Border crossing & Přechod hranic

One border crossing in Central America usually makes you feel so exhausted you don’t want to see another aduana for the rest of your life; still, you know that there will be another one in a few days. However, to make things faster we decided to whizz through Honduras and drive from El Salvador straight to Nicaragua. Which meant crossing two frontiers, that is four customs offices, in one day. And believe me, “one” customs here does not mean visiting one building or one officer.

Moreover, it is quite usual that when you are approaching the frontier in a foreign car (to be honest I don’t really know how it works when you have a local license plate), there are crowds of “helpers” who cling to your window and offer their services to get you through the customs at the fastest time possible. It’s usually very difficult to get through this without actually “hiring” one (of course you have to pay them in the end).

Leaving El Salvador was the easier part, we only made a copy of the car permit and handed it over to a customs officer who put a stamp on it, then we made some more copies, went for about a kilometer to the customs office, and queued for a while for the immigration stamp. After that we drove to the Honduran side. We filled out the entrance tourist information paper, paid $3 each and went to get the car permit. It took about a half an hour, maybe more, waiting in the scorching sun and among all the cars and trucks coming and going but in the end the officer called us and gave us a piece of paper saying we’d have to pay $35 in the bank. We went to the “bank” where they told us they didn’t accept dollars or credit cards. So we found a guy to exchange 35 dollars for the Honduran lempires. With this we went back to the bank. I was getting a bit hysterical by then.  Here they told us it wasn’t enough and we had to exchange two more dollars to have the proper amount. After that it finally was alright and they gave us a stamp and we could happily go to make a copy of this to take it to the customs officer. Also, as we saw that they actually had a photocopier in the office we asked if they could make a copy instead of us but they explained that the machine had been donated to them from the American embassy but was not working as – what a surprise – the Americans hadn’t kept donating them any extra ink for it. I kept my mouth shut…

Anyway, all the paperwork was done and we were ready to enter Honduras so off we went and spent three hours in this lovely country.

At the other border things were fortunately a bit brighter. Of course, a few copies and a few officers on the Honduran side but that was something we were already used to. We also exchanged money again, this time for colones as on the Nicaraguan side we had to pay an entrance fee. Alas, the fee was to be paid in US dollars… Never mind, the officer was nice and went to exchange the colones for dollars himself, wow! This time, we also had to buy insurance for our car and the youngster who was selling it was helping us with the paperwork around the permit although we didn’t ask him to. It’s funny how these people know all the necessary officers by first names (after all, at the end we knew them all by first names too). We went from one window to another officer, to a photocopier, to a policeman, to a photocopier, to an inspector, and to a photocopier and it was over. Then the insurance guy took a 500 colones note, saying that 300 is for the insurance (true) and the rest (about $8) for him, cheeky bastard. I mean, $8 is maybe not so much money when you go to work every day but when you are travelling and can spend it on food or shower, it really makes a difference. We let him go with a hundred colones, although he wasn’t very happy about it. Well, what can you do.

And here we were in Nicaragua! Yippee! J

Přechod jedněch hranic ve Střední Americe vám většinou dá zabrat tak, že nechcete vidět další aduanu po zbytek vašeho života, i když víte, že vás za pár dní stejně čeká další. I přesto jsme se rozhodli pro urychlení věcí prosvištět Hondurasem a projet z El Salvadoru přímo do Nikaragui. A to znamenalo přejít dvoje hranice, a tedy čtyři celnice, za jeden den. A věřte, že tady jedna celnice opravdu neznamená, že navštívíte jednu budovu nebo jednoho úředníka.

Kromě toho je tady taky celkem obvyklé, že když se blížíte k hranicícm v zahraničním autě (pravda, nevím, jak to funguje, když máte místní  SPZ), v okamžiku se objeví horda „pomocníků“, kteří se vám navěší na okýnko a snaží se vám vysvětlit, že právě s jejich pomocí bude průchod hranic hračka a za chviličku budete na druhé straně.  Je téměř nemožné tímhle projet, aniž byste si jednoho „nepronajali“ (protože si za to samozřejmě nechají zaplatit).

Opustit El Salvador byla ta lehčí část. Udělali jsme jenom kopii povolení pro auto, předali ji úředníkovi, který na ni dal razítko, pak jsme udělali pár dalších kopií, popojeli asi kilometr k celnici a vystáli si frontu na imigrační razítko do pasu. Pak jsme přejeli na honduraskou stranu. Nejdřív jsme vyplnili imigrační papírek pro turisty, zaplatili každý tři dolary za vstup do země a šli vyřizovat povolení pro auto. Asi půl hodiny, možná víc, jsme stáli na sálajícím sluníčku, mezi přijíždějícími a odjíždějícími auty a náklaďáky, ale nakonec nás paní úřednice zavolala a dala nám kus papíru, se kterým máme jít do banky a zaplatit tam 35 dolarů. V „bance“ nám řekli, že nepřijímají dolary ani kreditní karty (nebo nedejbože proměňují peníze), takže jsme šli najít chlápka, který by nám 35 dolarů proměnil na místní lempires (protože tady na hranicích neexistují oficiální směnárny, jenom týpci, volající „Amigo, amigo, exchange?“). S tím jsme se vrátili do banky. To už jsem začínala být mírně hysterická. V bance nám řekli, že suma v lempirech nestačí, takže jsme museli proměnit další dva dolary. Pak už bylo všechno v pořádku (kromě mě), a dostali jsme razítko, se kterým jsme mohli vesele naklusat k obchodníkovi s kopírkou a pak hurá zpátky za paní úřednicí. Jenom mimochodem – u ní v kanceláři jsme viděli kopírku, tak jsme se ptali, jestli by nám nemohla udělat kopie ona, když už za to povolení platíme tolik peněz, ale vysvětlila nám, že stroj jim sice darovala americká ambasáda, ale už jim k ní nedarovali další krabice toneru, takže kopírka nefunguje. Radši jsem držela jazyk za zuby...  

Každopádně všechno papírování bylo za námi a my jsme konečně mohli vstoupit do Hondurasu. Tak jsme vyrazili a strávili v téhle krásné zemi tři hodiny.

Na druhé hranici to šlo o něco líp. Samozřejmě jsme museli udělat několik kopií a navštívit několik úředníků na honduraské straně, ale na to už jsme byli zvyklí. Taky jsme znova měnili peníze, tentokrát na nikaragujské colones, protože do Nikaragui se taky platí vstupní poplatek. Avšak běda, ten se zase platí v dolarech! Ale místní úředník překvapil a šel si peníze zpátky proměnit sám. Do Nikaragui už jsme taky potřebovali pojištění pro auto a mladíček, který nám ho vyřizoval, nám taky pomáhal s papírováním okolo povolení, aniž bychom ho o to žádali. Je zajímavý, jak tihle lidi znají všechny hraniční úředníky křestním jménem (na druhou stranu, my jsme je nakonec všechny znali taky). Běhali jsme od jednoho okýnka k dalšímu úředníkovi, ke kopírce, k policajtovi, ke kopírce, k inspektorovi a nakonec ke kopírce a bylo po všem. Pak si od nás mladíček vzal pětiset colonovou bankovku s tím, že 300 colones je za pojištění (to byla pravda) a 200 colones (zhruba 160 korun) že je pro něj, za pomoc, drzoun zlodějská. Pětistovku jsme proměnili na menší a jemu dali stovku. Tvářil se dost kysele a měl okolo toho plno řečí, ale co už mohl dělat, že.

A my jsme byli v Nikaragui, hurá! J