From El Cocuy to Bogota

Our friends told us they were staying in a hotel in the square and since El Cocuy was a tiny village it was easy to find. No sooner had we parked the car outside than two of our friends came out of the hotel door. They were the only ones awake as they had come on a night bus. We talked and waited for the others to get up, and also for Zuzka and Kamil to arrive for they took the San Gil – El Cocuy journey a bit slower. When we were all together, our friends – there were seven of them in total – made a little Christmas for us. They brought for us Czech bread, cheeses, salami, sweets and various other things. After more then a year without these we were thrilled to taste them again (eee, but our friends were more important, of course).

Later in the day we went to the National Park office to register and pay the entrance fee (again, foreigners pay about three times more than locals) and got ready for the hike. The following day our friends went with the lechero, the milkman truck at six in the morning, and Zuzka, Kamil and us went up by our cars and park them at about three-hour-walk from the “base camp”. All of us met in the camp again in the afternoon. It was very cold in the 3.700 metres above sea level and there was frost on everything the next morning but the sun soon warmed us up. The first hike was the most demanding as there was the greatest elevation difference – we were supposed to get to a place 800 metres higher. It doesn’t seem so much but, believe me, it is not so easy at this altitude when you blow like a horse every time you only walk slowly to a bit steeper hill, let alone the heavy backpacks. But after few hours we made it and I stood at 4.460 metres above sea level, my highest place ever.  Fortunately, nobody suffered from altitude sickness and after catching our breath we could enjoy the views. Then we descended again a few hundred metres to a nice place by a stream and decided to take it slow and stay for the night there. It was a huge reward to stretch out on our carry mats and enjoy the afternoon sun.

The next day we split up in two groups – those (Petr and me included) who wanted to take the shorter, four-day version of the trek, and those who wanted to go the whole circuit, a seven-day hike. We went together to the Laguna de la Plaza, which is supposed to be “the most beautiful lake in South America”, and indeed it was amazing, especially because we went with light backpacks as we left most of our stuff at the previous campsite. The bravest of us went for a swim in the freezing water and then we said goodbye to Zuzka, Kamil and Dan who set off to go the whole thing and we turned around to go back to our second camp.

The next day we went the whole way back to our car and took the rest of the group down to El Cocuy in our car. As a reward, we could have a hot shower in their hotel room. Then we had a beer or three and said goodbye to them for a while as they were leaving early in the morning for the Caribbean coast and we would see them again in Bogota. Alone again, we continued to Guican, a town at the other end of the National Park, and after two days we picked up the tired but happy threesome that went the whole circuit.  We left Zuzka and Kamil behind to relax and took Dan to Tunja to catch a bus for the coast to rejoin the rest of the group.

The two of us then went to Villa de Leyva, a small colonial town, and decided to spend a week there before our friends reach Bogota. We found a nice hostel with hot water showers and later we agreed to do some work there in exchange for the accommodation fee. We were making a terrace in a place where there used to be a compost-house and a pile of rubbish. The owner was so satisfied with our work (“You work like ants”!) that he even gave us breakfast and dinner for free. Well done! J 

After finishing our job in Villa de Leyva, we had to go to Bogota, the capital, to meet our friends again. There was a proper downpour when we arrived and it was a bit complicated driving through the huge city and the old town with narrow one-way streets but we found their hostel nevertheless. In between the parties we visited the Museo del Oro and strolled through Bogota’s neighbourhoods and spent the nights in a parking lot. Then we drove our friends to the airport and it was the final sad goodbye. We won’t see them again for a few months.

Cirkus z Plzně se ubytoval v hotelu na náměstí a protože El Cocuy byla malá vesnice, nebylo těžké ten správný hotel najít. Sotva jsme zaparkovali před jeho dveřmi, vyšli z nich dva naši kamarádi. Ti byli zatím jediní vzhůru, ostatní vyspávali po nočním přesunu autobusem. Povídali jsme a čekali, až se probudí ostatní a taky dorazí Zuzka s Kamilem, kteří cestu ze San Gil vzali trošku pomaleji. Když jsme konečně byli všichni pohromadě, kamarádi nám připravili malé Vánoce – dovezli nám tatranky, sýry, paštiku, salám a plno dalších věcí, ale hlavně – chleba. A ačkoliv už po těch pár dnech cestování nebyl úplně nejčerstvější, pro nás to byla božská mana. Po roce a půl v cizině hodě dobře zjistíte, že z české kuchyně vám nejvíc chybí – česká kuchyně J

Odpoledne jsem se pak šli zaregistrovat do národního parku a zaplatit vstupné (které už tradičně bylo zhruba třikrát vyšší pro cizince než pro místní) a připravili jsme se na cestu. Druhý den ráno kamarádi jeli s lecherem, mlékařským náklaďáčkem, a my čtyři jsme vjeli našimi auty asi 500 výškových metrů pod vstupní bránu do parku. Odpoledne jsme se pak všichni potkali v základním táboře ve 3.700 m n. m. Noc byla chladná a ráno byla na všem námraza, ale sluníčko nás brzo rozehřálo a my vyrazili na nejnáročnější trek. Čekalo nás převýšení 800 metrů, což se nezdá jako moc, ale v téhle výšce, kdy funíte jako lokomotiva i když pomalu vyjdete malý kopec, to bylo dost, navíc s těžkými batohy na zádech. Ale za pár hodin jsme dorazili do sedla a já jsem stála nejvýš, co jsem kdy v životě byla – 4.460 m n.m. Nikdo naštěstí netrpěl výškovou nemocí, takže poté, co jsme zase chytili dech, jsme si mohli užívat výhledy. Když jsme se pokochali, začali jsme sestupovat na druhou stranu sedla, až jsme dorazili k pěknému místu u potoka s „vanou“ a rozhodli se to pro dnešek zapíchnout. Rádi jsme se natáhli na karimatkách a čerpali energii (a teplo) z odpoledního sluníčka.

Další den jsme se rozdělili na dvě skupiny – ti (včetně Peťana a mě), kteří chtěli jít kratší, čtyřdenní verzi treku, a trojici Zuzka, Kamílek a Deny, kteří si dali celý sedmidenní okruh. Společně jsme došli ještě k Laguna de la Plaza, která má být „nejkrásnější v Jižní Americe“. Krásná opravdu byla, taky díky tomu, že jsme nechali většinu věcí v táboře a šli nalehko. Nejodvážnější z nás se vykoupali v ledové vodě, a pak jsme se rozloučili a vydali se každý svým směrem.

Další den jsme došli až zpátky k autu a vzali zbytek skupiny autem dolů do El Cocuy – na posteli nám seděli čtyři lidi, které jsme předtím donutili sundat si boty, takže atmosféra byla trošku hustší. Navíc protože cesta byla drncavá a plná zatáček, byli jsme rádi, že jsme dojeli do vesnice bez ztráty kytičky. Odměnou za odvoz nám byla horká sprcha, když jsme se propašovali do hotelového pokoje. Pak jsme si dali jedno nebo tři pivka a rozloučili se, protože cirkus se brzo ráno přesouval na karibské pobřeží. Uvidíme se s nimi zase až v Bogotě. Sami jsme pak pokračovali do Guicanu, městečka na druhém konci parku, kde jsme po dvou dnech vyzvedli unavenou ale šťastnou trojici Zuzka, Kamílek a Deny. Zuzku s Kamilem jsme odvezli k Bramborginimu a Denyho jsme vzali až do Tunjy, aby mohl chytit autobus na pobřeží a připojit se k ostatním. 

