Nicaragua & Costa Rica

When we successfully crossed the border to Nicaragua it was already getting quite late and we spent the night in Somoto, a small town near the frontier. There was a tourist attraction nearby – a canyon where you could swim and we went to see it the next day, only to learn that it was “discovered” and made famous a few years ago by three geologists from the Czech Republic. It was nice swimming in the cool water with the tall rocks above us.  

As we feel – and sleep – better in the mountains than on the beach, we decided to go next to Esteli, a mountain town with several natural reserves around, and to enter one of those – la Reserva Natural Tisey. We visited a popular picnic spot with a 35-metre waterfall but there were quite a lot of people, it being a Sunday, so we didn’t stay long and continued up the dirty and stony road to stop for lunch of sopa de gallina which consisted of a huge plate of soup, vegetable, and about a quarter of hen that we simply weren’t able to finish. Up we went again, nearly to the top of the mountain where we camped for the next two nights. The showers were bloody cold but the views were great. We climbed up to a mirador with almost 360⁰ view from where we could see Esteli on one side and Lago de Managua on the other. But more importantly, we visited a local artist, AlbertoGutierrez Jiron, an incredible old man who carves stone images in the rocks of the forest around his house. He was one of the most truly happy people I’ve ever seen, he enjoyed and “made” us enjoy the smells, feelings, tastes, and views of the surroundings and we were leaving somewhat filled with his happiness.

Our next stop was the charming colonial town of Granada with its churches, museums, banks of Lago de Nicaragua, and heat. After strolling for a half a day we fled to a bit higher altitude, to Laguna de Apoyo, a crater lake nearby where we swam in the surprisingly warm water and rented kayaks for a while. It was here we learned we have to be in Panama City sooner that we’d expected, to be able to share the container to Colombia with our friends. So we saved Isla de Ometepe and the Nicaraguan beaches for next time and hurried to Costa Rica.

Nicaraguan – Costa Rican borders were the first ones we managed to get through without any outside help and we were very proud of it. This time I got hysterical surprisingly on the Nicaraguan side where leaving the country was unexpectedly complicated but then it was all plain sailing, some copies, aduana No. 1 and aduana No. 2 and off we went to Costa Rica.

We spent the first night at the police station, well at their parking lot as they woke us in the middle of the night at the supermarket parking to told us that it’s not a save place so we moved the car to the station next to the Panamerican highway. Safe but little sleep.

Now, the “highway” is another chapter, forget what you’re used to from Canada, US or Europe as a “highway”, here it can be anything from a perfect four-lane road (very, very rare) to a pot-holed side road (very common).

In the early morning we set off to Monteverde and drove the last 36 kilometres on a dirt road but arrived safely to this Quaker getaway among the cloud forest. We camped in La Colina Lodge and had a hot shower after more than a month (the last one I think was in Mexico). A true bliss. We climbed the lethal 45⁰ track up to Cerro Amigos with its misty top and wind wailing among the TV towers. We couldn’t see a thing but the atmosphere was great.

Next day we splurged $18 each on the entrance fee to the recommended cloud forest reserve. Although very expensive for us, it was amazing with all the hues of green around, trees with other fifty plants growing on them, the pending bridge and the rain.

As we were taking it very quick with Costa Rica, we went to the beach next, saw real macaws feeding on some fruit on the Playa Hermosa next to Jaco and went snorkeling in the Natural Reserve Playa Ballena near Uvita. And then there was another border crossing awaiting us, the last one in Central America. We chose to go through Rio Sereno, “the least trafficked” as the guidebook said. What it didn’t say, however, was that it was in the middle of nowhere, at the end of a dirt road. But we found it and got through, hopefully with all the necessary papers (we’ll see that when boarding into the container in Colon, haha).

We’ll come back one day, dear Costa Rica!

Když se nám podařilo překročit hranice do Nikaragui, bylo už docela pozdě a my jsme strávili noc v městečku Somoto. Kousek odtud byla turistická atrakce – kaňon s řekou, kde se dá plavat. Vydali jsme se tam další den a zjistili jsme, že ho pro turisty před pár lety „objevili“ tři geologové z Olomouce. Voda byla příjemná a mezi vysokými skalami se plavalo dobře.

Protože se cítíme – a spíme – líp na horách než na pláži, dál jsme pokračovali do Estelí, městečka v kopcích s několika přírodními rezervacemi okolo. Vybrali jsme si jednu z nich, La Reserva Natural Tisey, a vydali se vzhůru po kamenité cestě. Navštívili jsme oblíbené místo na piknik s 35 metrovým vodopádem, ale bylo tam plno lidí – trefili jsme se tam zrovna v neděli – takže jsme nezůstali dlouho a stoupali dál. Na oběd jsme se zastavili na sopa de gallina, kde nám přinesli kotel polívky s plno zeleninou (ne všechno jsme identifikovali) a asi čtvrtkou slepice. To jsme prostě nezvládli dojíst. Pak jsme pokračovali dál, dojeli skoro na vrchol kopce a tam zůstali další dvě noci. Sprchy byly brutálně studený, ale ty panoramata! Vylezli jsme na mirador se skoro 360⁰ výhledem, na jedné straně Estelí, na druhé Lago de Managua. Ale hlavně jsme navštívili místního umělce, Alberta Gutierreze Jirona, neskutečného vitálního dědu, který vytesává obrazy do kamenů a skal v lese okolo svého domu. Byl to jeden z nejšťastnějších lidí, co jsem kdy potkala. Užíval si a „donutil“ nás užívat si všechny vůně, chutě, výhledy a hmatové vjemy, a my jsme odcházeli tak nějak naplněni jeho štěstím.

Naše další zastávka bylo okouzlující koloniální městečko Granada, s jeho kostely, muzei, břehy jezera Lago de Nicaragua a horkem. Objevovali jsme jeho krásy zhruba půl dne, než jsme utekli kousek dál do trochu vyšší nadmořské výšky, k Lago de Apoyo. V tomhle kráterním jezeře jsme si zaplavali v překvapivě teplé vodě a vypůjčili si kajaky. Tady jsme se taky dozvěděli, že musíme být v Panama City dřív, než jsme počítali, abychom stihli kamarády a kontejner do Kolumbie. Takže jsme nechali Isla de Ometepe a nikaragujské pláže na příště a spěchali do Kostariky.

Hraniční přechod mezi Nikaraguou a Kostarikou byl první, který jsme zvládli bez cizí pomoci a byli jsme na to náležitě hrdí. Tentokrát jsem překvapivě vyhysterčila už na nikaraguiské straně, kde se věci ukázaly být nečekaně komplikované, ale pak už to šlo jako na drátkách, pár kopií, aduana č.1, aduana č.2 a byli jsme v Kostarice.

První noc jsme strávili na policejní stanici, teda na jejich parkovišti poté, co nás vzbudili uprostřed noci na parkovišti supermarketu, aby nás upozornili, že tam je nebezpečno, a tak jsme se přesunuli na jejich stanici, vedle panamerické dálnice. Bezpečno, ale moc se nevyspíte.

Panamerická dálnice je samostatná kapitola. Zapomeňte na to, co znáte z Evropy, Kanady nebo USA jako dálnici. Tady to může být cokoliv od krásné čtyřproudovky (velice, ale opravdu velice zřídka) po okresku plnou děr (většinu času).

Brzo ráno jsme vyrazili směrem na Monteverde. Posledních 36 kilometrů jsme sice jeli po rozblácené polňačce, ale do kvakerského útočiště uprostřed mlžného pralesa jsme dorazili v pořádku. Kempovali jsme v La Colina Lodge a po víc jak měsíci si dali teplou sprchu (poslední byla myslím v Mexiku). Neskutečná slast. Vylezli jsme na kopec Cerro Amigos po cestě se smrtícím úhlem tak 45⁰, kde mi hned na začátku upadla podrážka od pohory, takže jsme ji svazovali vším možným. Nakonec se jako nejlepší ukázal kus kabelu, který jsme našli u cesty. Ještě že máme tu moderní techniku. Nahoře byla mlha jak mlíko, takže z výhledů nebylo nic, ale mezi televizními vysílači krásně skučel vítr, prostě parádní atmosféra.

Příští den jsme si vyrazili z kopýtka a zaplatili vstup 18 dolarů každý do doporučené přírodní rezervace mlžného pralesa. Cena to byla vysoká, ale vynahradily nám to všechny ty odstíny zelené, stromy, na kterých rašilo dalších asi padesát rostlin, houpací most a déšť (ten byl zadarmo).

Protože jsme Kostariku brali hopem, dál jsme jeli na pláž a viděli opravdové Ara Ararauny, jak se krmí nějakým ovocem na Playa Hermosa kousek od města Jaco, šnorchlovali jsme na korálovém útesu v přírodní rezervaci Playa Ballena vedle městečka Uvita, a pak už na nás čekal další hraniční přechod, poslední ve Střední Americe. Rozhodli jsme se jet přes Rio Sereno, o kterém knižní průvodce tvrdil, že je tam nejmíň dopravy. Co už tam ale neřekli bylo, že je to uprostřed ničeho a na konci několikakilometrové polní cesty. Každopádně jsme to ale našli a prošli a teď už jen doufáme, že taky se všemi papíry, které budeme potřebovat (ale to se dozvíme až při naloďování do kontejneru v Colonu, haha).

Jednou se vrátíme, drahá Kostariko!