N.A.S.A. Journey: April 2013

Our first stop after Cartagena was the mud volcano – Volcan de lodo el Totumo. We read about it in the guidebook but nothing can prepare you for the actual experience. When you arrive there, you see a big anthill-like thing and people covered in mud running around; you can even buy some mud in a plastic bottle.

We put on some old swim suits and climbed up the hill. Now, this was one of the most surrealistic things I’d ever seen. On the top of the hill there was a hole, some four by four metres, full of mud and people. Most of the people were drenched deep and anyway completely covered in mud and you could see only their eyes and teeth shining out. Then you climb down the ladder and feel the thick sticky lukewarm mud; your foot is looking for a solid ground but there is none and you go off the ladder and somewhat flow in the mud like in zero gravity. This, personally, made me feel a bit panicky. But you get used to it after a while and learn how to move so that you don’t drown. We spent some twenty minutes in the hole and then climbed up the slippery ladder, got rid of a few layers of mud, climbed down the slippery hill and went to the nearby lake to wash away the rest (with the help of local women, which contributed to the surrealistic feeling, it’d been a few years since somebody actually washed me). Simply, if you ever go this way, this volcano is a must.

We spent the night there as it was already getting late when we were clean enough, and the next day we set off to find some good surfing spot. It turned out, though, that it was windy season and the waves were too big and the sea too muddy. Later we learned that the whole northern coast was like that so Zuzka’s and Kamilek’s surfboards have to wait till Ecuador. We crossed a few bigger towns – Baranquilla and Santa Marta – and went to Minca, a small village a bit above the coast where the heat was slightly more bearable. We stayed there for a few days, visited their pozos azules with many people and a cold river, Petr knitted a few caps, and Zuzka gave us a lesson of how to approach a mule and suffered a kick from it.

After Minca, we were planning to go the National Park Tayrona and enter it through the “backdoor” in order to avoid the ridiculously expensive fee of 36.500 pesos (that is some $13) per (a foreign) person. But when we packed our backpacks for a daytrip through the jungle and walked about 200 metres, there was a lady asking us to buy the tickets. As we simply didn’t have the money for that, we turned around and spent the hot day by the nearby river.

We slowly continued along the coast to the east, went through Riohacha where we finally bought the obligatory car insurance, and decided to go to Cabo de la Vela, a place on the northern peninsula where there is nothing but desert with no proper roads, yet there are great lobsters and a rocky coast. We had a lobster for dinner, and yes, it was delicious (if you don’t mind eating the meat from the actual poor lobster’s shell). The next day we explored the wonders of the place, such as the sugar loaf and the ojo de agua that turned out to be practically dry (no surprise with the heat and no shade), and went on to spend the night in the desert. On the way back we visited a salt mine in Manaure where we could get as much salt as we wanted. We took a litre and we still have some three months later.

Then we finally headed south again. Our friends were flying to Colombia in a few days and we were supposed to meet them in the Parque Nacional El Cocuy. We wanted to take it fast but the journey took us longer than expected as Bramborghini had two punctures in three days and Zuzka and Kamilek had to buy new tires, and Jurasek’s exhaust pipe fell off and we had to weld it back on. But after all these technical difficulties we finally made it to Valledupar, a city halfway. We spent the night in a square, took a shower in a small tienda at the corner in the morning, and then it started. One by one people came, interested in our cars and our journey. Then journalists appeared, from TVs, radios, and newspapers, and we didn’t stop for some two or three hours, talking to dictaphones and other devices. Repetitively, we answered the same questions, such as how we like elvallenato (to be honest, I’d never heard of it before), and they kept taking photos of the interior of Bramborghini. But being famous is not easy, and as the media people grew bolder, we grew tired and finally decided to flee the square. But anyway, later we found two newspaper articles, here and here, and one TV shot, here (all in Spanish, though, sorry) so I guess it was worth it.

After Valledupar we went through Bucaramanga to San Gil, and on the way got invited to a finca del café in the Chicamocho canyon, which was quite an experience. We met a great family, drank great coffee, and learned a lot about the process of coffee making. If you know anyone interested in buying quality Colombian coffee, I can provide contact information.

Finally arriving to San Gil through the winding narrow mountain road, we somewhat resigned on all the adventurous sports it had to offer, and spent some relaxing days camping by a hotel’s pool and eating the best grilled chicken in Colombia. Anyway, we were to do a tough hike in the mountains later on.

Then the time had come to set on a journey to El Cocuy and we drove through the lovely mountain pueblitos on a less lovely dirt road, had a great cheap lunch with delicious dessert of caramelized pineapple, and at eleven at night we found ourselves in front of the village of El Cocuy. We parked under the protective statue of Saint Mary for the night and in the morning, woken up by soldiers who were making fire just next to our car we went to the village to meet our friends.

Naše první zastávka po Cartageně byla bahnitá sopka – Volcan de lodo el Totumo. Četli jsme o něm v průvodci, ale na vlastní zkušenost vás stejně nic nepřipraví. Když dorazíte na místo, vidíte kopec ve tvaru obrovského mraveniště, kolem kterého pobíhá plno zabahněných lidí. Bahno si dokonce můžete koupit i v plastových lahvích.

Oblíkli jsme si staré plavky a vyšplhali se na kopec. To, co jsme tam spatřili, byla jedna z nejsurrealističtějších věcí v mém životě. Ve vrcholu kopce byla díra, tak čtyři na čtyři metry, plná bahna a lidí. Většina z nich byla potopená až po krk a bahno měli i na obličeji, takže z nich svítily jen oči a zuby. Pak slezete dolů po žebříku a dotknete se lepivého hustého vlažného bahna a vaše noha hledá dno, ale ono tam žádné není, takže se pustíte žebříku a tak nějak v tom bahně plujete jako ve vzduchoprázdnu. Osobně to pro mě nebyl úplně příjemný pocit, ale za chvíli si zvyknete a naučíte se pohybovat tak, abyste se neutopili. V díře jsme strávili asi dvacet minut, pak se vyšplhali nahoru po kluzkém žebříku, zbavili se několika vrstev bahna, slezli z kluzkého kopce a ponořili se do vln blízkého jezera, abychom dokončili očistu. S tím nám pomáhaly místní ženy, což ještě přispělo k pocitu surreálna, přece jen už je to nějaký ten pátek, co mě někdo myl. Prostě, jestli někdy pojedete tímhle směrem, El Totumo prostě musíte navštívit.

Strávili jsme tady i noc, protože když už jsme byli dostatečně čistí, začalo se smrákat. Příští den jsme vyrazili hledat nějakou pěknou pláž pro surfování. Jak se ale ukázalo, bylo zrovna větrné období, vlny byly vysoké a moře špinavé. Později jsme zjistili, že takhle v tuto dobu vypadá celé karibské pobřeží Kolumbie, takže surfy Kamílka a Zuzky musí počkat až do Ekvádoru. Projeli jsme několik větších měst – Baranquilla a Santa Marta – a dojeli do vesnice Minca, která leží v kopcích kousek nad pobřežím, takže horko je trošku snesitelnější. Tady jsme zůstali pár dní a navštívili místní pozos azules, kde byla studená řeka a plno lidí, Peťa upletl pár čepic a Zuzka nám ukázala, jak se má obcházet mula a dostala od ní kopanec.

Cestou z Minky jsme chtěli navštívit Národní park Tayrona a jít tam zadním vchodem, abychom se vyhnuli neuvěitelně vysokému vstupnému – 36.500 pesos (asi 400 korun) na osobu (tzn. na cizince). Když jsme si ale sbalili baťůžky na denní výlet do džungle a ušli asi 200 metrů, objevila se paní, která po nás chtěla zaplacení vstupného. Protože jsme ale tolik peněz prostě neměli, otočili jsme se a horký den strávili u blízké řeky.

Pomalu jsme podél pobřeží pokračovali na východ, v Riohache si konečně koupili povinné pojištění na auto a rozhodli se navštívit Cabo de la Vela, místo na severním poloostrově, kde je jen poušť a špatné cesty, zato tam ale mají výborné langusty a skalnaté pobřeží. Langustu jsme si dali na večeři a opravdu byla výborná (pokud vám nevadí, že ji chuderu jíte přímo z její skořápky) a místní krásy jsme navštívili druhý den. Podívali jsme se na „homoli cukru“, kde nás to málem sfouklo, a na ojo de agua, což byla louže špinavé vody, ale kdo by se divil, v tom horku a neexistujícím stínu. Noc jsme strávili v poušti. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v solném dolu v Manaure, kde jsme si mohli nabrat soli, kolik jsme chtěli. Vzali jsme litr a pořád nám ještě i po třech měsících zbývá.

Pak už jsme to konečně otočili zase na jih. Za pár dní měli přiletět naši kamarádi a měli jsme se setkat v Parque Nacional El Cocuy. Chtěli jsme to vzít rychle, ale Bramborghini píchnul dvakrát za tři dny a děcka museli koupit nové pneumatiky, a Juráškovi upadl výfuk, takže jsme ho museli přivařit. Přes všechny technické problémy jsme ale nakonec dorazili do Valleduparu, města napůl cesty. Přespali jsme na náměstí, ráno si dali sprchu v krámku na rohu a pak to začalo. Jeden po druhém začali chodit lidi a ptali se na naše auta a cestu. Pak dorazili novináři, z televize, z rádia, z novin a my jsme skoro tři hodiny museli dávat rozhovory a mluvili do kamer, diktafonů a různých dalších zařízení (iPhone už mají dneska asi úplně všichni... kromě nás). Pořád dokola se nás ptali na to samé, třeba jak se nám líbí el vallenato (o kterém jsem do té doby vůbec neslyšela), a nadšeně si fotili vnitřek Bramborghiniho. Ale být slavný není jednoduché, novináři byli čím dál drzejší a my čím dál unavenější, a tak jsme nakonec z náměstí utekli. Přesto jsme později našli dva novinové články, tady a tady, a dokonce i jednu televizní reportáž, tady, tak to snad stálo za to (i když je to všechno ve španělštině).

Z Valleduparu jsme vyrazili přes Bucaramangu do San Gil a po cestě jsme dostali pozvání na jednu finca del café, kde jsme potkali úžasnou rodinu, popíjeli úžasnou kávu a dozvěděli se něco o procesu výroby kávy. Pokud byste chtěli rozjet byznys s kvalitní kolumbijskou kávou, dodám kontakty.

Když jsme konečně úzkými serpentinami dorazili do San Gil, rezignovali jsme na všechny extrémní sporty, které nabízel, a zakempovali u hotelového bazénu. Ve městě navíc měli nejlepší grilované kuře v Kolumbii a stejně nás čekal náročný trek v horách.

Pak nadešel čas vyrazit do El Cocuy a my jsme projížděli kouzelnými horskými pueblitos, v jednom jsme si dali parádní oběd s dezertem z karamelizovaného ananasu a v jedenáct v noci konečně dorazili před místo určení. Zaparkovali jsme pod ochranou panenky Marie a když nás ráno probudili vojáci, kteří v plné polní rozdělávali oheň kousek od našeho auta, vydali jsme se na náměstí přivítat se s cirkusem z Plzně.

Photos / Fotky