N.A.S.A. Journey: March 2013

The land was wobbly in Cartagena for the first few hours and days for us. It took us a while to get used tonormal walking (and standing) again after the five days at sea. And it was hot. As the first thing we found a hostel and had a proper fresh-water shower and then went for a hearty breakfast to calm down the slightly unstable stomach (it’s strange that you feel sick even though you are already on land). At noon we had a meeting back at the port to pick up our passports with an entry stamp but the guy didn’t turn up and a colleague of his told us to come at two. We were a bit upset because we could have rested a while in a normal size bed instead of walking in the scorching sun there and back but came back two hours later, waited another hour and something, and there he finally was with our stamped passports.

We wanted to start the process of getting our cars back as soon as possible (that’s why we also needed the passports soon) but as it turned out we didn’t need to hurry so much. We paid the shipping through a money transfer and due to the combination of weekends, Christmas and the New Year holidays it took a lot longer for the money to arrive than we’d expected. And without the money on their account, the Panama agency didn’t want to tell us where the cars are stored and where to pick up the necessary documents. There we were in Cartagena then, carless. On the other hand, it opens up other possibilities, such as walking through the town without being afraid somebody would steal things from your car.

We spent the first two nights in a hostel but then as the prices doubled because of the approaching New Year’s Eve we were looking for a cheaper place to stay and found a “homestay” with Patricia and her family. It wasn’t as luxurious but we had a bed and a shower and that was enough. We were relaxing in the old town of Cartagena, strolled through the colonial streets, spent the evenings at the nearby Plaza de la Trinidad which was always full of people, and after some time we felt almost part of the community.

The New Year’s Eve wasn’t as wild as we’d thought. The evening at “our” plaza looked basically the same as any other and we met there three Czech travellers, which was a nice change. Few minutes before midnight we went to see the fireworks outside the city walls, then went to the coast, talked to a few other people and wondered back home through the partying town. All in all it was a very pleasant evening with the taste of cane rum.

On the 2^nd of January the money for the car-shipping finally arrived to the company and we could start the process of picking the cars up. We went to the port to get the Bill of Landing, to the bank to pay for it, to another office to fill in some papers and pay for the unloading (you pay for anything that happens in, out or with the container and it all sums up to a nice pack of money) and to learn what else is there to do. Then it was evening and we went home. The next day we came early in the morning to arrange the container inspector for the afternoon, waited for about an hour before the officer came and we could fill in the papers for that (there was nobody else in the office full of people to help us), went for a late breakfast and then went to another port where our cars were waiting, still in the container. We filled in some more papers, waited for the inspector and when he came, Zuzka, as she was the only one allowed in the actual port, went with him to watch the unloading of both our cars. Fortunately, this went well, no car or person was harmed and Jurasek and Bramborghini (the cars, that is) were breathing freely again. But they were not ours yet. They had to wait on the parking lot before we finish all the rest. We paid some more money for the inspection and went to DIAN to get the papers with the result. We were supposed to be there at four but waited for more than one hour before it was completely ready which was quite a complication for us as the port with our cars in it was closing at six and we still needed to go to another office to finish the paperwork. We ran over, then, and the officer was very helpful, she printed out the last necessary paper at about five to six and called to the port for them to wait for us. We hopped in a taxi and hurried there and after some explaining they agreed to let us take the cars. So two full days of office-running and almost $1.000 later, we had our cars with us again. What a joy! Jurasek didn’t tell us much but I hope he’d had some fun with Bramborghini in the container during their journey.

We went for the last shower at Patricia’s, spent the night in a small parking lot at the bay and the next day set off to explore Colombia.

Pár hodin a dnů po vylodění se nám země hýbala pod nohama. Po pěti dnech na moři nám nějakou dobu trvalo zvyknout si zase na normální chůzi (a stání). A bylo horko. Ze všeho nejdřív jsme našli hostel a dali si dlouhou sladkovodní sprchu a pak si zašli na pořádnou snídani, abychom uklidnili houpající se žaludek (je zvláštní, že je vám pořád špatně, i když už jste na pevné zemi). V poledne jsme byli domluvení, že si přijdeme vyzvednout pasy zpátky do přístavu, ale když jsme tam dorazili, tak tam chlapík nebyl a jeho kolega nám řekl, že máme přijít ve dvě. To nás trošku naštvalo, protože místo toho, abysme se táhli v poledním slunci tam a zpátky, jsme si mohli trošku odpočinout na posteli normální velikosti. Nicméně jsme se ve dvě vrátili, počkali si ještě něco přes hodinu a pak pasy konečně přišly.

