Nikaraguou a Kostarikou byl první, který jsme zvládli bez cizí pomoci a byli jsme na to náležitě hrdí. Tentokrát jsem překvapivě vyhysterčila už na nikaraguiské straně, kde se věci ukázaly být nečekaně komplikované, ale pak už to šlo jako na drátkách, pár kopií, aduana č.1, aduana č.2 a byli jsme v Kostarice.

První noc jsme strávili na policejní stanici, teda na jejich parkovišti poté, co nás vzbudili uprostřed noci na parkovišti supermarketu, aby nás upozornili, že tam je nebezpečno, a tak jsme se přesunuli na jejich stanici, vedle panamerické dálnice. Bezpečno, ale moc se nevyspíte.

Panamerická dálnice je samostatná kapitola. Zapomeňte na to, co znáte z Evropy, Kanady nebo USA jako dálnici. Tady to může být cokoliv od krásné čtyřproudovky (velice, ale opravdu velice zřídka) po okresku plnou děr (většinu času).

Brzo ráno jsme vyrazili směrem na Monteverde. Posledních 36 kilometrů jsme sice jeli po rozblácené polňačce, ale do kvakerského útočiště uprostřed mlžného pralesa jsme dorazili v pořádku. Kempovali jsme v La Colina Lodge a po víc jak měsíci si dali teplou sprchu (poslední byla myslím v Mexiku). Neskutečná slast. Vylezli jsme na kopec Cerro Amigos po cestě se smrtícím úhlem tak 45⁰, kde mi hned na začátku upadla podrážka od pohory, takže jsme ji svazovali vším možným. Nakonec se jako nejlepší ukázal kus kabelu, který jsme našli u cesty. Ještě že máme tu moderní techniku. Nahoře byla mlha jak mlíko, takže z výhledů nebylo nic, ale mezi televizními vysílači krásně skučel vítr, prostě parádní atmosféra.

Příští den jsme si vyrazili z kopýtka a zaplatili vstup 18 dolarů každý do doporučené přírodní rezervace mlžného pralesa. Cena to byla vysoká, ale vynahradily nám to všechny ty odstíny zelené, stromy, na kterých rašilo dalších asi padesát rostlin, houpací most a déšť (ten byl zadarmo).

Protože jsme Kostariku brali hopem, dál jsme jeli na pláž a viděli opravdové Ara Ararauny, jak se krmí nějakým ovocem na Playa Hermosa kousek od města Jaco, šnorchlovali jsme na korálovém útesu v přírodní rezervaci Playa Ballena vedle městečka Uvita, a pak už na nás čekal další hraniční přechod, poslední ve Střední Americe. Rozhodli jsme se jet přes Rio Sereno, o kterém knižní průvodce tvrdil, že je tam nejmíň dopravy. Co už tam ale neřekli bylo, že je to uprostřed ničeho a na konci několikakilometrové polní cesty. Každopádně jsme to ale našli a prošli a teď už jen doufáme, že taky se všemi papíry, které budeme potřebovat (ale to se dozvíme až při naloďování do kontejneru v Colonu, haha).

Jednou se vrátíme, drahá Kostariko!

Border crossing & Přechod hranic

One border crossing in Central America usually makes you feel so exhausted you don’t want to see another aduana for the rest of your life; still, you know that there will be another one in a few days. However, to make things faster we decided to whizz through Honduras and drive from El Salvador straight to Nicaragua. Which meant crossing two frontiers, that is four customs offices, in one day. And believe me, “one” customs here does not mean visiting one building or one officer.

Moreover, it is quite usual that when you are approaching the frontier in a foreign car (to be honest I don’t really know how it works when you have a local license plate), there are crowds of “helpers” who cling to your window and offer their services to get you through the customs at the fastest time possible. It’s usually very difficult to get through this without actually “hiring” one (of course you have to pay them in the end).

Leaving El Salvador was the easier part, we only made a copy of the car permit and handed it over to a customs officer who put a stamp on it, then we made some more copies, went for about a kilometer to the customs office, and queued for a while for the immigration stamp. After that we drove to the Honduran side. We filled out the entrance tourist information paper, paid $3 each and went to get the car permit. It took about a half an hour, maybe more, waiting in the scorching sun and among all the cars and trucks coming and going but in the end the officer called us and gave us a piece of paper saying we’d have to pay $35 in the bank. We went to the “bank” where they told us they didn’t accept dollars or credit cards. So we found a guy to exchange 35 dollars for the Honduran lempires. With this we went back to the bank. I was getting a bit hysterical by then.  Here they told us it wasn’t enough and we had to exchange two more dollars to have the proper amount. After that it finally was alright and they gave us a stamp and we could happily go to make a copy of this to take it to the customs officer. Also, as we saw that they actually had a photocopier in the office we asked if they could make a copy instead of us but they explained that the machine had been donated to them from the American embassy but was not working as – what a surprise – the Americans hadn’t kept donating them any extra ink for it. I kept my mouth shut…

Anyway, all the paperwork was done and we were ready to enter Honduras so off we went and spent three hours in this lovely country.

At the other border things were fortunately a bit brighter. Of course, a few copies and a few officers on the Honduran side but that was something we were already used to. We also exchanged money again, this time for colones as on the Nicaraguan side we had to pay an entrance fee. Alas, the fee was to be paid in US dollars… Never mind, the officer was nice and went to exchange the colones for dollars himself, wow! This time, we also had to buy insurance for our car and the youngster who was selling it was helping us with the paperwork around the permit although we didn’t ask him to. It’s funny how these people know all the necessary officers by first names (after all, at the end we knew them all by first names too). We went from one window to another officer, to a photocopier, to a policeman, to a photocopier, to an inspector, and to a photocopier and it was over. Then the insurance guy took a 500 colones note, saying that 300 is for the insurance (true) and the rest (about $8) for him, cheeky bastard. I mean, $8 is maybe not so much money when you go to work every day but when you are travelling and can spend it on food or shower, it really makes a difference. We let him go with a hundred colones, although he wasn’t very happy about it. Well, what can you do.

And here we were in Nicaragua! Yippee! J

Přechod jedněch hranic ve Střední Americe vám většinou dá zabrat tak, že nechcete vidět další aduanu po zbytek vašeho života, i když víte, že vás za pár dní stejně čeká další. I přesto jsme se rozhodli pro urychlení věcí prosvištět Hondurasem a projet z El Salvadoru přímo do Nikaragui. A to znamenalo přejít dvoje hranice, a tedy čtyři celnice, za jeden den. A věřte, že tady jedna celnice opravdu neznamená, že navštívíte jednu budovu nebo jednoho úředníka.

Kromě toho je tady taky celkem obvyklé, že když se blížíte k hranicícm v zahraničním autě (pravda, nevím, jak to funguje, když máte místní  SPZ), v okamžiku se objeví horda „pomocníků“, kteří se vám navěší na okýnko a snaží se vám vysvětlit, že právě s jejich pomocí bude průchod hranic hračka a za chviličku budete na druhé straně.  Je téměř nemožné tímhle projet, aniž byste si jednoho „nepronajali“ (protože si za to samozřejmě nechají zaplatit).

Opustit El Salvador byla ta lehčí část. Udělali jsme jenom kopii povolení pro auto, předali ji úředníkovi, který na ni dal razítko, pak jsme udělali pár dalších kopií, popojeli asi kilometr k celnici a vystáli si frontu na imigrační razítko do pasu. Pak jsme přejeli na honduraskou stranu. Nejdřív jsme vyplnili imigrační papírek pro turisty, zaplatili každý tři dolary za vstup do země a šli vyřizovat povolení pro auto. Asi půl hodiny, možná víc, jsme stáli na sálajícím sluníčku, mezi přijíždějícími a odjíždějícími auty a náklaďáky, ale nakonec nás paní úřednice zavolala a dala nám kus papíru, se kterým máme jít do banky a zaplatit tam 35 dolarů. V „bance“ nám řekli, že nepřijímají dolary ani kreditní karty (nebo nedejbože proměňují peníze), takže jsme šli najít chlápka, který by nám 35 dolarů proměnil na místní lempires (protože tady na hranicích neexistují oficiální směnárny, jenom týpci, volající „Amigo, amigo, exchange?“). S tím jsme se vrátili do banky. To už jsem začínala být mírně hysterická. V bance nám řekli, že suma v lempirech nestačí, takže jsme museli proměnit další dva dolary. Pak už bylo všechno v pořádku (kromě mě), a dostali jsme razítko, se kterým jsme mohli vesele naklusat k obchodníkovi s kopírkou a pak hurá zpátky za paní úřednicí. Jenom mimochodem – u ní v kanceláři jsme viděli kopírku, tak jsme se ptali, jestli by nám nemohla udělat kopie ona, když už za to povolení platíme tolik peněz, ale vysvětlila nám, že stroj jim sice darovala americká ambasáda, ale už jim k ní nedarovali další krabice toneru, takže kopírka nefunguje. Radši jsem držela jazyk za zuby...  

Každopádně všechno papírování bylo za námi a my jsme konečně mohli vstoupit do Hondurasu. Tak jsme vyrazili a strávili v téhle krásné zemi tři hodiny.

Na druhé hranici to šlo o něco líp. Samozřejmě jsme museli udělat několik kopií a navštívit několik úředníků na honduraské straně, ale na to už jsme byli zvyklí. Taky jsme znova měnili peníze, tentokrát na nikaragujské colones, protože do Nikaragui se taky platí vstupní poplatek. Avšak běda, ten se zase platí v dolarech! Ale místní úředník překvapil a šel si peníze zpátky proměnit sám. Do Nikaragui už jsme taky potřebovali pojištění pro auto a mladíček, který nám ho vyřizoval, nám taky pomáhal s papírováním okolo povolení, aniž bychom ho o to žádali. Je zajímavý, jak tihle lidi znají všechny hraniční úředníky křestním jménem (na druhou stranu, my jsme je nakonec všechny znali taky). Běhali jsme od jednoho okýnka k dalšímu úředníkovi, ke kopírce, k policajtovi, ke kopírce, k inspektorovi a nakonec ke kopírce a bylo po všem. Pak si od nás mladíček vzal pětiset colonovou bankovku s tím, že 300 colones je za pojištění (to byla pravda) a 200 colones (zhruba 160 korun) že je pro něj, za pomoc, drzoun zlodějská. Pětistovku jsme proměnili na menší a jemu dali stovku. Tvářil se dost kysele a měl okolo toho plno řečí, ale co už mohl dělat, že.

A my jsme byli v Nikaragui, hurá! J

Guatemala & El Salvador

No internet, no time, no blog. We are driving south as fast as hell. Well, when everything goes well. 

From Rio Dulce we continued to Antigua, an old colonial town and late capital of Guatemala. On the way we passed through the new capital - hilly Guatemala City - but due to traffic and so as not to get lost we didn't stop. There was a lot of pollution, anyway.

Antigua sits among three big volcanoes - Agua, Fuego and one more whose name I've forgotten, look at Google maps, sorry. We stayed there at a slightly shabby grassy spot in a ruined complex of Asistur, the touristic police. For free (well, for 20 quetzales as I felt bad not to pay anything). We were planning to stay for a few days as we strolled through the cobbled streets and enjoyed the nice parque central and cups of local coffee. We visited a museum of weaving with the great variety of products the local Mayan women make, and also went for a "tour" - up to another volcano, Pacaya. Few years ago you could almost put your hands on running lava but then there was an eruption and the lava is lost. But the hike is still a good one, with nice views - weather permitting, that is. When we were there, it was foggy and cold and we only stole one glimpse of the top... but we grilled marshmallows in a warm little cave and climbed down to a "sauna" with only our heads being visible above the ground.

Then I got ill with fever and diarrhea, and adding to the already unpleasant symptoms imagine you have to pass by other campers every time you go to the toilet with a roll of toilet paper in your hand... Never mind,  it was over soon, especially with the help of antibiotics.

From Antigua we went straight to the borders with El Salvador. As always here in Central America, again the whole "crossing the borders" thing was like an absurd play with us having to make several photocopies and going from one officer to another, without anybody knowing what the others need or do or doing the very same thing again. We got through, anyway, and spent the night on a petrol station for $10 with a hideous (underlined) toilet.

Once in El Salvador, the next morning we set off to the Parque Nacional el Imposible - and it really seemed impossible for some time as the road signs in Salvador are rather non-existing and we had to go there and back a few times and ask several people to find the right dirt road. It took more than one hour to drive the few kilometres and it seemed deserted when we finally arrived but it was up in the mountains, the air was fresh and they had a mirador from which you could see the Pacific ocean. Then a guide came and we went for a hike up the hill which set off down the hill to the river which I involuntarily bathed my whole right leg in as it slipped on a wet stone but what the hell, it was a refreshment before the uphill track through the jungle. The views from the top where breathtaking, with the Pacific ocean to the West and the hills to the East but the wind was, well, impossible. We were rewarded by seeing several birds and also a coati and two armadillos - they are really cute! The next day we went to another river where we - voluntarily - swam and enjoyed the quiet little gorge.

After the mountain days we thought we were prepared for the heat of the beach and turned the car to the coast. We chose Playa El Tunco near the town of La Libertad, where - as we learned later - are probably the best waves for surfing in El Slavador. It was hot. But with a few margaritas it was bearable. We rented a surf board for one day, trying to blend in the community, but if we might look a bit like surfers when carrying the board on the beach I'm afraid the spell was over when we got in the water. Anyway, few bruises and a nose full of sea water later, we successfully survived.

After few days we decided it really was too hot for us and we headed back to the mountains, to a sleepy small town of Alegria, surrounded by coffee plantains. There is also a small crater lake with clear sulphuric waters, and it was here where we stayed for two days, enjoying the calmness and fresh air and Pilsener (sic) from a nearby tiendita. In the morning of the third day we got up early and set off to the heroic task of crossing two Central American borders in one day.



Není internet, není čas, není blog. Jedeme na jih jako draci. Tedy pokud všechno jde, jak má. 

Z Rio Dulce jsme pokračovali do Antiguy, koloniálního městečka a bývalého hlavního města Guatemaly. Cestou jsme projížděli přes současné hlavní město - kopcovatou Ciudad de Guatemala - ale kvůli dopravě a taky abychom se neztratili, jsme raději nezastavovali. Stejně tam bylo strašně smogu.

Antigua sedí mezi třemi sopkami - Agua, Fuego, a jméno té třetí jsem zapomněla, podívejte se do Google maps, omlouvám se. "Bydleli" jsme na lehce ošuntělém travnatém polorozpadlém komplexu Asisturu - turistické policie, zadarmo (teda za 20 quetzalů, protože mně bylo blbý neplatit vůbec nic). Procházeli jsme se po křivolakých uličkách po kočičích hlavách, užívali si odpolední sluníčko v Parque Central a šálky místní kávy. Navštívili jsme Muzeum tkaní, s ukázkami všech možných věcí, které utkají mayské ženy z guatemalské vysočiny. Zašli jsme do rakouské restaurace na opravdový wiener schnitzel s opravdovým bramborovým salátem, to byl svátek! Vedle u stolu seděli další Češi, kteří teda vypadali spíš jako Němci v tyroláckých kalhotech, tak jsme se k nim nehlásili, a pak cestou domů s plným bříškem jsme viděli kolem projíždět Škodu Fabii, naši první škodovku na tomhle kontinentě... Český večer se vším všudy :)

Vydali jsme se taky na "výpravu" - na sopku Pacaya. Před pár lety jste si tam mohli skoro doslova šáhnout na tekoucí lávu, ale pak přišel výbuch a láva se ztratila. Ale i tak to stojí za to, krásné výhledy - ovšem pokud dovolí počasí. Když jsme tam byli my, bylo škaredě a zima a vrcholek se z mraků vyloupnul jen na jeden krátký okamžik. Ale aspoň jsme si opekli marshmallow v teplé jeskyňce a zalezli do "sauny", takže nám nad zemí koukala jen hlava.

Pak jsem onemocněla, průjem a horečka, a k už tak nepříjemným symptomům si přidejte fakt, že pokaždé, když jdete na záchod s rolí toaleťáku v ruce, musíte projít kolem dalších kempujících lidí. Naštěstí to brzo přešlo, hlavně s pomocí anitbiotik a starostlivostí Peťana.

Z Antiguy jsme jeli přímo na hranice s El Salvadorem. Jako vždycky tady ve střední Americe, i tentokrát bylo přecházení hranic spíš absurdní divadlo, kdy si musíte sami dělat kopie dokumentů a pobíhat od úředníka k úředníkovi, kdy jeden neví, co potřebuje nebo dělá druhý, nebo nejlíp dělají oba to stejný. Každopádně jsme se ale dostali na druhou stranu a strávili noc na benzince za 10 dolarů, se strašidelným záchodem.

Ráno jsme pak vyrazili směrem do Parque Nacional el Imposible - Nemožný národní park. A opravdu se nějakou dobu zdál nemožný, protože kvůli neexistujícímu dopravnímu značení jsme se museli několikrát vracet tam a zpátky a ptát místních, abychom našli tu správnou polňačku. Projet těch pár kilometrů nám pak trvalo skoro hodinu a když jsme dorazili na místo, nikdo tam nebyl. Ale zato tam byl krásně svěží vzduch a měli tam mirador, ze kterého se dalo dohlídnout až k Pacifiku a postupně se objevil správce, který nám domluvil průvodce a my jsme vyrazili na cestu na kopec, která začala dolů z kopce směrem k řece, ve které jsem si nedobrovolně vykoupala celou pravou nohu, když mi ujela bota na kameni, ale aspoň jsem byla osvěžena před stoupáním džunglí. Výhledy shora z vrcholu byly parádní, na jedné straně Tichý oceán, na druhé hory, ale hlavně tam byl - nemožný - vítr. Za výkon jsme byli odměnění, když jsme zahlídli několik ptáků, nosála a hlavně dva pásovce, to jsou mazlíci. Druhý den jsme šli k řece, kde jsme se - dobrovolně - vykoupali (celí) a prolezli kus balvanovité řeky až k soutoku s další.

Po dnech v horách jsme si říkali, že už jsme zase připravní na výheň pláže a vyrazili na pobřeží. Vybrali jsme si Playa el Tunco, blízko města La Libertad, kde - jak jsme se dozvěděli později - jsou asi nejlepší vlny na surfování v Slavadoru. Bylo tam horko, ale s margaritou v ruce se to dá vydržet. Jeden den jsme si vypůjčili surfovací prkno, abychom zapadli do místní komunity, ale jestli jsme trochu připomínali surfaře, když jsme šli po pláži, tak jakmile jsme vlezli do vody, bylo kouzlo to tam. Nicméně i s pár modřinami a dutinami plnými slané vody jsme to úspěšně přežili.

Po pár dnech jsme se rozhodli, že je tady pro nás přece jen trochu moc horko a vyrazili zase do hor, do ospalého městečka Alegría, obklopeného kávovými plantážemi. Mají tam taky malou lagunu v kráteru sopky, s průzračnou vodou, ze které smrdí síra, a právě tady jsme strávili dva dny a užívali si klid a čistý vzduch a místní Pilsener (sic) v nedaleké tienditě. Třetí den ráno jsme vstali časně a vyrazili vykonat hrdinský čin přechodu dvojích hranic Střední Ameriky v jednom dni.