Panama

Happy New Year and all the best! Feliz año nuevo! We were celebrating the new year in Cartagena, Colombia, but I still owe you the description of our adventures in Panama.

When we crossed the rural customs in Rio Sereno, we continued on the winding and up-and-down (yet paved) mountain road to El Volcan and finally to Boquete. It's not easy when you don't have a proper map but asking people helps. We asked quite a few and one of them told us to follow the yellow middle-of-the-road line, which proved to be a very good piece of advice.

Boquete has a pleasant climate for a person from Central Europe and we stayed there for two days, went for the hike El sendero de los quetzales which is said to be one of the most beautiful in Panama but it was raining quite heavily so Petr decided to stay at the entrance and knit and I went only for a short walk. From what I could see it really seemed great, imagine a cloud forest with rivers and hidden quetzales in the crowns of the trees. Well, maybe next time.

Because we were quite in a hurry to get to Panama City in time to be able to ship our car together with our friends' one, we set off again and drove to El Valle de Anton, a crater town with yet again pleasant altitude and several attractions around.

We reached the place after sunset and were looking for a place to stay as we badly needed shower. Finally we found an American guy with some private accommodation whose brother-in-law (or something similar) ran a campsite across the road. We drove over and ended up with our front wheels stuck in mud since, no matter the raining season ended a few weeks ago, it was still raining and the ground was too soft. We couldn't get out ourselves and had to wait until Mario, the brother-in-law, returned from Panama City about an hour later. This wasn't a very pleasant beginning of our stay in El Valle but Mario proved to be a very nice person. A biologist and birdwatcher, he created a piece of paradise around his house with humming birds flying about.

Although the sunny spells were quite infrequent when we were in El Valle, we visited El Macho, a huge waterfall and took a swim in a natural pond nearby, even though the water was pretty cold and it was raining,  then we went to hot springs for a change and got a muddy face mask, and last but not least visited "the famous" square trees with the help of a drunk local to whom we gave a dollar afterwards because that was all we had beside a $20 bill and he seemed to cry because of it.

After saying goodbye to Mario, we had to head to Panama City. Shortly before arriving to the town, we crossed the Panama Canal which is indeed something worth seeing. The huge multi-floor cargo ships are slowly passing by and when you pay $5 at the Miraflores locks, you can see them going up and down with the changing water level (we didn't).

In the evening we finally met with our friends and their home on wheels (we are envious especially of the inside kitchenette:) and the next day started the slow and sometimes painful process of getting the cars ready for the shipping. We visited several offices, made piles of photocopies and several visits to a local shopping mall, and after a couple of days were ready to take the cars to Colon on the Caribbean side to load them into a container.

The whole process of loading was done in a day although we came about half an hour late to the meeting with the helping agent due to a morning traffic jam which was - as we gradually learned - something very characteristic for Colon. Again, we made a pile of photocopies and visited several offices to get a few stamps and while standing at their table waiting for one piece of paper we learned what two of the office workers are doing for Christmas and what kind of Christmas sweets are their favourite as these pieces of information were apparently more important for them then the fact that their clients are waiting for one bloody stamp. Maybe this slight lack of attention was the reason why she had to redo the form three times as she wasn't able to fill it without this or that mistake, be it a misspelling in a name or number of VIN of the car, or the port from which we were leaving.

Anyway, eventually it was ready and we set off to the port through another traffic jam, driving among all the trucks as the only access road to three huge cargo ports was a two-lane pot-holed road, and when we finally arrived and passed through the "inspection" and found our container standing in the mud, we found out that the step into it was about 15 cm high and they had no ramps for the cars to ride in on. Moreover, our friends' car is quite big and we weren't sure it would really fit in there. After building a very improvised ramp from loose pieces of wood we drove our car in, that was quite OK. Then we spent about 15 minutes making improvements to the ramp with nails and then Zuzka got in and we stood at both sides, checking. After some nerve-wrecking slow driving (Zuzka) and shouting (us), the car actually got in, with only milimitres left under the roof of the container. Yippee! We said goodbye to our pets and sealed the container and set off for the bus terminal, which proved a bit more difficult than we expected because the agency didn't have anybody ready to pick us up, although they had promised to, and taxi drivers were not willing to come to the port due to the terrible truck traffic jam. We were trying to hitchhike but nobody took us. Luckily,  after a while there was a taxi driver  actually leaving the port and he agreed to take us to the city outskirts but after a while of our sending some positive thoughts toward him he took us all the way to the bus terminal and we got there just in time to catch the express to Panama City.

Scroll down to see few photos!

Šťastný nový rok! Feliz año nuevo! Nový rok jsme slavili v Cartageně, ale já vám ještě dlužím vyprávění z Panamy.

Když jsme překročili vesnickou celnici v Rio Sereno, pokračovali jsme po horské silničce klikatící se z kopce do kopce do vesnice Volcán a konečně do městečka Boquete. Najít cestu není vždycky úplně jednoduché, hlavně když nemáte mapu, ale pomáhá ptát se místních. Ptali jsme se několika a jeden z nich nám poradil držet se žluté středové čáry, což se nakonec ukázalo jako nejužitečnější rada.

Boquete má pro Středoevropana příjemné klima, a tak jsme tady zůstali dva dny. Šli jsme na Sendero de los Quetzales, které má být jedno z nejhezčích v Panamě, ale když jsme dorazili na začátek trasy, lilo jak z konve, takže Peťa se rozhodl zůstat na místě a plést a já jsem šla jen na krátkou procházku. Z toho, co jsem viděla, to vypadalo hodně dobře, představte si mlžný prales se zurčícími říčkami a quetzaly schovanými v korunách stromů. Tak snad příště.

Protože jsme ale měli docela naspěch, abychom dorazili včas do Panama City a mohli nalodit auto spolu s kamarádama, tak jsme zase vyrazili na cestu a přejeli do El Valle de Anton, městečka v kráteru s opět přijemnou výškou nad mořem a řadou turistických atrakcí okolo.

Na místo jsme dorazili po setmění a hledali kde přespat, protože už jsme docela nutně (nebo aspoň já) potřebovali sprchu. Nakonec jsme narazili na jednoho Američana, který pronajímal cabañas, to by pro nás bylo moc peněz, ale jeho švagr (nebo tak něco) měl přes ulici kemp. Tak jsme přejeli naproti a zapadli jsme do škarpy, protože půda byla po deštích měká, i když období dešťů mělo skončit už tak před měsícem. Sami jsme se nemohli dostat ven a museli jsme počkat na švagra Maria, až asi po hodině přijede z Panama City. Nebyl to moc příjmemný začátek našeho pobytu v El Valle, ale Mario se ukázal jako velmi sympatický biolog, který si kolem svojeho domku vytvořil kousek ráje s kolibříky bzučícími nad hlavou.

Během našeho pobytu v El Valle sluníčko moc nesvítilo, ale přesto jsme navštívili vodopád El Macho, o kterém v průvodci psali, že má 85 metrů, ale nakonec měl jen 35, a vykoupali se v bazénku pod ním, i když voda byla studená a zrovna pršelo, stavili jsme se taky v horkých pramenech a dostali bahnovou masku, a nejlepší nakonec jsme se jeli podívat na slavné arboles cuadrados, čtvercové stromy. Cestu k nim nám ukázal místní opilec, kterému jsme za to dali dolar (pak už jsme měli jen dvacetidolarovku) a vypadalo to, že ho to rozplakalo.

Když jsme se rozloučili s Mariem, museli jsme si to namířit do Panama City. Chvilku před tím, než jsme dorazili do samotného města, jsme přejeli Panamský kanál, který opravdu stojí za vidění. Kolem vás pomalu proplouvají několikapatrové nákladní lodě a když si zaplatíte 5 dolarů na zdymadlech Miraflores (my jsme neplatili, přišlo nám to moc;), můžete se dívat, jak lodě klesají a stoupají s měnící se hladinou vody.

Večer jsme se konečně potkali s Kamílkem a Zuzkou a jejich domem na kolech (závidíme jim hlavně vnitřní kuchyňkuJ) a příští den ráno jsme začali s pomalým a občas bolestným procesem přípravy aut k nalodění. Navštívili jsme několik úřadů, udělali horu fotokopií a několikrát se projeli do místního nákupního centra s internetem a po několika dnech jsme byli připravení na to jet do Colonu na karibské straně, abychom tam auta nastrkali do kontejneru.

Celý proces naloďování jsme zvládli během jednoho dne, i když jsme na schůzku s pomáhajícím agentem přijeli o půl hodiny pozdě kvůli dopravní zácpě, což bylo – jak jsme postupně zjistili –pro Colon velmi charakteristické. A zase jsme dělali kopie a obíhali úřady pro potřebná razítka. Takhle jsme se třeba při čekání na jedno razítko dozvěděli, co bude jedna úřednice dělat o Vánocích a jaké je její oblíbené cukroví, když to vyprávěla kolegyni, zatímco měla vyplňovat naše formuláře a my jsme jí stáli u stolu. Možná kvůli téhle drobné nepozornosti musela naše papíry třikrát předělávat, když v nich postupně udělala chybu ve jméně, v čísle VIN auta a přístavu, ze kterého jsme odplouvali.

Každopádně nakonec bylo všechno hotovo bez chyb a my jsme vyrazili do přístavu, kličkovali jsme mezi kamióny skrz další zácpu, protože jediná přístupová cesta ke třem velkým nákladním přístavům byla úzká děravá silnička. Když jsme prošli inspekcí a našli jsme náš kontejner stojící v blátě, zjistili jsme, že schod mezi zemí a kontejnerem má asi 15 cm a že nám nikdo není schopný zajistit rampu na najetí.  Navíc auto Zuzky a Kamílka je větší než naše a nebyli jsme si jistí, jestli se do kontejneru určitě vejde. Tak jsme udělali improvizovanou rampu z posbíraných prkýnek a najeli dovnitř s Juráškem, to bylo docela bez problémů. Pak jsme strávili asi čtvrt hodiny vylepšováním rampy, sbíjením prkýnek a naměřováním a nakonec Zuzka nasedla do auta a my si stoupli po stranách a dozadu a kontrolovali. Zuzka pomaličku najížděla na rampu, ta trošku praskala, ale přední kola vydržela. Jak se auto posouvalo dovnitř, jeho střecha se nebezpečně přibližovala stropu kontejneru, pak najela na rampičku zadní kola, mezi střechou a stropem byl asi milimetr, ale poslední opatrné šlápnutí na plyn a auto bylo vevnitř. Hurá! Rozloučili jsme se Juráškem i s Bramborghinim (aka Rumcajsem aka Rambem... děcka se ještě úplně nerozhodli, jak se bude jejich auto jmenovat), zapečetili jsme kontejner a vydali se na autobusové nádraží, což bylo trošku složitější, než jsme čekali, protože agentura, které jsme zaplatili za vyřizování papírů, nám tam měla zajistit odvoz, ale evidentně na nás nikdo s limuzínou nečekal a taxikářům se do přístavu nechtělo kvůli zmíněnému provozu. Tak jsme chvíli zkoušeli stopovat, ale Panamani nestaví. Nakonec jsme ale měli štěstí, protože z přístavu odjížděl taxikář, který vezl někoho tam a i když měl namířeno jinam, slíbil, že nás hodí aspoň na kraj města a tam už chytíme dalšího taxíka. V koloně jsme na něj ale vysílali pozitivní myšlenky a nakonec nás dovezl až k autobusáku, kde už zrovna stál připravený expres do Panama City. 

Photos / Fotky!

Boquete

El Valle

Mario's paradise

Panama canal

Panama City