Už jenom dva jsme dojeli do Villa de Leyva, příjemného koloniálního městečka. Ubytovali jsme se v hostelu s horkými sprchami a rozhodli jsme se rozbít tam tábor na týden, než budeme muset do Bogoty. Po pár dnech jsme se domluvili, že výměnou za práci budeme mít ubytování zadarmo a začali jsme budovat terasu. Vynášeli jsme hromady cihel, střešních tašek a dřeva, bořili kompostér a přiváželi kamení na nivelaci povrchu. Majiteli hostelu se naše práce tak líbila („Pracujete jako mravenci!“), že nám nakonec dal i snídani a večeři zadarmo. Dobrá práce! J

Když jsem dokončili práci ve Villa de Leyva, vyrazili jsme do Bogoty. Když jsme přijížděli, lilo jako z konve a nebylo jednoduché proplést se městem a úzkými uličkami staré části, ale nakonec jsme úspěšně našli hostel našich kamarádů. Když jsme nepili rum, procházeli jsme se po Bogotě, která se vůbec nezdála tak nebezpečná, jak jsme znali z novin (a myslím, že to nebylo množstvím rumu v krvi). Navštívili jsme taky Museo del Oro a noci trávili na parkovišti v autě. Nakonec jsme kamarády odvezli na letiště a naposledy se s nimi rozloučili. Bylo nám smutno, protože je neuvidíme dalších několik měsíců. 

Photos / Fotky:

The first morning in Cocuy / Prvni rano v Cocuy

National Park weather / Pocasi v narodnim parku

Base camp / Zakladni tabor

Chilly morning / Mrazive rano

One of the many lakes / Jedna z mnoha lagun

4.460 metres above sea level! / 4.460 m n. m.!

It's necessary to stay warm / Nejdulezitejsi je zustat v teple

Our humble abode / Nas skromny pribytek

Close to glacier / Blizko ledovce

Brave swimmers and the rest / Odvazni otuzilci a ostatni

This way / Tudy vede cesta

Mountain "hotel" / Horsky "hotel"

Finished! / Hotovo!

Museo del Oro

Devil's look / Dabelsky pohled

When we ran out of rum... / Kdyz nam dosel rum...

Vitamins are essential / Vitaminy jsou nejdulezitejsi

These are my friends! / Tohle jsou moji kamaradi!

Dark Bogota / Temna Bogota

The time is taking its toll in this city / Cas si v tomhle meste vybira svou dan

Singing in the rain...

Northern Colombia - Severní Kolumbie

Our first stop after Cartagena was the mud volcano – Volcan de lodo el Totumo. We read about it in the guidebook but nothing can prepare you for the actual experience. When you arrive there, you see a big anthill-like thing and people covered in mud running around; you can even buy some mud in a plastic bottle.

We put on some old swim suits and climbed up the hill. Now, this was one of the most surrealistic things I’d ever seen. On the top of the hill there was a hole, some four by four metres, full of mud and people. Most of the people were drenched deep and anyway completely covered in mud and you could see only their eyes and teeth shining out.  Then you climb down the ladder and feel the thick sticky lukewarm mud; your foot is looking for a solid ground but there is none and you go off the ladder and somewhat flow in the mud like in zero gravity. This, personally, made me feel a bit panicky. But you get used to it after a while and learn how to move so that you don’t drown. We spent some twenty minutes in the hole and then climbed up the slippery ladder, got rid of a few layers of mud, climbed down the slippery hill and went to the nearby lake to wash away the rest (with the help of local women, which contributed to the surrealistic feeling, it’d been a few years since somebody actually washed me). Simply, if you ever go this way, this volcano is a must.

We spent the night there as it was already getting late when we were clean enough, and the next day we set off to find some good surfing spot. It turned out, though, that it was windy season and the waves were too big and the sea too muddy. Later we learned that the whole northern coast was like that so Zuzka’s and Kamilek’s surfboards have to wait till Ecuador. We crossed a few bigger towns – Baranquilla and Santa Marta – and went to Minca, a small village a bit above the coast where the heat was slightly more bearable. We stayed there for a few days, visited their pozos azules with many people and a cold river, Petr knitted a few caps, and Zuzka gave us a lesson of how to approach a mule and suffered a kick from it.

After Minca, we were planning to go the National Park Tayrona and enter it through the “backdoor” in order to avoid the ridiculously expensive fee of 36.500 pesos (that is some $13) per (a foreign) person. But when we packed our backpacks for a daytrip through the jungle and walked about 200 metres, there was a lady asking us to buy the tickets. As we simply didn’t have the money for that, we turned around and spent the hot day by the nearby river.

We slowly continued along the coast to the east, went through Riohacha where we finally bought the obligatory car insurance, and decided to go to Cabo de la Vela, a place on the northern peninsula where there is nothing but desert with no proper roads, yet there are great lobsters and a rocky coast. We had a lobster for dinner, and yes, it was delicious (if you don’t mind eating the meat from the actual poor lobster’s shell). The next day we explored the wonders of the place, such as the sugar loaf and the ojo de agua that turned out to be practically dry (no surprise with the heat and no shade), and went on to spend the night in the desert. On the way back we visited a salt mine in Manaure where we could get as much salt as we wanted. We took a litre and we still have some three months later.  

Then we finally headed south again. Our friends were flying to Colombia in a few days and we were supposed to meet them in the Parque Nacional El Cocuy. We wanted to take it fast but the journey took us longer than expected as Bramborghini had two punctures in three days and Zuzka and Kamilek had to buy new tires, and Jurasek’s exhaust pipe fell off and we had to weld it back on. But after all these technical difficulties we finally made it to Valledupar, a city halfway. We spent the night in a square, took a shower in a small tienda at the corner in the morning, and then it started. One by one people came, interested in our cars and our journey. Then journalists appeared, from TVs, radios, and newspapers, and we didn’t stop for some two or three hours, talking to dictaphones and other devices. Repetitively, we answered the same questions, such as how we like elvallenato (to be honest, I’d never heard of it before), and they kept taking photos of the interior of Bramborghini. But being famous is not easy, and as the media people grew bolder, we grew tired and finally decided to flee the square. But anyway, later we found two newspaper articles, here and here, and one TV shot, here (all in Spanish, though, sorry) so I guess it was worth it. 

After Valledupar we went through Bucaramanga to San Gil, and on the way got invited to a finca del café in the Chicamocho canyon, which was quite an experience. We met a great family, drank great coffee, and learned a lot about the process of coffee making.  If you know anyone interested in buying quality Colombian coffee, I can provide contact information.

Finally arriving to San Gil through the winding narrow mountain road, we somewhat resigned on all the adventurous sports it had to offer, and spent some relaxing days camping by a hotel’s pool and eating the best grilled chicken in Colombia. Anyway, we were to do a tough hike in the mountains later on.

Then the time had come to set on a journey to El Cocuy and we drove through the lovely mountain pueblitos on a less lovely dirt road, had a great cheap lunch with delicious dessert of caramelized pineapple, and at eleven at night we found ourselves in front of the village of El Cocuy. We parked under the protective statue of Saint Mary for the night and in the morning, woken up by soldiers who were making fire just next to our car we went to the village to meet our friends.

Naše první zastávka po Cartageně byla bahnitá sopka – Volcan de lodo el Totumo. Četli jsme o něm v průvodci, ale na vlastní zkušenost vás stejně nic nepřipraví. Když dorazíte na místo, vidíte kopec ve tvaru obrovského mraveniště, kolem kterého pobíhá plno zabahněných lidí. Bahno si dokonce můžete koupit i v plastových lahvích.

Oblíkli jsme si staré plavky a vyšplhali se na kopec. To, co jsme tam spatřili, byla jedna z nejsurrealističtějších věcí v mém životě. Ve vrcholu kopce byla díra, tak čtyři na čtyři metry, plná bahna a lidí. Většina z nich byla potopená až po krk a bahno měli i na obličeji, takže z nich svítily jen oči a zuby. Pak slezete dolů po žebříku a dotknete se lepivého hustého vlažného bahna a vaše noha hledá dno, ale ono tam žádné není, takže se pustíte žebříku a tak nějak v tom bahně plujete jako ve vzduchoprázdnu. Osobně to pro mě nebyl úplně příjemný pocit, ale za chvíli si zvyknete a naučíte se pohybovat tak, abyste se neutopili. V díře jsme strávili asi dvacet minut, pak se vyšplhali nahoru po kluzkém žebříku, zbavili se několika vrstev bahna, slezli z kluzkého kopce a ponořili se do vln blízkého jezera, abychom dokončili očistu. S tím nám pomáhaly místní ženy, což ještě přispělo k pocitu surreálna, přece jen už je to nějaký ten pátek, co mě někdo myl. Prostě, jestli někdy pojedete tímhle směrem, El Totumo prostě musíte navštívit.

Strávili jsme tady i noc, protože když už jsme byli dostatečně čistí, začalo se smrákat. Příští den jsme vyrazili hledat nějakou pěknou pláž pro surfování. Jak se ale ukázalo, bylo zrovna větrné období, vlny byly vysoké a moře špinavé. Později jsme zjistili, že takhle v tuto dobu vypadá celé karibské pobřeží Kolumbie, takže surfy Kamílka a Zuzky musí počkat až do Ekvádoru. Projeli jsme několik větších měst – Baranquilla a Santa Marta – a dojeli do vesnice Minca, která leží v kopcích kousek nad pobřežím, takže horko je trošku snesitelnější. Tady jsme zůstali pár dní a navštívili místní pozos azules, kde byla studená řeka a plno lidí, Peťa upletl pár čepic a Zuzka nám ukázala, jak se má obcházet mula a dostala od ní kopanec.

Cestou z Minky jsme chtěli navštívit Národní park Tayrona a jít tam zadním vchodem, abychom se vyhnuli neuvěitelně vysokému vstupnému – 36.500 pesos (asi 400 korun) na osobu (tzn. na cizince). Když jsme si ale sbalili baťůžky na denní výlet do džungle a ušli asi 200 metrů, objevila se paní, která po nás chtěla zaplacení vstupného. Protože jsme ale tolik peněz prostě neměli, otočili jsme se a horký den strávili u blízké řeky.

Pomalu jsme podél pobřeží pokračovali na východ, v Riohache si konečně koupili povinné pojištění na auto a rozhodli se navštívit Cabo de la Vela, místo na severním poloostrově, kde je jen poušť a špatné cesty, zato tam ale mají výborné langusty a skalnaté pobřeží. Langustu jsme si dali na večeři a opravdu byla výborná (pokud vám nevadí, že ji chuderu jíte přímo z její skořápky) a místní krásy jsme navštívili druhý den. Podívali jsme se na „homoli cukru“, kde nás to málem sfouklo, a na ojo de agua, což byla louže špinavé vody, ale kdo by se divil, v tom horku a neexistujícím stínu. Noc jsme strávili v poušti. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v solném dolu v Manaure, kde jsme si mohli nabrat soli, kolik jsme chtěli. Vzali jsme litr a pořád nám ještě i po třech měsících zbývá.

Pak už jsme to konečně otočili zase na jih. Za pár dní měli přiletět naši kamarádi a měli jsme se setkat v Parque Nacional El Cocuy. Chtěli jsme to vzít rychle, ale Bramborghini píchnul dvakrát za tři dny a děcka museli koupit nové pneumatiky, a Juráškovi upadl výfuk, takže jsme ho museli přivařit. Přes všechny technické problémy jsme ale nakonec dorazili do Valleduparu, města napůl cesty. Přespali jsme na náměstí, ráno si dali sprchu v krámku na rohu a pak to začalo. Jeden po druhém začali chodit lidi a ptali se na naše auta a cestu. Pak dorazili novináři, z televize, z rádia, z novin a my jsme skoro tři hodiny museli dávat rozhovory a mluvili do kamer, diktafonů a různých dalších zařízení (iPhone už mají dneska asi úplně všichni... kromě nás). Pořád dokola se nás ptali na to samé, třeba jak se nám líbí el vallenato (o kterém jsem do té doby vůbec neslyšela), a nadšeně si fotili vnitřek Bramborghiniho. Ale být slavný není jednoduché, novináři byli čím dál drzejší a my čím dál unavenější, a tak jsme nakonec z náměstí utekli. Přesto jsme později našli dva novinové články, tady a tady, a dokonce i jednu televizní reportáž, tady, tak to snad stálo za to (i když je to všechno ve španělštině).

Z Valleduparu jsme vyrazili přes Bucaramangu do San Gil a po cestě jsme dostali pozvání na jednu finca del café, kde jsme potkali úžasnou rodinu, popíjeli úžasnou kávu a dozvěděli se něco o procesu výroby kávy. Pokud byste chtěli rozjet byznys s kvalitní kolumbijskou kávou, dodám kontakty.

Když jsme konečně úzkými serpentinami dorazili do San Gil, rezignovali jsme na všechny extrémní sporty, které nabízel, a zakempovali u hotelového bazénu. Ve městě navíc měli nejlepší grilované kuře v Kolumbii a stejně nás čekal náročný trek v horách.

Pak nadešel čas vyrazit do El Cocuy a my jsme projížděli kouzelnými horskými pueblitos, v jednom jsme si dali parádní oběd s dezertem z karamelizovaného ananasu a v jedenáct v noci konečně dorazili před místo určení. Zaparkovali jsme pod ochranou panenky Marie a když nás ráno probudili vojáci, kteří v plné polní rozdělávali oheň kousek od našeho auta, vydali jsme se na náměstí přivítat se s cirkusem z Plzně.

Photos /  Fotky

Mud people / Bahnolidi

The hole / Jáma

Yucky, yuck! / Fuj, fuj!

Petr's job (the hat) / Peťova práce (ta čepice)

Relax by the river / Pohoda u řeky

Which way? / Tak kudy teď?

This way! / Tudy!

No, no, this way! / Ne, ne, tudy!

Yummy! / Mňam!

Cabo de la Vela

Lot of salt, loads of salt! / Věrtel soli, kopec soli!

Por solo mil pesos! Sůl nad zlato.

First puncture / První nehoda

First we filled the car with cheap petrol... / Nejdřív jsme natankovali levný benzín...

... and then our exhaust pipe fell off / ... a pak nám upadl výfuk

Yes, we really drive the whole way from Canada! / Opravdu jedeme až z Kanady!

What do they say in the papers again? / Co to zase píšou v těch novinách?

Who wants to be a millionaire? / Kdo chce být milionářem?

 

And this is how the coffee is done. / A takhle se dělá káva.

San Gil by night / San Gil v noci

On the way to El Cocuy / Cestou do El Cocuy

Cartagena

The land was wobbly in Cartagena for the first few hours and days for us. It took us a while to get used tonormal walking (and standing) again after the five days at sea. And it was hot. As the first thing we found a hostel and had a proper fresh-water shower and then went for a hearty breakfast to calm down the slightly unstable stomach (it’s strange that you feel sick even though you are already on land). At noon we had a meeting back at the port to pick up our passports with an entry stamp but the guy didn’t turn up and a colleague of his told us to come at two. We were a bit upset because we could have rested a while in a normal size bed instead of walking in the scorching sun there and back but came back two hours later, waited another hour and something, and there he finally was with our stamped passports.

We wanted to start the process of getting our cars back as soon as possible (that’s why we also needed the passports soon) but as it turned out we didn’t need to hurry so much. We paid the shipping through a money transfer and due to the combination of weekends, Christmas and the New Year holidays it took a lot longer for the money to arrive than we’d expected. And without the money on their account, the Panama agency didn’t want to tell us where the cars are stored and where to pick up the necessary documents. There we were in Cartagena then, carless. On the other hand, it opens up other possibilities, such as walking through the town without being afraid somebody would steal things from your car.

We spent the first two nights in a hostel but then as the prices doubled because of the approaching New Year’s Eve we were looking for a cheaper place to stay and found a “homestay” with Patricia and her family. It wasn’t as luxurious but we had a bed and a shower and that was enough. We were relaxing in the old town of Cartagena, strolled through the colonial streets, spent the evenings at the nearby Plaza de la Trinidad which was always full of people, and after some time we felt almost part of the community.

The New Year’s Eve wasn’t as wild as we’d thought. The evening at “our” plaza looked basically the same as any other and we met there three Czech travellers, which was a nice change. Few minutes before midnight we went to see the fireworks outside the city walls, then went to the coast, talked to a few other people and wondered back home through the partying town. All in all it was a very pleasant evening with the taste of cane rum.

On the 2^nd of January the money for the car-shipping finally arrived to the company and we could start the process of picking the cars up. We went to the port to get the Bill of Landing, to the bank to pay for it, to another office to fill in some papers and pay for the unloading (you pay for anything that happens in, out or with the container and it all sums up to a nice pack of money) and to learn what else is there to do. Then it was evening and we went home. The next day we came early in the morning to arrange the container inspector for the afternoon, waited for about an hour before the officer came and we could fill in the papers for that (there was nobody else in the office full of people to help us), went for a late breakfast and then went to another port where our cars were waiting, still in the container. We filled in some more papers, waited for the inspector and when he came, Zuzka, as she was the only one allowed in the actual port, went with him to watch the unloading of both our cars. Fortunately, this went well, no car or person was harmed and Jurasek and Bramborghini (the cars, that is) were breathing freely again. But they were not ours yet. They had to wait on the parking lot before we finish all the rest. We paid some more money for the inspection and went to DIAN to get the papers with the result. We were supposed to be there at four but waited for more than one hour before it was completely ready which was quite a complication for us as the port with our cars in it was closing at six and we still needed to go to another office to finish the paperwork. We ran over, then, and the officer was very helpful, she printed out the last necessary paper at about five to six and called to the port for them to wait for us. We hopped in a taxi and hurried there and after some explaining they agreed to let us take the cars. So two full days of office-running and almost $1.000 later, we had our cars with us again. What a joy! Jurasek didn’t tell us much but I hope he’d had some fun with Bramborghini in the container during their journey.

We went for the last shower at Patricia’s, spent the night in a small parking lot at the bay and the next day set off to explore Colombia.

Pár hodin a dnů po vylodění se nám země hýbala pod nohama. Po pěti dnech na moři nám nějakou dobu trvalo zvyknout si zase na normální chůzi (a stání). A bylo horko. Ze všeho nejdřív jsme našli hostel  a dali si dlouhou sladkovodní sprchu a pak si zašli na pořádnou snídani, abychom uklidnili houpající se žaludek (je zvláštní, že je vám pořád špatně, i když už jste na pevné zemi). V poledne jsme byli domluvení, že si přijdeme vyzvednout pasy zpátky do přístavu, ale když jsme tam dorazili, tak tam chlapík nebyl a jeho kolega nám řekl, že máme přijít ve dvě. To nás trošku naštvalo, protože místo toho, abysme se táhli v poledním slunci tam a zpátky, jsme si mohli trošku odpočinout na posteli normální velikosti. Nicméně jsme se ve dvě vrátili, počkali si ještě něco přes hodinu a pak pasy konečně přišly.

S procesem vyzvedávání aut jsme chtěli začít co nejdřív (proto jsme taky potřebovali mít pasy u sebe), ale nakonec se ukázalo, že jsme nemuseli tak spěchat. Přepravu jsme platili převodem na účet a kvůli kombinaci víkendů, Vánoc a Nového roku trvala cesta penězům mnohem déle než jsme čekali a bez peněz na účtu nám panamská agentura nechtěla říct, kde jsou auta uskladněná nebo kde si můžeme vyzvednout potřebné dokumenty. Takže jsme byli v Cartageně bez auta. Na druhou stranu to ale otevírá řadu dalších možností, jako třeba procházet se městem bez obav, že vám někdo auto vykrade.

První dvě noci jsme strávili v hostelu, ale protože pak se ceny zdvojnásobili kvůli blížícímu se Silvestru, našli jsme si ubytování v soukromí u Patricie a její rodiny. Nebylo to sice tak luxusní, ale měli jsme postel a sprchu a to stačilo. Odpočívali jsme ve starém městě, procházeli se koloniálními uličkami a večery trávili na blízké Plaza de la Trinidad, kde se vždycky něco dělo, a po nějaké době jsme se cítili téměř součástí místní komunity.

Silvestr nebyl zdaleka tak divoký, jak jsme si mysleli. Večer na „našem“ náměstí vypadal vpodstatě stejně jako kdykoli jindy, ale potkali jsme partu tří Čechů, což byla milá změna. Pár minut před půlnocí jsme se zašli podívat na ohňostroj, pak jsme šli na městské hradby na výhled na moře, dali se do řeči s pár dalšími turisty a přes slavící město jsme se procházkou vydali domů. Celkově to byl příjemný večer s příchutí třinového rumu.

Druhého ledna konečně na účet agentury dorazily peníze a my jme mohli začít s procesem vyprošťování aut ze spárů kolumbijských úřadů. Jeli jsme do přístavu vyzvednout si Bill of Landing, do banky ho zaplatit, zpátky do přístavu do jiného úřadu vyplnit pár papírů a zaplatit za vystěhování kontejneru (platíte za všechno, co se pohne uvnitř, venku nebo kolem kontejneru,a celkově se to nasčítá do pěkné sumy) a zjistit, co dalšího je potřeba udělat. A pak už byl večer a šlo se domů. Druhý den brzo ráno jsme si do DIAN šli domluvit inspektora na odpoledne, museli počkat asi hodinu než dorazí úřednice, která nám dá papíry na vyplnění (v úřadě plném lidí to nikdo jiný udělat nemohl), zašli na pozdní snídani a odjeli do dalšího přístavu, kde naše auta pořád čekala v kontejneru. Tam jsme vyplnili další papíry a čekali na isnpektora. Když dorazil, Zuzka, protože té jako jediné bylo dovoleno jít do samotného přístavu, šla s ním, aby dohlídla na vykládání aut. Všechno se naštěstí obešlo bez nehod, žádné auto ani osoby nebyly zraněny a Jurášek s Bramborghinim mohli zase volně dýchat. Ale ještě nebyli naši, ještě museli počkat na parkovišti, než dořešíme zbytek papírování. Zaplatili jsme za isnpekci a jeli do DIAN počkat si na papír s výsledky. Měli jsme tam být ve čtyři, ale trvalo víc jak další hodinu, než byl dokument hotový se vším všudy, což nám trochu komplikovalo situaci, protože přístav s našimi auty zavíral pro veřejnost v šest a my jsme potřebovali ještě na jeden úřad. S papírem konečně v ruce jsme tam běželi a paní úřednice byla velmi nápomocná, poslední papír vytiskla za pět minut šest a zavolala do přístavu, aby na nás počkali. Skočili jsme do taxíku a spěchali na místo a po troše vysvětlování nám dovolili si auta ještě ten den vyzvednout. Takže jsme po dvou celých dnech obíhání úřadů a asi 1.000 dolarech (na auto) konečně měli naše miláčky zpátky u sebe. Jurášek nám toho moc neřekl, ale doufám, že si cestu s Bramborghinim taky aspoň trochu užili.

Zašli jsme ještě na poslední sprchu k Patricii, noc strávili na malém parkovišti v zálivu a další den ráno vyrazili objevovat Kolumbii. 

Photos/Fotky:

Tanecnici / Dancers

Nase ulice v Cartagene / Our street in Cartagena

Nedelni odpoledne / Sunday afternoon

Bailando

Nocni stare mesto / Night in the old town

Pamatky / Sights 

Ranni krasa / Morning beauty

Botero

Kde byste radsi bydleli? / Where would you prefer to live?

Stare a nove / Old and new

Ulice / Streets

Manzelka Gabriela Garcia Marqueze (mozna) / Gabriel Garcia Marquez's  wife (maybe)

Nejnalestenejsi misto / The shiniest place

Tuk, tuk / Knock, knock

Tak jak to chcete? / How would you like it?

Un tinto, por favor.

Namornik / Sailor

No comment

Mistni deti / Local children

Hmmm, maso na spejli... / Mmmm, meat on a stick...

Opatrne, nezdvihejte Juraska tak vysoko! / Careful, don't lift Jurasek so high!

Pirati na vlnach i na suchu / Pirates both on waves and  on land