S procesem vyzvedávání aut jsme chtěli začít co nejdřív (proto jsme taky potřebovali mít pasy u sebe), ale nakonec se ukázalo, že jsme nemuseli tak spěchat. Přepravu jsme platili převodem na účet a kvůli kombinaci víkendů, Vánoc a Nového roku trvala cesta penězům mnohem déle než jsme čekali a bez peněz na účtu nám panamská agentura nechtěla říct, kde jsou auta uskladněná nebo kde si můžeme vyzvednout potřebné dokumenty. Takže jsme byli v Cartageně bez auta. Na druhou stranu to ale otevírá řadu dalších možností, jako třeba procházet se městem bez obav, že vám někdo auto vykrade.

První dvě noci jsme strávili v hostelu, ale protože pak se ceny zdvojnásobili kvůli blížícímu se Silvestru, našli jsme si ubytování v soukromí u Patricie a její rodiny. Nebylo to sice tak luxusní, ale měli jsme postel a sprchu a to stačilo. Odpočívali jsme ve starém městě, procházeli se koloniálními uličkami a večery trávili na blízké Plaza de la Trinidad, kde se vždycky něco dělo, a po nějaké době jsme se cítili téměř součástí místní komunity.

Silvestr nebyl zdaleka tak divoký, jak jsme si mysleli. Večer na „našem“ náměstí vypadal vpodstatě stejně jako kdykoli jindy, ale potkali jsme partu tří Čechů, což byla milá změna. Pár minut před půlnocí jsme se zašli podívat na ohňostroj, pak jsme šli na městské hradby na výhled na moře, dali se do řeči s pár dalšími turisty a přes slavící město jsme se procházkou vydali domů. Celkově to byl příjemný večer s příchutí třinového rumu.

Druhého ledna konečně na účet agentury dorazily peníze a my jme mohli začít s procesem vyprošťování aut ze spárů kolumbijských úřadů. Jeli jsme do přístavu vyzvednout si Bill of Landing, do banky ho zaplatit, zpátky do přístavu do jiného úřadu vyplnit pár papírů a zaplatit za vystěhování kontejneru (platíte za všechno, co se pohne uvnitř, venku nebo kolem kontejneru,a celkově se to nasčítá do pěkné sumy) a zjistit, co dalšího je potřeba udělat. A pak už byl večer a šlo se domů. Druhý den brzo ráno jsme si do DIAN šli domluvit inspektora na odpoledne, museli počkat asi hodinu než dorazí úřednice, která nám dá papíry na vyplnění (v úřadě plném lidí to nikdo jiný udělat nemohl), zašli na pozdní snídani a odjeli do dalšího přístavu, kde naše auta pořád čekala v kontejneru. Tam jsme vyplnili další papíry a čekali na isnpektora. Když dorazil, Zuzka, protože té jako jediné bylo dovoleno jít do samotného přístavu, šla s ním, aby dohlídla na vykládání aut. Všechno se naštěstí obešlo bez nehod, žádné auto ani osoby nebyly zraněny a Jurášek s Bramborghinim mohli zase volně dýchat. Ale ještě nebyli naši, ještě museli počkat na parkovišti, než dořešíme zbytek papírování. Zaplatili jsme za isnpekci a jeli do DIAN počkat si na papír s výsledky. Měli jsme tam být ve čtyři, ale trvalo víc jak další hodinu, než byl dokument hotový se vším všudy, což nám trochu komplikovalo situaci, protože přístav s našimi auty zavíral pro veřejnost v šest a my jsme potřebovali ještě na jeden úřad. S papírem konečně v ruce jsme tam běželi a paní úřednice byla velmi nápomocná, poslední papír vytiskla za pět minut šest a zavolala do přístavu, aby na nás počkali. Skočili jsme do taxíku a spěchali na místo a po troše vysvětlování nám dovolili si auta ještě ten den vyzvednout. Takže jsme po dvou celých dnech obíhání úřadů a asi 1.000 dolarech (na auto) konečně měli naše miláčky zpátky u sebe. Jurášek nám toho moc neřekl, ale doufám, že si cestu s Bramborghinim taky aspoň trochu užili.

Zašli jsme ještě na poslední sprchu k Patricii, noc strávili na malém parkovišti v zálivu a další den ráno vyrazili objevovat Kolumbii.

Photos/Fotky: