N.A.S.A. Journey: Chile Norte

Chile is expensive. The prices are just like in Europe, including the petrol. Chico now has to go in the back of the car (or rather under the bed), he can no longer sit with me (or on me) on the front seat. The good news is that the local food resembles that of Europe too. The bad news is we can’t afford it. Well, travelling is not always easy.

When we crossed the borders in the evening (at the second attempt), we arrived to Arica, town at the coast. The following day we searched for an ATM, successfully in the end, and withdrew some local money. Then we set off to the national parks in the East, close to the borders with Bolivia, following the Circuito del desierto.

We went through the small cosy town of Putre and the tiny village Parinacota with a cute belfry, and then turned to the route through the national parks, although it meant about 300 km on a dirt road. Fortunately, we found out that Chilean dirt roads are in a better condition then those of Peru. The countryside was quite similar in all four parks (P.N. Lauca, Reserva Nacional Las Vicuňas, Salar de Surire, and P.N. Vulcán Isluga) – moors with tufts of tough grass and herds of vicuñas, lamas, vizcachas and flocks of flamingos, quite surprising in the 4.000 metres of altitude. There were several smoking volcanoes and also hot springs in the Salar de Surire. The water was really hot and we enjoyed it despite the sulphuric smell.

Once down from the mountains and back to the desert, we visited one of the saltpetre offices, Santa Laura. The mining of nitrate was once very popular in Chile and there are hundreds of old and now unused factories. The rusty and squeaky buildings and machines are the only witnesses left from the era. Santa Laura definitely has atmosphere that brings you a few dozens of years back. In the desert heat we also went to see the Geoglifos de Pintados – the largest in Chile – with the old figures of people and animals. Nobody really knows why the ancestors created them there. Neither do we.

Through the desert and small tornadoes that were crossing it we headed for the coast. We spent the night by a small creek on the way and in the middle of the night were waken up by a strange shaking. At first we thought it’s Chico scratching himself – this usually moves with the whole car – but then Chico came out scared from under the bed and it was obvious it’s not him. It was our first earthquake! Fortunately only a minor one, such that the locals don’t even pay attention to, but for us it was quite an experience.

The next stop was the city of Antofagasta and its La Portada – a stony arch in the sea. The battery in our camera died there so we don’t have many photos of it… We continued to Cerro Paranal – there’s a European observatory with the VLT, “Very Large Telescope”. We wanted to visit it but the visiting hours were over for the day and the next ones were in a week. Fortunately, the conditions in Chile are exceptional for watching the night skies and there are many observatories to visit. We decided for La Silla, another ESO – European Southern Observatory – but this was still a few hundred kilometres to go.

The road brought us to Taltal – a small town on the coast where nothing much happens. Or that’s what we thought at first. We spent the night by the kayak club and took photos of Jurasek as we needed to advertise the car to be able to sell it at the end of our journey. The next day we went to the local library – we found out they have internet for free in Chile. And as we were leaving it later in the afternoon, a guy standing outside greeted us and we started talking. It turned out he was an English teacher, giving lessons for free, and he offered us accommodation in the municipal luxurious house in exchange for our presence in few of the lessons. Anything for a shower, I thought. We came for the lesson and in the end it was a very pleasant evening. After the classes, we went with Javo, the teacher, for a beer. The next day he invited us for lunch, the day after that we invited him (we cooked), in the meantime we were watching the Simpsons on TV in Spanish and went to few English classes to talk with the students. Basically, we were enjoying the stay in Taltal a lot. Javo, thank you for everything!

After almost a week in Taltal we set off again. We visited the National Park Pan de Azucar and saw a fox, couple of lamas and a small sea lion on the beach but no penguins. We went on more or less along the coast, through the small towns of Chanaral and Caldera, and then got lost a bit and did an unplanned off-roading near Huasco where we saw our very first (living) penguin. However, it was swimming in the water and we saw only its head.

From the coast we turned inward and finally arrived in La Silla observatory. We camped for the night outside its gate in a spot where the air was warm, the flowers smelled amazing and the bird sang. The following day we saw all the shiny telescopes and other devices. No messages from space yet, though.

In La Serena, big city back on the coast, we found Pilsner Urquel beer in a supermarket. It was a very good timing because that very day we celebrated two years away from home. Yet, we couldn’t celebrate too much, there were still places to see and things to do. The next stop for us was Vicuña, a pleasant town with yet another observatory. This time it wasn’t the machines we wanted to see but the night sky. The austral skies really look different and the guide told us all about the constellations and showed us several interesting and distant stars and planets. He had an amazing laser pointer for that purpose – he was actually pointing at the individual stars, that was quite a surprise for us. We even spent the night by the observatory, in complete darkness.

From Vicuña we continued south, through the big town of Ovalle to Valle del Encanto. There are petroglyphs left by the ancient tribes, and the air was very pleasant – the desert was finally giving way and there were more green bushes and flowers. We stayed for a few days and dedicated the time to redoing our kitchen – we (or rather Petr) made a new drawer, and we repainted the whole cooking area.

The next camp spot we found was by the river and we re-repainted the kitchen as the original colour proved to be useless. In the end we stayed for a few days here as well, and as my hair was growing long again, Petr agreed to cut them. And the new hair cut wasn’t that bad at all! It’s good for those long days without shower – it’s short.

After there was a local party at 6 in the morning, we decided it was time to leave. There was a big national fiesta coming up so we bought some food in Combarbala, a small town in the highlands, and went off on a dusty dirt road to the countryside to hide.

After the big weekend, the time had come to move on and get to Santiago as soon as possible and we turned back to the sea once again. The coast turned out to be far more luxurious than we’d thought and we had to spend the night at a petrol station. The good thing about that was that we could take shower in the morning. We were ready to face the civilization.

Chile je drahé. Ceny jsou evropské, včetně benzínu. Chico už nemůže sedět se mnou (nebo spíš na mně) na předním sedadle, musí jezdit vzadu, respektive pod postelí. Dobrá zpráva je, že jídlo je tady taky podobné tomu z Evropy. Špatná zpráva je, že si ho nemůžeme dovolit. Holt cestování není vždycky med.

Když jsme navečer na druhý pokus přešli hranice, dojeli jsme za chvíli do města Arica, na pobřeží. Ráno jsme se snažili najít bankomat, abychom vybrali místní peníze, což se nám nakonec podařilo, a tak jsme se mohli vydat na východ, k hranicím Bolivie. Je tam vedle sebe několik národních parků.

Po Circuito del desierto jsme dojeli do útulného městečka Putre i vesničky Parinacota s kouzelnou zvoničkou. Pak už jsme volant stočili směrem na národní parky, i když to znamenalo asi 300 km po neasfaltované cestě. Naštěstí se ukázalo, že chilské ripio je lepší kvality než to peruánské. Krajina ve všech čtyřech parcích (P.N. Lauca, Reserva Nacional Las Vicuňas, Salar de Surire, and P.N. Vulcán Isluga) je víceméně podobná – žádné stromy, jen trsy tuhé trávy a stáda vikuní a lam, pár viskačí a hejna plameňáků, které jsme tady ve 4.000 metrech nad mořem opravdu nečekali. Cestou jsme viděli několik dýmajících sopek a taky jsme se vykoupali v termálních pramenech. Voda byla opravdu horká, a tak nám nevadil ani silný pach zkažených vajec (který jsme potom dlouho nemohli dostat ani z plavek).

Když jsme sjeli z hor zpátky do pouště, navštívili jsme jednu z továren na ledek, oficinu Santa Laura. Těžba nitrátu byla kdysi v Chile velmi rozšířená a v poušti jsou stovky dnes už nefungujících továren na jeho zpracování. Rezavé budovy skřípající ve větru jsou jedinými svědky zašlé slávy, atmosféra v Santa Laura vás spolehlivě přenese o několik desetiletí zpátky.

Kromě ledkových oficín jsme navštívili ve výhni pouště ještě geoglifos de pintados, největší v Chile. Dodnes nikdo pořádně neví, proč původní obyvatelé vytvářely na kopcích figury lidí a zvířat. Ani my jsme na to nepřišli.

Pouští a malými tornády, které ji přecházely, jsme mířili na pobřeží. Cestou jsme se zastavili na noc u malé říčky v údolí. V noci nás probudily vibrace, které hýbaly celým autem. Nejdřív jsme si mysleli, že se Chico drbe, to taky vždycky Juráška rozpohybuje. Ale když vyděšený Chico vylezl zpod postele, tak jsme pochopili, že je to zemětřesení. Naše první! Naštěstí nebylo silné, něco přes 5 stupňů Richterovy škály, jak jsme se později dozvěděli. To pro místní nestojí ani za zmínku. Ale pro nás to byl zážitek.

Příští zastávka byla Antofagasta a její La Portada – kamenný oblouk v moři. Peťa dlouhými expozicemi noční La Portady vybil baterku ve foťáku, takže nemáme žádnou fotku, na které by bylo něco vidět. Pokračovali jsme na Cerro Paranal, je tam evropská observatoř s „VLT“, Very Large Telescope. Chtěli jsme se tam zajít podívat, ale ten den už bylo po návštěvních hodinách a další byly až zase za týden. Naštěstí podmínky v Chile jsou ideální pro pozorování noční oblohy, takže hvězdáren je tady spousta. Rozhodli jsme se pro La Silla, další ESO, European Southern Observatory, ale ta byla ještě dalších pár set kilometrů daleko.

Další cesta nás zavedla do Taltalu – městečka, kde se nic moc neděje. Nebo to jsme si aspoň mysleli. Přespali jsme u kajak-klubu a nafotili Juráška, abychom mohli připravit inzerát na jeho prodej. Příští den jsme zašli do knihovny na internet a když jsme odpoledne vycházeli, dal se s námi do řeči člověk, ze kterého se vyklubal místní učitel angličtiny. Javo dává hodiny zadarmo a nabídnul nám, že když navštívíme některou jeho třídu, můžeme se ubytovat v domku místní radnice. Za sprchu cokoliv, říkala jsem si. Večer po příjemně strávené hodině jsme s Javem zašli na pivo a šli spát až k ránu. Druhý den nás Javo pozval na oběd, další den pak my jeho (uvařili jsme kuře na paprice, moc mu chutnalo). Mezitím jsme se zúčastnili ještě pár dalších lekcí, ve volném čase koukali v televizi na Simpsonovy ve španělštině, a vůbec si to užívali. Celkem jsme v Taltalu strávili nezapomenutelný týden. Javo, díky moc!

Když jsme zase vyrazili na cestu, jeli jsme do Parque Nacional Pan de Azucar. Potkali jsme lišku, pár lam a lachtaní mládě, ale žádné tučňáky. Dál jsme pokračovali víceméně podél pobřeží, přes městečka Chañaral a Caldera, pak jsme se trochu ztratili a neplánovaně jeli menší off-road pouští do Huasca. Tam jsme viděli našeho prvního tučňáka, ale plaval ve vodě, takže mu koukala jenom hlava.

Od moře jsme zamířili do vnitrozemí, konečně na observatoř La Silla. Přespali jsme před branou v údolíčku s vlahým vzduchem plným vůní květin a zpěvu ptáků. Druhý den nás provedli po celé rozlehlé observatoři, viděli jsme všechna lesklá zrcadla teleskopů a další mašinky. Ale vzkazy z vesmíru zatím žádné.

V La Serena, velkém městě zpátky na pobřeží, jsme v obchodě našli Plzeňský Prazdroj v plechovkách. Bylo to ideální načasování. Zrovna ten večer jsme byli přesně dva roky z domova. Ale nemohli jsme slavit až tak moc, přece jen nás ještě čeká spousta kilometrů. Další zastávka byla Vicuña, městečko ideální velikosti, s další hvězdárnou. Tentokrát nás ale zajímaly víc hvězdy než teleskopy. Jižní hvězdná obloha vypadá opravdu jinak a náš průvodce nám ukázal plno souhvězdí a planet. Měl na to parádní laserové ukazovátko, kterým dosáhnul doslova až ke hvězdám. Přespali jsme přímo u hvězdárny, v úplné tmě.

Z Vicuni jsme se obrátili zase na jih a přes Ovalle dojeli do Valle del Encanto. Je to místo s petroglify kmenů, které tu žili před mnoha sty lety. Byl tam krásný vzduch – poušť konečně začala ustupovat zeleným keřům, trávě a kvetoucím kaktusům. Strávili jsme tam pár dní, hlavně prací na naší nové kuchyni. Peťa udělal další šuplík a celou „kuchyňskou stěnu“ jsme natřeli barvou.

Zelenající se jarní pouští jsme jeli dál a zastavili se na pěkném místě u řeky. Tam jsme nakonec přetřeli kuchyň znova, protože se ukázalo, že původně použitá barva je k ničemu. Navíc už mě přestaly bavit moje stále rostoucí vlasy a Peťa se na chvíli změnil na kadeřníka. Výsledek viz níže.

Poté, co si někdo přijel na náš kempink udělat party v šest ráno, naznali jsme, že je čas odjet. O víkendu navíc byla v plánu celonárodní fiesta na oslavu vzniku Chile, tak jsme v Combarbalá, dalším malém městečku, nakoupili zásoby a uklidili se po prašné cestě na venkov mezi pokroucené stromy akátů. Takhle se většinou snažíme utéct při všech větších oslavách. A o víkendech. Víkendy jsou zlo, všude mraky lidí, člověk nemá na to cestování klid.

Když se situace zklidnila, vydali jsme se co nejrychlejší cestou k Santiagu. To znamenalo sjet zase dolů na pobřeží, které se ale ukázalo mnohem luxusnější, než jsme čekali. Po neúspěšném hledání místa na noc jsme byli nuceni překempovat na benzínce. Dobré na tom ale bylo, že jsme si tam ráno mohli dát sprchu. Byli jsme připraveni na návrat do civilizace.

Photos / Fotky: