N.A.S.A. Journey: September 2013

Peru is a country of contrasts. On one hand you have families in the countryside who live in shabby stone one-room huts and cook on a fireplace with lama poos, and then you sit in a comedor having lunch and you see a commercial on TV for a spotless kitchen for thousands of soles that not only these people can’t afford but they don’t even have a place where to put it. On the road, you can see a very luxurious car taking over an old lady who’s dragging on her back a pile of totora reed. And we get called gringos again, I’m not very happy about that.

Crossing the Ecuador – Peru borders was alright, no stress on either side (that means neither us, nor the officials). The SOAT – the car insurance – we bought in a comedor, together with a bottle of Peruvian beer to try out. Then we drove a few hundred kilometres over two mountain ranges to meet Zuzka and Kamil in Pedro Ruiz. The guys left their car there and the five of us set off in Jurasek to Yurimaguas, the last town on land before the Amazon jungle. It took us two days to arrive. Peru is huge.

In Yurimaguas we were basically immediately approached by people offering trips to the jungle. That was exactly what we were looking for but we needed the best offer. Finally, we decided on a four-day trip for a reasonable price, with a guide that seemed to know a lot. Early the next morning, after a night in a hammock on a boat, we moved to another, slightly dilapidated boat that went down the Huallaga river to Lagunas, a town in the jungle. The voyage took 11 hours and we spent most of the time swinging in our hammocks. We also met Elin, a Belgian girl who were to go with us on the trip.

The next day was the beginning of our adventure in the jungle. We got a hearty breakfast, did some paperwork, and went to the canoe port in a tuk-tuk. There were waiting our two canoes and three guides. We thought we’d be paddling but that was not the touristy way. The guides were the only people with paddles. So we sat down on the wooden floor and felt a bit like pashas. The guilty feeling was subsiding after a while, thanks to the pain of our bottoms. After a few minutes I couldn’t find some new and painless way to sit.

But we were sliding into the darkness of the jungle, the two canoes swift and soundless like hunting anacondas. The jungle really is a different world. All shades of green, sounds you can’t identify, and animals of all shapes and sizes. We saw sloths (so many that after some time we didn’t even take pictures of them), macaws, toucans, iguanas, and even two small anacondas, relaxing with the prey still visible in the shape of the snake. At night we went through the darkness to find the orange eyes of crocodiles and got scared as Marcel, the guide caught one of them in a prepared loop. On the third day we went into the jungle on foot, armed with Wellingtons. We saw numerous trees and bushes, many of them used as remedies. Without the guide we’d get lost after five minutes I guess.

We spent the nights in houses on pilots, sleeping under mosquito nets. We got three meals a day (although the last dinner and breakfast were basically dry bread and tea), and we even tried piranha – it’s good but there are many bones and little meat. Also, we found out that Chico is not a sailor, he’s simply not happy on a boat. Nevertheless, he fell into the river twice or three times as he saw or heard something interesting on shore, and we had to pull him out.

I fell ill on the third day, vomiting, diarrhoea, fever, the usual stuff… I was glad Marcel gave me some yucky medicine in the morning of the fourth day and I was able to survive the last day on the boat without any major incident.

There is a Czech guy living in Lagunas, and when we got back from the jungle we decided to spend some time at his hospedaje. David lives there with Yolid, his Peruvian wife, and their two boys, Richard and Marco. He is a kind of shaman, grows all kinds of medicinal herbs, and also offers ayuhasca. Zuzka had always wanted to try it and so she, Kamil and Petr decided to have a go at this (I was glad I’m feeling better, no need to try something that makes you sick in order to experience some different perspective). Two other Czech guys joined them for the evening (it seemed then that Lagunas is full of Czech people). Apparently, you see various colourful patterns, animals, and other stuff but you would need to ask my friends for a more detailed description.

We spent a few days at David’s, also because there were no boats going back to Yurimaguas for some time. First it was Sunday and then a boat broke down on the way from Iquitos. When it finally happened, the voyage took 17 hours as it was up the river, and we arrived to Yurimaguas at five in the morning. We picked up Jurasek from the parking and went the whole way to Pedro Ruiz in one day, taking turns in driving and sleeping.

Peru je země kontrastů. Na jedné straně máte rodinu, která žije v kamenné chatrči s jednou místností a topí na ohništi lamíma bobkama, a pak sedíte v comedoru na obědě a v televizi vidíte reklamu na hypermoderní kuchyň za tisíce solů, kterou si takoví lidé nejenže nemůžou dovolit, ale ani by ji neměli kam dát. Nebo na silnici vidíte, jak luxusní auto předjíždí babičku, která na zádech táhne obrovský svazek rákosí totora. A už zase na nás volají „gringos“.

Přechod ekvádorsko-peruánských hranic byl bez problémů, beze stresu na obou stranách (tedy ani u nás, ani u úředníků). SOAT – pojištění pro auto – jsme koupili v comedoru, spolu s lahví peruánského piva na vyzkoušení. Pak jsme přejeli dva horské hřebeny a za pár set kilometrů jsme byli v Pedro Ruiz, kde jsme se měli potkat se Zuzkou a Kamilem. Děcka si tam nechali auto a všech pět nás Juráškem jelo do Yurimaguas, posledního města na pevnině před amazonskou džunglí. Cesta nám trvala dva dny. Peru je obrovské.

V Yurimaguas k nám přiběhli agenti nabízející výlety do džungle, jen co jsme vystoupili z auta. Nechtěli jsme kývnout hned prvnímu, ale nakonec jsme domluvili rozumnou cenu za čtyřdenní výlet s průvodcem, který vypadal, že toho hodně zná. Noc jsme strávili na lodi v houpacích sítích a brzo ráno jsme se přesunuli do jiné, trošku míň luxusní, která jela po proudu řeky Huallagas do Lagunas, města v džungli. Většinu jedenáctihodinové cesty jsme strávili houpáním v sítích. A taky jsme potkali Elin, Belgičanku, která pak na výlet jela s námi.

Příští den ráno začalo naše amazonské dobrodružství. Dostali jsme bohatou snídani, podepsali pár formulářů a tuk-tukem dojeli do malého přístavu. Tam na nás čekaly dvě kanoe a tři průvodci. Mysleli jsme, že taky budeme pádlovat, ale to ne. Pádla měli jen průvodci. Sedli jsme si tedy na dřevěnou podlážku kanoe a cítili se jako pašové. Pocit viny začal pomalu opadávat až se zvětšující se bolestí zadku. Po pár minutách už jsem nevěděla, jak si sednout.

Ale to už jsme klouzali do přítmí džungle, dvě kánoe, potichu a svižně jako anakondy na lovu. Džungle je opravdu jiný svět. Všechny odstíny zelené, zvuky, které nedokážete identifikovat, zvířata všech možných tvarů a velikostí. Viděli jsme lenochody (tolik, že po nějaké době už jsme je ani nefotili), papoušky Ara, iguany, tukany, tarantule a dokonce i dvě malé anakondy, odpočívající s pořád rozpoznatelnou kořistí v břiše. V noci jsme vyjeli do tmy hledat oranžové oči krokodýlů a vyděsili jsme se, když průvodce Marcel jednoho chytil do připraveného oka. Třetí den jsme vyrazili do džungle po svých, vyzbrojeni holínkami. Viděli jsme bezpočet stromů a keřů, kůra nebo kořeny řady z nich se používá jako lék. Bez Marcela bychom se ztratili do pěti minut.

Noci jsme trávili v chatách na kuřích nožkách a spali pod moskytiérou. Jídlo jsme dostávali třikrát denně (i když poslední večeře a snídaně byly v podstatě suchý chleba s čajem), a zkusili jsme i piraňu – je dobrá, ale má hodně kostí a málo masa. Taky jsme zjistili, že z Chica asi námořník nebude, na lodi se prostě necítí dobře. Přesto šel asi dvakrát nebo třikrát přes palubu, když na břehu zaslechl něco zajímavého, a museli jsme ho tahat ven.

Třetí den jsem onemocněla, horečka, zvracení, průjem, takové ty obvyklé věci… Byla jsem ráda, když mi Marcel následující den ráno dal nějakou odpornou medicínu z kůry stromu a přežila jsem poslední den na lodi celkem bez nehody.

V Lagunas žije i jeden Čech, a když jsme se vrátili z džungle, rozhodli jsme se ubytovat v jeho hospedaje. David tam bydlí s Yolid, jeho peruánskou ženou, a jejich dvěma kluky, Richardem a Markem. Je něco jako šaman, pěstuje celou řadu rostlin a taky nabízí ayahuascu. Zuzka to vždycky chtěla zkusit, a tak se i s Kamilem a Peťou rozhodli do toho jít (já jsem byla ráda, že je mi líp, pročištěná už jsem byla dost). Na obřad se k nim připojili ještě další dva Češi (zdálo se, že Laguna je zrovna plné Čechů). Po požití ayahuascy můžete vidět různé barevné vzory, zvířata a další věci, ale na detaily byste se museli zeptat těch třech.

U Davida jsme strávili několik dní, taky kvůli tomu, že nejely lodě zpátky do Yurimaguas. Nejdřív byla neděle a pak se jedna loď porouchala cestou z Iquitos. Když jsme se konečně nalodili, cesta trvala 17 hodin (jeli jsme proti proudu), a do Yurimaguas jsme dorazili v pět ráno. Vyzvedli jsme Juráška z parkoviště a vyrazili zpátky do Pedro Ruiz. Střídali jsme se v řízení a přijeli jsme ještě ten den večer.

Photos / Fotky: