N.A.S.A. Journey: February 2013

After taking care of getting the cars from Panama to Colombia, we were looking forward to our part – the yacht trip.

We spent two nights in a hostel in Panama City and went for a walk from the business neighbourhood with numerous skyscrapers to the old town with pretty colonial houses. The next day we got up at 4.30 a.m. to be ready for the 5 o’clock pick-up that arrived at six. We put our backpacks on the roof of the jeep and squeezed inside – there were eight of us, altogether – and set off for the journey to the port of Porvenir, although a bit nervous that the “taxi” driver didn’t know the name of our ship. When we reached the Kuna Yala region, it started to rain (our backpacks got wet) and the road turned into a roller coaster, going up and down and right and left through the surrounding jungle so we were considering taking the seasickness pills already. In the end we arrived to a lancha port and again, nobody here recognized the name of Manigua, our yacht. Still, we hopped on one of the boats with our soaked backpacks and went for Porvenir. We got soaked ourselves when we were bobbing on the waves of the open sea but surprisingly, the boater found Manigua and we managed to get aboard. The yacht looked good and we were looking forward to the sailing, although we were a bit upset from the journey here – both the taxi and the lancha were more expensive than we were told they would be.

However, then we realized that there would be thirteen people on the boat, nine passengers and four members of the crew, which seemed a lot for the size of it and it meant that there will be four of us sleeping in a cabin for two, and moreover they asked us to pay more, reasoning that they had to change the boat because the captain of the original one had quit and Manigua is newer and more spacious(!). All in all, considering how much we paid for the whole sailing trip, there were a lot of things we weren’t happy about.

Nevertheless, we stayed aboard. After some formalities (excluding the safety things, though, such as learning where the life vests are) we sailed off to one of the 368 islands of San Blas. We “parked” in calm waters between two islands where we were supposed to spend the following three nights. The islands were pretty as a picture in a travel magazine, with palm trees bowing above the white sand of the beach, and amazingly clear water with starfish on the ground.

The other passengers were laid-back young travellers, three guys from Australia and two Dutch girls, and after the first misunderstanding about the payment the crew turned out to be nice as well, so the company was alright, it was just the little space that mattered. The next day we stayed at the same place for the weather wasn’t good enough for sailing and we went snorkelling and saw a stingray and loads of colourful small fish and corral.

The third day – December 24^th – we sailed to another travel catalogue island with even better snorkelling places and this time we were ready to try the seasick pills – and they worked! When we got back to “our” island we went over for a beer to celebrate the Christmas Eve but couldn’t drink much as the next day the boat was to start a 40-hour non-stop sailing to Cartagena, Colombia. It didn’t really feel like Christmas, anyway, with the coconut palms and sea around, and pleasant 25 degrees.

On the fourth day we went to visit yet another island and after good but little lunch (because the number of people really exceeded the maximal limit of the boat and the amount of food that fitted in the pots was yet another proof of it) we set off on the sailing journey on the open sea. We all took our lifesaving pills and got ready to suffer through it. The pills make you sleepy so most of us spent the journey lying down (this also helps against being sick), either in the cabin or on the deck (more fresh air). At one point we saw dolphins jumping around the boat, at another some other big fish.

In the early morning of the sixth day we woke up to find ourselves in the port of Cartagena, with skyscrapers at one side and the domes of the old town churches at the other.

Poté, co jsme se postarali o přesun našich aut z Panamy do Kolumbie, začali jsme se těšit na ten náš – pětidenní cestu jachtou.

V Panama City jsme strávili dvě noci v hotelu a přes den si udělali výlet z obchodní čtvrti s podkovou mrakodrapů do starého města s koloniální architekturou. Druhý den jsme vstávali o půl páté ráno, abychom byli připraveni na vyzvednutí v pět. Taxi přijelo v šest a řidič nevěděl nic o naší lodi jménem Manigua. Přesto jsme batohy naskládali na střechu a nacpali se dovnitř – dohromady nás tam bylo osm – a vyrazili na karibskou stranu Panamy, do přístavu Porvenir. Když jsme přijeli do regionu Kuna Yala, začalo pršet (takže nám zmokly batohy)a cesta se změnila v horskou dráhu džunglí, takže jsme uvažovali, že si prášky proti mořské nemoci vezmeme už teď. Přeze všechno jsme dorazili k přístavišti loděk, odkud jsme měli pokračovat do Porveniru. Ani tady nikdo neznal Maniguu, ale i tak jsme nasedli a vyrazili. Batohy už jsme měli durch z cesty autem a teď jsme zmokli i my, jak na nás stříkaly vlny na moři. Náš loďkař po asi dvou telefonátech Maniguu nakonec našel a my jsme se úspěšně nalodili. Jachta byla pěkná a my jsme se těšili na plachtění, i když jsme byli trošku rozladění z cesty sem – jak taxi, tak lancha byly dražší, než měly být.

Pak jsme ale zjistili, že nás na lodi bude celkem třináct – devět pasažérů a čtyři členové posádky – což se na její velikost zdálo docela dost a hlavně to znamenalo, že budeme v kabině pro dva spát čtyři. A co hůř – chtěli po nás, abychom jim zaplatili o 50 dolarů na osobu víc, protože jsme původně měli jet na jiné lodi, ale její kapitán dal výpověď a Manigua, kterou sehnali na poslední chvíli, byla novější a prostornější(!). Tak to jsme jim vysvětlili, že platit nic navíc opravdu nebudeme. Prostě, vzhledem k tomu, kolik jsme za celou srandu zaplatili, bylo dost věcí, ze kterých jsme nebyli nadšení.

Přesto jsme zůstali na palubě. Po pár formalitách (které ale nezahrnovaly bezpečnostní věci, třeba jako kde v případě potřeby najít záchranné vesty) jsme vyjeli k jednomu z 368 ostrovů San Blas. Zakotvili jsme v klidných vodách mezi dvěma ostrovy, kde jsme měli strávit další tři noci. Vypadalo to tam jako na obrázku z cestovní kanceláře, kokosové palmy se skláněly nad bílým pískem pláže a průzračnou vodou byly vidět hvězdice na dně.

Ostatní pasažéři byli pohodáři, tři lidi z Austrálie a dvě holky z Holandska, a po prvotním nedrozumění ohledně platby se nakonec i posádka začala usmívat, takže osazenstvo bylo v pohodě, jen ten nedostatek prostoru byl dost cítit. Druhý den jsme zůstali zakotvení, protože počasí nebylo na plachtění nic moc, tak jsme šli šnorchlovat a viděli jsme rejnoka a spoustu pestrobarevných ryb a korálů.

Třetí den – 24. prosince – jsme vyjeli k dalšímu ostrovu jak z katalogu, kde bylo ještě lepší šnorchlování a tentokrát už to bylo i na pilulky proti mořské nemoci, které překvapivě opravdu zafungovaly! Když jsme pak dorazili zpátky k „našemu“ ostrovu, zašli jsme si na pivko oslavit Štědrý večer, ale nemohli jsme moc pít, protože další den jsme vyráželi na 4O hodinnovou nonstop cestu do Cartageny. Stejně to moc nevypadalo jako Vánoce, s palmama a mořem a příjemných 25 stupňů ve vzduchu.

Čtvrtý den jsme jeli navštívit ještě jeden ostrov a po chutném ale chudém obědě (protože počet lidí na palubě opravdu přesahoval maximální limit pro tuhle loď a množství jídla, které se vešlo do hrnců toho bylo dalším důkazem) jsme vyrazili na cestu na volné moře. Vzali jsme si prášky proti blbě a chystali se to protrpět. Vedlejší účinek těchle pilulek je ospalost, takže jsme všichni různě polehávali (to už samo pomáhá), buď v kabině nebo na palubě (víc čerstvého vzduchu). Jednu chvíli nás doprovázeli delfíni a viděli jsme i kulohlavce.

Brzo ráno šestého dne jsme se probudili v cartagenském přístavu. Na jedné straně nás vítaly mrakodrapy a na druhé kopule kostelů starého města.