Chile Norte

Chile is expensive. The prices are just like in Europe, including the petrol. Chico now has to go in the back of the car (or rather under the bed), he can no longer sit with me (or on me) on the front seat. The good news is that the local food resembles that of Europe too. The bad news is we can’t afford it. Well, travelling is not always easy.

When we crossed the borders in the evening (at the second attempt), we arrived to Arica, town at the coast. The following day we searched for an ATM, successfully in the end, and withdrew some local money. Then we set off to the national parks in the East, close to the borders with Bolivia, following the Circuito del desierto.

We went through the small cosy town of Putre and the tiny village Parinacota with a cute belfry, and then turned to the route through the national parks, although it meant about 300 km on a dirt road. Fortunately, we found out that Chilean dirt roads are in a better condition then those of Peru. The countryside was quite similar in all four parks (P.N. Lauca, Reserva Nacional Las Vicuňas, Salar de Surire, and P.N. Vulcán Isluga) – moors with tufts of tough grass and herds of vicuñas, lamas, vizcachas and flocks of flamingos, quite surprising in the 4.000 metres of altitude. There were several smoking volcanoes and also hot springs in the Salar de Surire. The water was really hot and we enjoyed it despite the sulphuric smell. 

Once down from the mountains and back to the desert, we visited one of the saltpetre offices, Santa Laura. The mining of nitrate was once very popular in Chile and there are hundreds of old and now unused factories. The rusty and squeaky buildings and machines are the only witnesses left from the era. Santa Laura definitely has atmosphere that brings you a few dozens of years back. In the desert heat we also went to see the Geoglifos de Pintados – the largest in Chile – with the old figures of people and animals. Nobody really knows why the ancestors created them there. Neither do we. 

Through the desert and small tornadoes that were crossing it we headed for the coast. We spent the night by a small creek on the way and in the middle of the night were waken up by a strange shaking. At first we thought it’s Chico scratching himself – this usually moves with the whole car – but then Chico came out scared from under the bed and it was obvious it’s not him. It was our first earthquake! Fortunately only a minor one, such that the locals don’t even pay attention to, but for us it was quite an experience.  

The next stop was the city of Antofagasta and its La Portada – a stony arch in the sea. The battery in our camera died there so we don’t have many photos of it… We continued to Cerro Paranal – there’s a European observatory with the VLT, “Very Large Telescope”. We wanted to visit it but the visiting hours were over for the day and the next ones were in a week. Fortunately, the conditions in Chile are exceptional for watching the night skies and there are many observatories to visit. We decided for La Silla, another ESO – European Southern Observatory – but this was still a few hundred kilometres to go.

The road brought us to Taltal – a small town on the coast where nothing much happens. Or that’s what we thought at first. We spent the night by the kayak club and took photos of Jurasek as we needed to advertise the car to be able to sell it at the end of our journey. The next day we went to the local library – we found out they have internet for free in Chile. And as we were leaving it later in the afternoon, a guy standing outside greeted us and we started talking. It turned out he was an English teacher, giving lessons for free, and he offered us accommodation in the municipal luxurious house in exchange for our presence in few of the lessons. Anything for a shower, I thought. We came for the lesson and in the end it was a very pleasant evening. After the classes, we went with Javo, the teacher, for a beer. The next day he invited us for lunch, the day after that we invited him (we cooked), in the meantime we were watching the Simpsons on TV in Spanish and went to few English classes to talk with the students. Basically, we were enjoying the stay in Taltal a lot. Javo, thank you for everything!

After almost a week in Taltal we set off again. We visited the National Park Pan de Azucar and saw a fox, couple of lamas and a small sea lion on the beach but no penguins. We went on more or less along the coast, through the small towns of Chanaral and Caldera, and then got lost a bit and did an unplanned off-roading near Huasco where we saw our very first (living) penguin. However, it was swimming in the water and we saw only its head.

From the coast we turned inward and finally arrived in La Silla observatory. We camped for the night outside its gate in a spot where the air was warm, the flowers smelled amazing and the bird sang. The following day we saw all the shiny telescopes and other devices. No messages from space yet, though.

In La Serena, big city back on the coast, we found Pilsner Urquel beer in a supermarket. It was a very good timing because that very day we celebrated two years away from home. Yet, we couldn’t celebrate too much, there were still places to see and things to do. The next stop for us was Vicuña, a pleasant town with yet another observatory. This time it wasn’t the machines we wanted to see but the night sky. The austral skies really look different and the guide told us all about the constellations and showed us several interesting and distant stars and planets. He had an amazing laser pointer for that purpose – he was actually pointing at the individual stars, that was quite a surprise for us. We even spent the night by the observatory, in complete darkness.

From Vicuña we continued south, through the big town of Ovalle to Valle del Encanto. There are petroglyphs left by the ancient tribes, and the air was very pleasant – the desert was finally giving way and there were more green bushes and flowers. We stayed for a few days and dedicated the time to redoing our kitchen – we (or rather Petr) made a new drawer, and we repainted the whole cooking area.

The next camp spot we found was by the river and we re-repainted the kitchen as the original colour proved to be useless. In the end we stayed for a few days here as well, and as my hair was growing long again, Petr agreed to cut them. And the new hair cut wasn’t that bad at all! It’s good for those long days without shower – it’s short.

After there was a local party at 6 in the morning, we decided it was time to leave. There was a big national fiesta coming up so we bought some food in Combarbala, a small town in the highlands, and went off on a dusty dirt road to the countryside to hide.

After the big weekend, the time had come to move on and get to Santiago as soon as possible and we turned back to the sea once again. The coast turned out to be far more luxurious than we’d thought and we had to spend the night at a petrol station. The good thing about that was that we could take shower in the morning. We were ready to face the civilization.

Chile je drahé. Ceny jsou evropské, včetně benzínu. Chico už nemůže sedět se mnou (nebo spíš na mně) na předním sedadle, musí jezdit vzadu, respektive pod postelí. Dobrá zpráva je, že jídlo je tady taky podobné tomu z Evropy. Špatná zpráva je, že si ho nemůžeme dovolit. Holt cestování není vždycky med.

Když jsme navečer na druhý pokus přešli hranice, dojeli jsme za chvíli do města Arica, na pobřeží. Ráno jsme se snažili najít bankomat, abychom vybrali místní peníze, což se nám nakonec podařilo, a tak jsme se mohli vydat na východ, k hranicím Bolivie. Je tam vedle sebe několik národních parků.

Po Circuito del desierto jsme dojeli do útulného městečka Putre i vesničky Parinacota s kouzelnou zvoničkou. Pak už jsme volant stočili směrem na národní parky, i když to znamenalo asi 300 km po neasfaltované cestě. Naštěstí se ukázalo, že chilské ripio je lepší kvality než to peruánské. Krajina ve všech čtyřech parcích (P.N. Lauca, Reserva Nacional Las Vicuňas, Salar de Surire, and P.N. Vulcán Isluga) je víceméně podobná – žádné stromy, jen trsy tuhé trávy a stáda vikuní a lam, pár viskačí a hejna plameňáků, které jsme tady ve 4.000 metrech nad mořem opravdu nečekali. Cestou jsme viděli několik dýmajících sopek a taky jsme se vykoupali v termálních pramenech. Voda byla opravdu horká, a tak nám nevadil ani silný pach zkažených vajec (který jsme potom dlouho nemohli dostat ani z plavek).

Když jsme sjeli z hor zpátky do pouště, navštívili jsme jednu z továren na ledek, oficinu Santa Laura. Těžba nitrátu byla kdysi v Chile velmi rozšířená a v poušti jsou stovky dnes už nefungujících továren na jeho zpracování. Rezavé budovy skřípající ve větru jsou jedinými svědky zašlé slávy, atmosféra v Santa Laura vás spolehlivě přenese o několik desetiletí zpátky.

Kromě ledkových oficín jsme navštívili ve výhni pouště ještě geoglifos de pintados, největší v Chile. Dodnes nikdo pořádně neví, proč původní obyvatelé vytvářely na kopcích figury lidí a zvířat. Ani my jsme na to nepřišli.

Pouští a malými tornády, které ji přecházely, jsme mířili na pobřeží. Cestou jsme se zastavili na noc u malé říčky v údolí. V noci nás probudily vibrace, které hýbaly celým autem. Nejdřív jsme si mysleli, že se Chico drbe, to taky vždycky Juráška rozpohybuje. Ale když vyděšený Chico vylezl zpod postele, tak jsme pochopili, že je to zemětřesení. Naše první! Naštěstí nebylo silné, něco přes 5 stupňů Richterovy škály, jak jsme se později dozvěděli. To pro místní nestojí ani za zmínku. Ale pro nás to byl zážitek.

Příští zastávka byla Antofagasta a její La Portada – kamenný oblouk v moři. Peťa dlouhými expozicemi noční La Portady vybil baterku ve foťáku, takže nemáme žádnou fotku, na které by bylo něco vidět. Pokračovali jsme na Cerro Paranal, je tam evropská observatoř s „VLT“, Very Large Telescope. Chtěli jsme se tam zajít podívat, ale ten den už bylo po návštěvních hodinách a další byly až zase za týden. Naštěstí podmínky v Chile jsou ideální pro pozorování noční oblohy, takže hvězdáren je tady spousta. Rozhodli jsme se pro La Silla, další ESO, European Southern Observatory, ale ta byla ještě dalších pár set kilometrů daleko.

Další cesta nás zavedla do Taltalu – městečka, kde se nic moc neděje. Nebo to jsme si aspoň mysleli. Přespali jsme u kajak-klubu a nafotili Juráška, abychom mohli připravit inzerát na jeho prodej. Příští den jsme zašli do knihovny na internet a když jsme odpoledne vycházeli, dal se s námi do řeči člověk, ze kterého se vyklubal místní učitel angličtiny. Javo dává hodiny zadarmo a nabídnul nám, že když navštívíme některou jeho třídu, můžeme se ubytovat v domku místní radnice. Za sprchu cokoliv, říkala jsem si. Večer po příjemně strávené hodině jsme s Javem zašli na pivo a šli spát až k ránu. Druhý den nás Javo pozval na oběd, další den pak my jeho (uvařili jsme kuře na paprice, moc mu chutnalo). Mezitím jsme se zúčastnili ještě pár dalších lekcí, ve volném čase koukali v televizi na Simpsonovy ve španělštině, a vůbec si to užívali. Celkem jsme v Taltalu strávili nezapomenutelný týden. Javo, díky moc!

Když jsme zase vyrazili na cestu, jeli jsme do Parque Nacional Pan de Azucar. Potkali jsme lišku, pár lam a lachtaní mládě, ale žádné tučňáky. Dál jsme pokračovali víceméně podél pobřeží, přes městečka Chañaral a Caldera, pak jsme se trochu ztratili a neplánovaně jeli menší off-road pouští do Huasca. Tam jsme viděli našeho prvního tučňáka, ale plaval ve vodě, takže mu koukala jenom hlava.

Od moře jsme zamířili do vnitrozemí, konečně na observatoř La Silla. Přespali jsme před branou v údolíčku s vlahým vzduchem plným vůní květin a zpěvu ptáků. Druhý den nás provedli po celé rozlehlé observatoři, viděli jsme všechna lesklá zrcadla teleskopů a další mašinky. Ale vzkazy z vesmíru zatím žádné.

V La Serena, velkém městě zpátky na pobřeží, jsme v obchodě našli Plzeňský Prazdroj v plechovkách. Bylo to ideální načasování. Zrovna ten večer jsme byli přesně dva roky z domova. Ale nemohli jsme slavit až tak moc, přece jen nás ještě čeká spousta kilometrů. Další zastávka byla Vicuña, městečko ideální velikosti, s další hvězdárnou. Tentokrát nás ale zajímaly víc hvězdy než teleskopy. Jižní hvězdná obloha vypadá opravdu jinak a náš průvodce nám ukázal plno souhvězdí a planet. Měl na to parádní laserové ukazovátko, kterým dosáhnul doslova až ke  hvězdám. Přespali jsme přímo u hvězdárny, v úplné tmě.

Z Vicuni jsme se obrátili zase na jih a přes Ovalle dojeli do Valle del Encanto. Je to místo s petroglify kmenů, které tu žili před mnoha sty lety. Byl tam krásný vzduch – poušť konečně začala ustupovat zeleným keřům, trávě a kvetoucím kaktusům. Strávili jsme tam pár dní, hlavně prací na naší nové kuchyni. Peťa udělal další šuplík a celou „kuchyňskou stěnu“ jsme natřeli barvou.

Zelenající se jarní pouští jsme jeli dál a zastavili se na pěkném místě u řeky. Tam jsme nakonec přetřeli kuchyň znova, protože se ukázalo, že původně použitá barva je k ničemu. Navíc už mě přestaly bavit moje stále rostoucí vlasy a Peťa se na chvíli změnil na kadeřníka. Výsledek viz níže.

Poté, co si někdo přijel na náš kempink udělat party v šest ráno, naznali jsme, že je čas odjet. O víkendu navíc byla v plánu celonárodní fiesta na oslavu vzniku Chile, tak jsme v Combarbalá, dalším malém městečku, nakoupili zásoby a uklidili se po prašné cestě na venkov mezi pokroucené stromy akátů. Takhle se většinou snažíme utéct při všech větších oslavách. A o víkendech. Víkendy jsou zlo, všude mraky lidí, člověk nemá na to cestování klid.

Když se situace zklidnila, vydali jsme se co nejrychlejší cestou k Santiagu. To znamenalo sjet zase dolů na pobřeží, které se ale ukázalo mnohem luxusnější, než jsme čekali. Po neúspěšném hledání místa na noc jsme byli nuceni překempovat na benzínce. Dobré na tom ale bylo, že jsme si tam ráno mohli dát sprchu. Byli jsme připraveni na návrat do civilizace. 

Photos / Fotky:

Volcanoes / Sopky

Vizcacha

Salt lake / Solne jezero

Flamingos / Plamenaci

Hot hot springs / Horke termalni prameny

Oficina Santa Laura

Geoglifos

La Portada by night / v noci

Hola Javo!

Owl / Sovicka

Pan de Azucar

This is nor Chico / Tohle neni Chico

La Silla

Vicuna & Torre Bauer - k pocte Lukasovi k dalsimu vitezstvi :)

Arte rupestre

Cacti in spring / Kaktusy na jare

Before... / Pred...

... and after / ... a potom

Chico the monkey / Opicak Chico

Peru III

After Zuzka and Kamil left Huanchaco, it was time for us to go, too. We headed for the mountains, once again, namely the Cordillera Blanca with its prominent peak, Huascaran. We arrived to Huaraz, the city at the foot of the mountains and continued to Monterrey, a small town with hot springs. At the pool we were surprised to find a group of three Czech students and agreed to meet later in Huaraz for a beer.

Kamil also arrived to Huaraz in the evening. He was planning to do some trekking before flying home, too, to attend a friend’s wedding. Nevertheless, he didn’t stay long and in two days continued to Cordillera Huayhuash to climb a few 5.000 metre peaks. We stayed in Cordillera Blanca and went for a trek to Laguna Auquiscocha. Later I wanted to do some hiking around Huascaran, at least a bit up the slope, as a kind of a miserable memorial to the group of Czechoslovak climbers who were preparing to climb the mountain in 1970. All of them, together with thousands of locals, died in an enormous earthquake. Unfortunately, Petr fell ill so we stayed down and found an hospedaje where we could camp just for eating there (luckily, they had surprisingly delicious grilled meat). So much for miserable climbing.

When Petr got better, we drove off to the small town of Chiquian and met with Kamil who returned from his hike. Together we set off in the direction of Lima where Kamil needed to get through the paperwork to be able to leave Bramborghini behind and fly home without him. As he didn’t need us for that we camped for two days at albufera (a kind of lagoon) de Medio Mundo. It was a great peaceful place and we gathered energy for the 10-million city of Lima.

After squeezing through all the mad traffic, we found a parking spot for the night in Lima next to the Panamericana. Kamil met us there the following morning, with all the paperwork done and Bramborghini parked (hopefully) safe for the upcoming month. We drove off to the barrio Miraflores where Kamil found a hostel, and the three of us went for a beer as a yet another farewell party. The next day we visited the heart of Lima and saw changing of the guards outside the Presidential Palace. The whole Plaza de Armas was all red and white as that Sunday was el día de la Patria and the locals were busy adding just few last finishing touches to the already spotless square.

Nevertheless, the time came to say goodbye to Kamil, too. It was hard as we knew we most probably won’t see either Kamil or Zuzka before next June. We miss you, guys!! For a long time, Chico kept looking for Bramborghini to come when we camped somewhere, and several times we thought we saw the van only to find out it was a different car.

Well, alone we continue southward.

From Lima we went to Ica and to the close Laguna Huacachina – an oasis in the desert. It would be a charming sport if we hadn’t arrived there at the busiest weekend of the year. We just climbed a few dunes and ran away from the crowds. The next stop was Nazca with the famous lines. I was really looking forward to that as I knew it (well, as well as everything else) only from books. First we visited the museum of Maria Reiche, German scientist who devoted her life to the lines and their mysteries, and then continued to the mirador to actually see them! I know, it must be way better from a plane but you pay about $100 for that (compared to $1.50 at the mirador)… I enjoyed it anyway. Even more so, when at the next mirador we met a French couple who was also travelling around South America with their dog. We spent a very pleasant evening together, drinking Peruvian rum and Chilean wine, talking in broken Spanish and exchanging experiences. We agreed to meet one day in the Czech Republic to do a food contest, Czech vs. French chukrut.

From Nazca we turned left, to Cusco. The journey through the mountains took us a few days, most of the time at around 4.000 metres above sea level but the views were splendid. Once in Cusco, we parked the car in a street and went for some touristy sightseeing and souvenir-shopping. When we came back, we found out that somebody had robbed our car in the meantime. However, as it turned out later, the only things they took were Petr’s sunglasses and my purse with Czech crowns and 10 Euro. A big lesson for us, though. I wonder what the thieves did with my Czech crowns…

After that, we found an expensive but safe camping. There were many other overlanders with their beasts – Jurasek was by far the smallest vehicle present. In the evening, when walking with Chico, we found out that Saqsayhuamán, one of the many great sights here, is literally behind the corner and that we can enter it from the back, without paying the $25 fee. I mean, we wouldn’t mind paying, but $25 for one sight? That’s a bit too much. Oh and that reminds me – in case you’re wondering – we didn’t go to Machu Picchu. Too expensive and too touristy. We’ll visit it when retired.

We continued to Pisac, another great settlement but after finding that they also ask $25 for entry we decided to skip it. And then we found a path that took us there for free, at least to the bottom of the place as we didn’t want to leave Jurasek alone for too long now.

From the Sacred Valley we turned south again, to Lago Titicaca. That was another dream of mine. The lake is huge and at about 3.800 metres above sea level. We visited Puno, the regional capital but didn’t go to any of the islands, either natural or artificial. That was probably why we didn’t see any of the famous totora boats. Never mind, another thing for our retirement. On the way back we visited the Sillustani tombs and did some turismo rural – went to see how the locals live with lamas and guinea pigs.

Heading for Arequipa, we were deciding whether to visit the Cañon del Colca where there are supposed to be a high number of condors to be seen. However, we missed the turn, which made the decision for us. Thus we arrived to Arequipa and changed oil in our van. It was quite an experience as all of it was happening on the street and when finished, the guy simply spilt the oil at the side of the road. As usual in South America, there were many lubricentros at one place and I’m afraid that this side of Arequipa will blow up when somebody strikes a match there one day.

To the coast and the coastal fog again we went. We stayed for a few days in a lovely town of Mollendo, with wooden houses from the beginning of the 20^th century and then drove along the coast to the Chilean border.

It took us two attempts to cross the borders. First, we left Peru with all the stamps but when we arrived to the Chilean side we found out that Chico didn’t have all the papers he needed. As a result, we had to get all the entry stamps back to Peru again, even for the car, to be able to go to Tacna to a vet and Senasa, the veterinary office for all the necessary papers and stamps. After we had everything ready, we decided to spend one more night in Peru and eat all the fruits and vegetables that couldn’t cross the borders with us. The following day, after hearty breakfast and lunch, we headed for the second attempt. And we made it this time! The Chilean officials were very nice; one of them even showed me a photo of one of his dogs that looked like Chico. Welcome to Chile.

Po odjezdu Zuzky s Kamílkem nastal i pro nás čas Huanchaco opustit. Znovu jsme zamířili do hor, tentokrát do Cordillera Blanca, s jejím výsostným vrcholem, Huscaránem. Dojeli jsme do Huarazu, města pod horami, a pokračovali kousek dál do Monterrey, kde byly termální prameny. Překvapilo nás, když jsme v bazénu uslyšeli češtinu. Jak se ukázalo, byla to skupinka tří studentů Mendlovy univerzity, kteří tráví v Peru měsíc s krajinářským projektem. Domluvili jsme se, že se potkáme večer v Huarazu na pivě.

Ten večer dorazil do Huarazu i Kamil. Chtěl strávit nějaký čas na horách, než nás i on opustí, aby se mohl zúčastnit kamarádovy svatby v Plzni. Ve městě se ale nezdržel dlouho, za dva dny se přesunul do hřebenu Huayhuash s pětitisícovými vrcholy. My jsme zůstali v Cordillera Blanca a vyšlápli si k laguně Auquiscocha. Chtěla jsem taky vylézt aspoň kousek na Huascarán, jako takovou procházkovou vzpomínku na naše horolezce, kteří tady v 70. roce zahynuli při zemětřesení, ale Peťa onemocněl, a tak jsme zůstali dole. Našli jsme ubytování, kde jsme mohli kempovat jen za jídlo (a měli tam překvapivě výborné grilované maso).

Když se Peťovi udělalo líp, přesunuli jsme se do Chiquiánu, městečka u hřebene Huayhuash, kde jsme vyzvedli Kamila s Bramborghinim a společně vyrazili směrem do Limy. Kamil tam musel ještě před odletem vyřídit papírování kolem auta, které nechával na měsíc v Peru samotné. Nás k běhání po peruánských úřadech naštěstí nepotřeboval, a tak jsme se rozhodli počkat u albufery (druh laguny) de Medio Mundo. Byl tam neuvěřitelný klid. Kromě nás už tam byly jen hejna ptáků a my jsme nabírali energii na desetimilionovou Limu.

Za dva dny nato jsme se propletli šílenou dopravou hlavního města a našli si místo na spaní kousek od Panamericany. Kamil tam za námi další den ráno dojel taxíkem, s Bramborghinim už bezpečně ubytovaným na jednom z místních parkovišť. Odjeli jsme do barrio Miraflores, kde si Kamil našel hostel, a pak jsme zašli na pivo – další rozlučkový večírek. Příští den jsme dělali turisty v centru a viděli střídaní stráží u Prezidentského paláce. Celá Plaza de Armas byla bíločervená, protože den nato, v neděli, byl día de la Patria, a místní horečně dokončovali poslední úpravy už tak vymóděného náměstí.

Nicméně pak jsme se už opravdu a definitivně museli rozloučit s Kamilem. Bylo to těžké loučení, protože jeho a Zuzku uvidíme nejspíš až příští rok v červnu. Děcka, chybíte nám!! Ještě hodně dlouho poté, když jsme někde zakempovali, tak Chico vyhlížel, kdy dorazí i Bramborghini. A i my jsme párkrát měli pocit, že jsme ho někde zahlídli, ale vždycky se ukázalo, že to bylo jiné auto.

No nic, dál na jih pokračujeme osamocení.

Z Limy jsme jeli do města Ica a hlavně do blízké Laguny Huacachina – oázy v poušti. Bylo by to kouzelné místo, nebýt toho, že jsme tam dojeli o nejrušnějším víkendu v roce. Proto jsme jenom vylezli na pár dun a utekli od davů pryč. Další zastávka byla Nazca a její slavné linie. Na tohle jsem se opravdu těšila, znala jsem to doteď (ostatně jako všechno na téhle cestě) jenom z knížek. Nejdřív jsme se podívali do muzea Marie Reiche, německé vědkyně, která liniím a jejich tajemství zasvětila celý svůj život. A pak už jsme navštívili mirador a skutečně je viděli! Opravdu tam jsou! Já vím, mnohem lepší by to bylo z letadla, ale to stojí 100 dolarů (ve srovnání s dolarem padesát za mirador), ale mně se to moc líbilo i tak. A byla jsem nadšená ještě víc, když jsme u druhé rozhledny potkali francouzský pár se psem, který taky cestuje po Jižní Americe. Strávili jsme s nimi velmi příjemný večer, popíjeli peruánský rum a chilské víno, povídali si lámanou španělštinou a domluvili se, že za tři roky v České republice uspořádáme soutěž o to, kdo má lepší kysané zelí.

Z Nazcy jsme odbočili doleva, na Cusco. Cesta tam nám zabrala pár dní. Většinu z té doby jsme se pohybovali nad 4.000 metrů nad mořem, ale výhledy byly parádní. V Cuscu jsme zaparkovali na ulici a vydali se na turistickou prohlídku památek a nákup nějakých těch suvenýrů. Když jsme se vrátili zpátky, zjistili jsme, že nám mezitím někdo Juráška vykradl. Naštěstí se nakonec ukázalo, že vzali jen Peťovy sluneční brýle a moji malou peněženku s 10 Euro a českými korunami. Každopádně to pro nás byla velká lekce. Jen by mě zajímalo, co budou ti zloději s mými korunami dělat…

Radši jsme si tedy našli drahý ale bezpečný kemp. Bylo tam hodně dalších overlanderů a jejich bestie – Jurášek byl zdaleka nejmenší přítomné vozidlo. Večer, když jsme venčili Chica, zjistili jsme, že doslova za rohem je Saqsayhuamán, jedna z mnoha místních význačných památek. A že se do ní dostaneme zadem a bez placení 25 dolarů vstupného, hurá! Tedy, ne, že bychom nechtěli platit, ale 25 dolarů za jeden vstup nám přišlo hodně. Což mi připomíná – pro případ, že by vás to zajímalo – na Machu Pichu jsme se podívat nebyli. Je to moc drahé a je tam moc turistů. Necháváme si to na důchod.  

Z Cusca jsme přejeli k Pisacu, další mohutné památce. Když jsme ale zjistili, že 25 dolarů za vstup je tady běžná cena, rozhodli jsme ho vynechat. A pak jsme našli cestičku, kterou jsme se tam dostali i bez placení (když se nám podařilo překonat potok). Ale byli jsme jen kousek ve spodní části, po zkušenosti z Cusca jsme nechtěli nechávat Juráška moc dlouho samotného.

Ze Svatého údolí jsme to otočili zase na jih, k jezeru Titicaca. To byl další můj sen. Je to nevyšší splavné jezero na světě, nachází se ve 3.800 metrech nad mořem a je obrovské. Navštívili jsme i Puno, přístav a hlavní město regionu, ale nevydali jsme se na žádný ostrov, ať už přírodní nebo umělý. Proto jsme taky asi neviděli žádné loďky z totory. Nevadí, aspoň máme něco dalšího na důchod. Cestou zpátky jsme se zajeli podívat k hrobkám Sillustani a podpořili místní turismo rural – podívali jsme se, jak tradičně žijí místní, s lamami na vlnu a morčaty na oběd.

Dál jsme pokračovali na Arequipu. Přemýšleli jsme, jestli cestou navštívit i Caňon de Colca, kde jsou prý často k vidění kondoři, ale minuli jsme odbočku a to rozhodlo za nás. Dojeli jsme proto rovnou do Arequipy, kde jsme hlavně chtěli vyměnit olej. To byl taky docela zážitek. Nejenže to pán dělal víceméně na koleně, ale hlavně, když skončil, tak vyjetý olej vylil do písku vedle silnice. Navíc, stejně jako v celé Jižní Americe, i tady byly stejné typy služeb u sebe, takže tohle byla ulice měničů oleje. Mám trochu strach, že až tady jednou někdo škrtne sirkou, tak celá tahle část Arequipy vyletí do povětří.

Vyrazili jsme dál, směrem na pobřeží a do jeho studené mlhy. Pár dní jsme zůstali v kouzelném městečku Mollendo, s dřevěnými domy ze začátku 20. století, a pak pokračovali podél pobřeží na chilské hranice.

Přes hranice jsme se dostávali nadvakrát. Poprvé jsme úspěšně opustili Peru se všemi razítky, ale když jsme dorazili na chilskou stranu, zjistili jsme, že Chico nemá všechny potřebné papíry. Museli jsme se tedy obrátit a přes všechny oficíny se zase dostat zpátky do Peru („Vy jedete do Chile?“ „Ne, odtam teď jedeme.“ „a Kde máte razítko o opuštění Chile?“ „To nemáme, my jsme tam nebyli…“). V nejbližším větším městě, Tacna, jsme našli veterináře a veterinární správu a když jsme měli všechny dokumenty pohromadě, rozhodli jsme se strávit nakonec ještě jednu noc v Peru a sníst ovoce a zeleninu, které s námi přes hranice nesměly. Další den, po vydatné zeleninové snídani a obědě, jsme vyrazili na hranice znovu. Tentokrát už to vyšlo. Chilští celníci byli moc milí, jeden mi dokonce ukazoval fotku jednoho ze svých pěti psů, který jako by Chicovi z oka vypadl. Vítejte v Chile!

Into the mountains / Do hor

Cordillera Blanca

Laguna Auquiscocha

Huascaran peeping / vykukuje!

Albufera de Medio Mundo

Foreign turists in Lima / Zahranicni turisti v Lime

Changing of the Guards / Vymena strazi

Laguna Huacachina

Nazca lines / Cary v Nazca

They're really there! / Opravdu tam jsou!

Vicunas

Cusco

New passenger / Opereny pasazer

Pisac

Czech trace in Peru / Ceska stopa v Peru

A local / Mistni pasacka krav

Titicaca & Bolivian mountains / Titicaca a bolivijske hory

Mrs. Green and Mr. Blue / Zelena a Modrej

Look for yummy guinea pigs! / Hledejte chutna morcatka!

Who's that? / Kdo je?

Travellers / Cestovatele

Mollendo's old fame / Zasla slava v Mollendo

Peru II

Back from the jungle in Pedro Ruiz, we relaxed a little and then set off to discover other regions of Peru. There were two possible ways to the distant coast and we decided for the one that was shorter but in worse condition – 300 km of unpaved road through the mountains. Yet there were many things to see on the way.

First, we went to see the catarata Gocta, the third longest waterfall in the world. The two-hour walk was worth it, 771 metres of falling water were really impressive. However, driving back we had a flat tire and had to return to Pedro Ruiz one more time. Able to continue again, we went to Chachapoyas, town founded originally by the local tribe of the same name, and then to a small village of Tingo, the entry way to Kuélap, ancient fortress of the Chachapoyas way up above it. There are still present their round houses and towers used for religious purposes back then. We spent the night there and the next day went further South down the dirt road.

The next stop was Revash – old tombs of the indigenous people. We parked the cars on a grassy square of a nearby village and were immediately approached by a herd of local children who wanted to know again and again what our names were, how old we were, if we were married… It was a proper interview. The walk to the tombs was nice but tiring in the scorching sun.

Some parts of the dirt road were being repaired and the road was closed during most of the day. Our last stop was Leymabamba with the mummies museum, and then we went all the way without stopping to Baños del Inca, town already on a paved road. We arrived well after midnight, glad the dirt was over, and parked right outside the thermal swimming pools to be ready for a ducha in the morning. Before going to the pools, we were instructed by the lady at the reception that first we had to take a thorough shower with soap and shampoo. It was probably visible that we hadn’t taken shower for a few days.

We went to the nearby Cajamarca to wash our cars after the dirty journey. Then we wanted to do some shopping and do our laundry. We parked the car at one of the side streets and when we came back after an hour or two, we found out that somebody had stolen (or broken) our side mirror. Well, at least the things in the car were still there. For the night we went back to Baños del Inca and the following morning celebrated Kamil’s birthday with cake and candles. Then we set off and stopped on a nice spot on the way to the coast to celebrate a bit more with the bottle of local rum Kamil got for his birthday. This proved to be fatal as we had to stay one more day because nobody was fit for driving the next day.

Nevertheless, we made it to the coast in the end, and were surprised by the cold low fog that was covering it. Welcome to the Humboldt Current coast. We continued to Chicama, a small village but a great surf spot. It has the longest left wave in the world. Zuzka was enjoying it a lot, and the couple decided to stay for a few days. We also tried to help the local environment by joining the Sick of Trash.

Then we decided to move on a bit and continued to a small village of Huanchaco, close to Trujillo and the site of the Chan Chan – the largest administrative centre of the ancient local tribe of Chimú. We stayed in La Gringa Hostal, owned by a bubbly American who spent 25 years in Argentina and now moved to Peru. It was a very nice place to stay, especially because we had the kitchen and internet all for ourselves as there were no other guests at that time. We went for walks on the beach and watched the totora boats bobbing on the sea, visited the Chan Chan temple, still great after all these years but mostly sat in front of the computer to use the internet access.

Then Zuzka and Kamilek came from Chicama because Zuzka was leaving for the Czech Republic. We had a farewell party with dill sauce and wine (also it may sound like a bit weird we enjoyed it a lot, despite the fact that the dill wasn’t exactly the dill we are used to). In the morning Zuzka and Kamilek had to set off for Lima. It was sad to see them go, after more than half a year spent travelling together, and knowing that we would see Zuzka again in basically a year. It was the end of an era.

The red wine had a consequence for us – I spelt it on Petr’s T-shirt by accident so he had to wash it the next morning, and we forgot it in the hostel when we were leaving. But later during the journey we met a French couple who was planning to go to Huanchaco so we asked them to pick it up for us. So it’s not all over yet, hopefully.

Po návratu z džungle a krátkém odpočinku v Pedro Ruiz jsme vyrazili objevovat další krásy Peru. Ke vzdálenému pobřeží vedly dvě cesty a my jsme se rozhodli pro tu kratší, ale horší – 300 kilometrů prašné „silnice“  přes hory. Na druhou stranu na ní byla spousta věcí k vidění.

Jako první jsme se jeli podívat na catarata Gocta – třetí nejdelší vodopád na světě. Dvouhodinová procházka stála za to, 771 metrů padající vody je opravdu hodně. Cestou zpátky jsme bohužel píchli a museli se ještě jednou vrátit do Pedro Ruiz, protože nikde blíž nebyla žádná vulcanizadora, místní pneuservis. Už zase s nafouknutým kolem jsme pak dojeli do Chachapoyas, městečka původně založeným stejnojmenným místním kmenem, a pak dál do Tinga. Vysoko nad ním leží Kuélap, pevnost stejné kultury z 10. století. Stále jsou tam zachované původní kruhové domy a věže používané k náboženským účelům. Strávili jsme tam noc a ráno vyrazili po prašné polňačce dál na jih.

Další zastávka byl Revash – místo s hrobkami původních obyvatel. Auta jsme zaparkovali na travnatém náměstíčku blízké vesnice a téměř okamžitě nás obklopilo hejno místních dětí, které se nás pořád dokola ptaly, kolik je nám let, jak se jmenujeme, jestli jsme manželé… prostě regulérní výslech. Výlet k hrobkám byl hezký, až na to horko.

Některé části silnice se opravovaly a většinu dne byly zavřené. Naše poslední zastávka proto byla Leymebamba s mumiím muzeem, a pak jsme dali na jeden zátah celou cestu až do Baños del Inca, města konečně na asfaltu. Dojeli jsme po půlnoci a zaparkovali přímo před termálními lázněmi, abychom to ráno měli co nejblíž ke sprše. Druhý den jsme od paní vrátné dostali přesné instrukce, jak se před vstupem do bazénu pořádně vydrhnout mýdlem a šamponem. Asi na nás bylo vidět, že jsme se pár dní nemyli.

Po koupeli jsme odjeli do blízké Cajamarcy, abychom dopřáli očistu i Juráškovi, a taky jsme chtěli vyprat a nakoupit pár věcí. Zaparkovali jsme ve vedlejší uličce a když jsme se po zhruba dvou hodinách vrátili, zjistili jsme, že nám někdo ukradl (nebo rozbil) boční zrcátko. No nic, aspoň že věci vevnitř zůstaly nedotčené. Na noc jsme se všichni vrátili do Baños del Inca a ráno tam oslavili Kamilovy narozeniny s dortem a svíčkami. Pak jsme vyrazili dál směrem na pobřeží a cestou našli příjemné místo u řeky, kde jsme chtěli slavit ještě trochu víc, s lahví rumu, co Kamil dostal k narozeninám. To se nám stalo osudným. Druhý den totiž nikdo nebyl schopný řídit, takže jsme tam museli zůstat o den déle.

Na pobřeží jsme nicméně nakonec dorazili. Překvapila nás tam nízká oblačnost, mlha a vlezlá zima. Vítejte na pobřeží Humboldtova proudu. Dojeli jsme až do vesničky Chicama, která se pyšní nejdelší levostrannou vlnou na světě. Zuzka si ji chtěla pořádně užít, a tak se s Kamilem rozhodli tu pár dní zůstat. Ještě než jsme s Peťanem odjeli dál, všichni čtyři jsme pomohli místnímu životnímu prostředí akcí Sick of Trash.

My jsme potom pokračovali do dalšího malého města – Huanchaca. Nachází se kousek od Trujilla a hlavně kousek od Chan Chanu, největšího administrativního sídla dávného místního kmene Chimú. Ubytovali jsme se v hostelu La Gringa. Vlastnila ho milá a upovídaná Američanka, která strávila 25 let v Argentině a nedávno se přestěhovala do Peru. Moc se nám tam líbilo, hlavě proto, že jsme v podstatě měli celý hostel, tedy především kuchyň a internet, pro sebe. Většina hostů jezdí až na hlavní sezonu. Chodili jsme na procházky po pláži a pozorovali loďky z totorového rákosí houpající se na vlnách, jeli jsme se podívat na Chan Chan, ohromující i po staletích, ale většinu času jsme proseděli před počítačem, abychom využili přístup k internetu.

Pak přijeli Zuzka s Kamílkem. Zuzka odlítala na tři měsíce zpátky domů pracovat, a tak jsme udělali rozlučkový večírek s koprovou omáčkou a vínem (jenom ten místní kopr byl takový zvláštní). Ráno Zuzka s Kamílkem odjeli směr Lima a letiště. Bylo to smutné loučení, protože Zuzku uvidíme až někdy za rok. S děckama jsme společně strávili přes půl roku. Byl to pro nás velký milník, konec jedné slavné éry.

A ještě jednu dohru pro nás měl rozlučkový večírek – podařilo se mi na Peťana vylít víno, takže si ráno před odjezdem ještě pral tričko, které jsme tam bohužel pak zapomněli. Ale ještě není nic ztraceno – na cestě dál po Peru jsme potkali francouzský pár, který měl v plánu taky navštívit Huanchaco, tak jsme je poprosili, jestli by nám tričko nevyzvedli. Tak uvidíme.  

Photos / Fotky: