N.A.S.A. Journey: May 2013

Our friends told us they were staying in a hotel in the square and since El Cocuy was a tiny village it was easy to find. No sooner had we parked the car outside than two of our friends came out of the hotel door. They were the only ones awake as they had come on a night bus. We talked and waited for the others to get up, and also for Zuzka and Kamil to arrive for they took the San Gil – El Cocuy journey a bit slower. When we were all together, our friends – there were seven of them in total – made a little Christmas for us. They brought for us Czech bread, cheeses, salami, sweets and various other things. After more then a year without these we were thrilled to taste them again (eee, but our friends were more important, of course).

Later in the day we went to the National Park office to register and pay the entrance fee (again, foreigners pay about three times more than locals) and got ready for the hike. The following day our friends went with the lechero, the milkman truck at six in the morning, and Zuzka, Kamil and us went up by our cars and park them at about three-hour-walk from the “base camp”. All of us met in the camp again in the afternoon. It was very cold in the 3.700 metres above sea level and there was frost on everything the next morning but the sun soon warmed us up. The first hike was the most demanding as there was the greatest elevation difference – we were supposed to get to a place 800 metres higher. It doesn’t seem so much but, believe me, it is not so easy at this altitude when you blow like a horse every time you only walk slowly to a bit steeper hill, let alone the heavy backpacks. But after few hours we made it and I stood at 4.460 metres above sea level, my highest place ever. Fortunately, nobody suffered from altitude sickness and after catching our breath we could enjoy the views. Then we descended again a few hundred metres to a nice place by a stream and decided to take it slow and stay for the night there. It was a huge reward to stretch out on our carry mats and enjoy the afternoon sun.

The next day we split up in two groups – those (Petr and me included) who wanted to take the shorter, four-day version of the trek, and those who wanted to go the whole circuit, a seven-day hike. We went together to the Laguna de la Plaza, which is supposed to be “the most beautiful lake in South America”, and indeed it was amazing, especially because we went with light backpacks as we left most of our stuff at the previous campsite. The bravest of us went for a swim in the freezing water and then we said goodbye to Zuzka, Kamil and Dan who set off to go the whole thing and we turned around to go back to our second camp.

The next day we went the whole way back to our car and took the rest of the group down to El Cocuy in our car. As a reward, we could have a hot shower in their hotel room. Then we had a beer or three and said goodbye to them for a while as they were leaving early in the morning for the Caribbean coast and we would see them again in Bogota. Alone again, we continued to Guican, a town at the other end of the National Park, and after two days we picked up the tired but happy threesome that went the whole circuit. We left Zuzka and Kamil behind to relax and took Dan to Tunja to catch a bus for the coast to rejoin the rest of the group.

The two of us then went to Villa de Leyva, a small colonial town, and decided to spend a week there before our friends reach Bogota. We found a nice hostel with hot water showers and later we agreed to do some work there in exchange for the accommodation fee. We were making a terrace in a place where there used to be a compost-house and a pile of rubbish. The owner was so satisfied with our work (“You work like ants”!) that he even gave us breakfast and dinner for free. Well done! J

After finishing our job in Villa de Leyva, we had to go to Bogota, the capital, to meet our friends again. There was a proper downpour when we arrived and it was a bit complicated driving through the huge city and the old town with narrow one-way streets but we found their hostel nevertheless. In between the parties we visited the Museo del Oro and strolled through Bogota’s neighbourhoods and spent the nights in a parking lot. Then we drove our friends to the airport and it was the final sad goodbye. We won’t see them again for a few months.

Cirkus z Plzně se ubytoval v hotelu na náměstí a protože El Cocuy byla malá vesnice, nebylo těžké ten správný hotel najít. Sotva jsme zaparkovali před jeho dveřmi, vyšli z nich dva naši kamarádi. Ti byli zatím jediní vzhůru, ostatní vyspávali po nočním přesunu autobusem. Povídali jsme a čekali, až se probudí ostatní a taky dorazí Zuzka s Kamilem, kteří cestu ze San Gil vzali trošku pomaleji. Když jsme konečně byli všichni pohromadě, kamarádi nám připravili malé Vánoce – dovezli nám tatranky, sýry, paštiku, salám a plno dalších věcí, ale hlavně – chleba. A ačkoliv už po těch pár dnech cestování nebyl úplně nejčerstvější, pro nás to byla božská mana. Po roce a půl v cizině hodě dobře zjistíte, že z české kuchyně vám nejvíc chybí – česká kuchyně J

Odpoledne jsem se pak šli zaregistrovat do národního parku a zaplatit vstupné (které už tradičně bylo zhruba třikrát vyšší pro cizince než pro místní) a připravili jsme se na cestu. Druhý den ráno kamarádi jeli s lecherem, mlékařským náklaďáčkem, a my čtyři jsme vjeli našimi auty asi 500 výškových metrů pod vstupní bránu do parku. Odpoledne jsme se pak všichni potkali v základním táboře ve 3.700 m n. m. Noc byla chladná a ráno byla na všem námraza, ale sluníčko nás brzo rozehřálo a my vyrazili na nejnáročnější trek. Čekalo nás převýšení 800 metrů, což se nezdá jako moc, ale v téhle výšce, kdy funíte jako lokomotiva i když pomalu vyjdete malý kopec, to bylo dost, navíc s těžkými batohy na zádech. Ale za pár hodin jsme dorazili do sedla a já jsem stála nejvýš, co jsem kdy v životě byla – 4.460 m n.m. Nikdo naštěstí netrpěl výškovou nemocí, takže poté, co jsme zase chytili dech, jsme si mohli užívat výhledy. Když jsme se pokochali, začali jsme sestupovat na druhou stranu sedla, až jsme dorazili k pěknému místu u potoka s „vanou“ a rozhodli se to pro dnešek zapíchnout. Rádi jsme se natáhli na karimatkách a čerpali energii (a teplo) z odpoledního sluníčka.

Další den jsme se rozdělili na dvě skupiny – ti (včetně Peťana a mě), kteří chtěli jít kratší, čtyřdenní verzi treku, a trojici Zuzka, Kamílek a Deny, kteří si dali celý sedmidenní okruh. Společně jsme došli ještě k Laguna de la Plaza, která má být „nejkrásnější v Jižní Americe“. Krásná opravdu byla, taky díky tomu, že jsme nechali většinu věcí v táboře a šli nalehko. Nejodvážnější z nás se vykoupali v ledové vodě, a pak jsme se rozloučili a vydali se každý svým směrem.

Další den jsme došli až zpátky k autu a vzali zbytek skupiny autem dolů do El Cocuy – na posteli nám seděli čtyři lidi, které jsme předtím donutili sundat si boty, takže atmosféra byla trošku hustší. Navíc protože cesta byla drncavá a plná zatáček, byli jsme rádi, že jsme dojeli do vesnice bez ztráty kytičky. Odměnou za odvoz nám byla horká sprcha, když jsme se propašovali do hotelového pokoje. Pak jsme si dali jedno nebo tři pivka a rozloučili se, protože cirkus se brzo ráno přesouval na karibské pobřeží. Uvidíme se s nimi zase až v Bogotě. Sami jsme pak pokračovali do Guicanu, městečka na druhém konci parku, kde jsme po dvou dnech vyzvedli unavenou ale šťastnou trojici Zuzka, Kamílek a Deny. Zuzku s Kamilem jsme odvezli k Bramborginimu a Denyho jsme vzali až do Tunjy, aby mohl chytit autobus na pobřeží a připojit se k ostatním.

Už jenom dva jsme dojeli do Villa de Leyva, příjemného koloniálního městečka. Ubytovali jsme se v hostelu s horkými sprchami a rozhodli jsme se rozbít tam tábor na týden, než budeme muset do Bogoty. Po pár dnech jsme se domluvili, že výměnou za práci budeme mít ubytování zadarmo a začali jsme budovat terasu. Vynášeli jsme hromady cihel, střešních tašek a dřeva, bořili kompostér a přiváželi kamení na nivelaci povrchu. Majiteli hostelu se naše práce tak líbila („Pracujete jako mravenci!“), že nám nakonec dal i snídani a večeři zadarmo. Dobrá práce! J

Když jsem dokončili práci ve Villa de Leyva, vyrazili jsme do Bogoty. Když jsme přijížděli, lilo jako z konve a nebylo jednoduché proplést se městem a úzkými uličkami staré části, ale nakonec jsme úspěšně našli hostel našich kamarádů. Když jsme nepili rum, procházeli jsme se po Bogotě, která se vůbec nezdála tak nebezpečná, jak jsme znali z novin (a myslím, že to nebylo množstvím rumu v krvi). Navštívili jsme taky Museo del Oro a noci trávili na parkovišti v autě. Nakonec jsme kamarády odvezli na letiště a naposledy se s nimi rozloučili. Bylo nám smutno, protože je neuvidíme dalších několik měsíců.

Photos / Fotky: