Peru Jungle

Peru is a country of contrasts. On one hand you have families in the countryside who live in shabby stone one-room huts and cook on a fireplace with lama poos, and then you sit in a comedor having lunch and you see a commercial on TV for a spotless kitchen for thousands of soles that not only these people can’t afford but they don’t even have a place where to put it. On the road, you can see a very luxurious car taking over an old lady who’s dragging on her back a pile of totora reed. And we get called gringos again, I’m not very happy about that.

Crossing the Ecuador – Peru borders was alright, no stress on either side (that means neither us, nor the officials). The SOAT – the car insurance – we bought in a comedor, together with a bottle of Peruvian beer to try out. Then we drove a few hundred kilometres over two mountain ranges to meet Zuzka and Kamil in Pedro Ruiz. The guys left their car there and the five of us set off in Jurasek to Yurimaguas, the last town on land before the Amazon jungle. It took us two days to arrive. Peru is huge.

In Yurimaguas we were basically immediately approached by people offering trips to the jungle. That was exactly what we were looking for but we needed the best offer. Finally, we decided on a four-day trip for a reasonable price, with a guide that seemed to know a lot. Early the next morning, after a night in a hammock on a boat, we moved to another, slightly dilapidated boat that went down the Huallaga river to Lagunas, a town in the jungle. The voyage took 11 hours and we spent most of the time swinging in our hammocks. We also met Elin, a Belgian girl who were to go with us on the trip.

The next day was the beginning of our adventure in the jungle. We got a hearty breakfast, did some paperwork, and went to the canoe port in a tuk-tuk. There were waiting our two canoes and three guides. We thought we’d be paddling but that was not the touristy way. The guides were the only people with paddles. So we sat down on the wooden floor and felt a bit like pashas. The guilty feeling was subsiding after a while, thanks to the pain of our bottoms. After a few minutes I couldn’t find some new and painless way to sit.

But we were sliding into the darkness of the jungle, the two canoes swift and soundless like hunting anacondas.  The jungle really is a different world. All shades of green, sounds you can’t identify, and animals of all shapes and sizes. We saw sloths (so many that after some time we didn’t even take pictures of them), macaws, toucans, iguanas, and even two small anacondas, relaxing with the prey still visible in the shape of the snake. At night we went through the darkness to find the orange eyes of crocodiles and got scared as Marcel, the guide caught one of them in a prepared loop. On the third day we went into the jungle on foot, armed with Wellingtons. We saw numerous trees and bushes, many of them used as remedies. Without the guide we’d get lost after five minutes I guess.

We spent the nights in houses on pilots, sleeping under mosquito nets.  We got three meals a day (although the last dinner and breakfast were basically dry bread and tea), and we even tried piranha – it’s good but there are many bones and little meat. Also, we found out that Chico is not a sailor, he’s simply not happy on a boat. Nevertheless, he fell into the river twice or three times as he saw or heard something interesting on shore, and we had to pull him out.

I fell ill on the third day, vomiting, diarrhoea, fever, the usual stuff… I was glad Marcel gave me some yucky medicine in the morning of the fourth day and I was able to survive the last day on the boat without any major incident.

There is a Czech guy living in Lagunas, and when we got back from the jungle we decided to spend some time at his hospedaje. David lives there with Yolid, his Peruvian wife, and their two boys, Richard and Marco. He is a kind of shaman, grows all kinds of medicinal herbs, and also offers ayuhasca. Zuzka had always wanted to try it and so she, Kamil and Petr decided to have a go at this (I was glad I’m feeling better, no need to try something that makes you sick in order to experience some different perspective). Two other Czech guys joined them for the evening (it seemed then that Lagunas is full of Czech people). Apparently, you see various colourful patterns, animals, and other stuff but you would need to ask my friends for a more detailed description.

We spent a few days at David’s, also because there were no boats going back to Yurimaguas for some time. First it was Sunday and then a boat broke down on the way from Iquitos. When it finally happened, the voyage took 17 hours as it was up the river, and we arrived to Yurimaguas at five in the morning. We picked up Jurasek from the parking and went the whole way to Pedro Ruiz in one day, taking turns in driving and sleeping.

Peru je země kontrastů. Na jedné straně máte rodinu, která žije v kamenné chatrči s jednou místností a topí na ohništi lamíma bobkama, a pak sedíte v comedoru na obědě a v televizi vidíte reklamu na hypermoderní kuchyň za tisíce solů, kterou si takoví lidé nejenže nemůžou dovolit, ale ani by ji neměli kam dát. Nebo na silnici vidíte, jak luxusní auto předjíždí babičku, která na zádech táhne obrovský svazek rákosí totora. A už zase na nás volají „gringos“.

Přechod ekvádorsko-peruánských hranic byl bez problémů, beze stresu na obou stranách (tedy ani u nás, ani u úředníků). SOAT – pojištění pro auto – jsme koupili v comedoru, spolu s lahví peruánského piva na vyzkoušení. Pak jsme přejeli dva horské hřebeny a za pár set kilometrů jsme byli v Pedro Ruiz, kde jsme se měli potkat se Zuzkou a Kamilem. Děcka si tam nechali auto a všech pět nás Juráškem jelo do Yurimaguas, posledního města na pevnině před amazonskou džunglí. Cesta nám trvala dva dny. Peru je obrovské.

V Yurimaguas k nám přiběhli agenti nabízející výlety do džungle, jen co jsme vystoupili z auta. Nechtěli jsme kývnout hned prvnímu, ale nakonec jsme domluvili rozumnou cenu za čtyřdenní výlet s průvodcem, který vypadal, že toho hodně zná. Noc jsme strávili na lodi v houpacích sítích a brzo ráno jsme se přesunuli do jiné, trošku míň luxusní, která jela po proudu řeky Huallagas do Lagunas, města v džungli. Většinu jedenáctihodinové cesty jsme strávili houpáním v sítích. A taky jsme potkali Elin, Belgičanku, která pak na výlet jela s námi.

Příští den ráno začalo naše amazonské dobrodružství. Dostali jsme bohatou snídani, podepsali pár formulářů a tuk-tukem dojeli do malého přístavu. Tam na nás čekaly dvě kanoe a tři průvodci. Mysleli jsme, že taky budeme pádlovat, ale to ne. Pádla měli jen průvodci. Sedli jsme si tedy na dřevěnou podlážku kanoe a cítili se jako pašové. Pocit viny začal pomalu opadávat až se zvětšující se bolestí zadku. Po pár minutách už jsem nevěděla, jak si sednout.

Ale to už jsme klouzali do přítmí džungle, dvě kánoe, potichu a svižně jako anakondy na lovu. Džungle je opravdu jiný svět. Všechny odstíny zelené, zvuky, které nedokážete identifikovat, zvířata všech možných tvarů a velikostí. Viděli jsme lenochody (tolik, že po nějaké době už jsme je ani nefotili), papoušky Ara, iguany, tukany, tarantule a dokonce i dvě malé anakondy, odpočívající s pořád rozpoznatelnou kořistí v břiše. V noci jsme vyjeli do tmy hledat oranžové oči krokodýlů a vyděsili jsme se, když průvodce Marcel jednoho chytil do připraveného oka. Třetí den jsme vyrazili do džungle po svých, vyzbrojeni holínkami. Viděli jsme bezpočet stromů a keřů, kůra nebo kořeny řady z nich se používá jako lék. Bez Marcela bychom se ztratili do pěti minut.

Noci jsme trávili v chatách na kuřích nožkách a spali pod moskytiérou. Jídlo jsme dostávali třikrát denně (i když poslední večeře a snídaně byly v podstatě suchý chleba s čajem), a zkusili jsme i piraňu – je dobrá, ale má hodně kostí a málo masa. Taky jsme zjistili, že z Chica asi námořník nebude, na lodi se prostě necítí dobře. Přesto šel asi dvakrát nebo třikrát přes palubu, když na břehu zaslechl něco zajímavého, a museli jsme ho tahat ven.

Třetí den jsem onemocněla, horečka, zvracení, průjem, takové ty obvyklé věci… Byla jsem ráda, když mi Marcel následující den ráno dal nějakou odpornou medicínu z kůry stromu a přežila jsem poslední den na lodi celkem bez nehody.

V Lagunas žije i jeden Čech, a když jsme se vrátili z džungle, rozhodli jsme se ubytovat v jeho hospedaje. David tam bydlí s Yolid, jeho peruánskou ženou, a jejich dvěma kluky, Richardem a Markem. Je něco jako šaman, pěstuje celou řadu rostlin a taky nabízí ayahuascu. Zuzka to vždycky chtěla zkusit, a tak se i s Kamilem a Peťou rozhodli do toho jít (já jsem byla ráda, že je mi líp, pročištěná už jsem byla dost). Na obřad se k nim připojili ještě další dva Češi (zdálo se, že Laguna je zrovna plné Čechů). Po požití ayahuascy můžete vidět různé barevné vzory, zvířata a další věci, ale na detaily byste se museli zeptat těch třech.

U Davida jsme strávili několik dní, taky kvůli tomu, že nejely lodě zpátky do Yurimaguas. Nejdřív byla neděle a pak se jedna loď porouchala cestou z Iquitos. Když jsme se konečně nalodili, cesta trvala 17 hodin (jeli jsme proti proudu), a do Yurimaguas jsme dorazili v pět ráno. Vyzvedli jsme Juráška z parkoviště a vyrazili zpátky do Pedro Ruiz. Střídali jsme se v řízení a přijeli jsme ještě ten den večer. 

Photos / Fotky:

Yurimaguas port by night / Pristav v Yurimaguas

Comfortable travelling / Pohodlne cestovani

Huallagas highway 

Canoe is coming / Kanoe jede

Macaws / Ara

Anaconda

Happy couple / Stastny parecek

Hawk... probably / Jestrab... nejspis

Pozo Gloria

Morning coffee and cigarette / Kava a cigareta po ranu

In the jungle / V dzungli

You wanna bite? / Chces si kousnout?

Turtle / Zelva

Toucan / Tukan

Some other bird / Nejaky dalsi ptak

You wanna bite, episode II / Chces kousnout, II. dil

Morning / Reka caruje

Do you want to be in my shoes? / Jsem v tom az.... po kotniky

Wild animals / Diva zver

Jump, Chico, jump! / Skoc, Chico, skoc!

Siesta

Slooowly... and the leave is mine! / Pooomaluu... a list je muj!

Monkey / Opicka

Butterfly effects / Motyli efekty

You wanna bite, episode III / Chces kousnout, dil III.

Morning Lagunas / Lagunas po ranu

Hot chocolate, anyone? Just be patient, please. / Date si horkou cokoladu? Chvilku strpeni, prosim...

Richard and the weird udder fruit / Richard a divne vemenovoce

Gender stereotypes..?

You should get shaved, buddy. / Mel by ses oholit, kamarade.

David

Yolid

Ecuador II

From Canoa we went up to the mountains, from 0 to some 3.500 metres above sea level in two days. We wanted to visit small indigenous villages at the so-called Quilotoa loop. Zuzka and Kamil used a different way from Canoa and we met again in the tiny town of Chugchilan. We went for a “short” hike but took a wrong turn on the way and came back to our cars after some six hours, tired, hungry and wet from the rain. Especially Chico wasn’t happy about the rain; it seems that the only water he’s willing to accept is that for drinking.

Then we split up again and the three of us continued to the Laguna Quilotoa, an amazing crater lake. You can either go around it or go down into the crater. We chose the latter possibility and were rewarded with a sunny and warm half-day by the clear waters and two lamas as guardians. Only getting back to the rim again wasn’t that easy – we blamed the not so proper acclimatization, though.

We went on to Latacunga, city back on the Pan-American Highway but didn’t like it that much and continued to the countryside again, this time to the famous National Park Cotopaxi. Alas, they don’t allow dogs in the national parks in Ecuador so we had to stay outside the gate. Nevertheless, it was quite a pleasant place to stay, with a grassy spot for Jurasek and loads of space for Chico to run around (and later I found a great trail in the wood – actual wood with pines, I was thrilled!). Zuzka and Kamil arrived later to climb the Cotopaxi mountain itself, good for them. We went over the valley to the National Reserve Ilinizas where we learned that we couldn’t enter it either. We gave up and went up to Cerro del Corazon, a mountain that didn’t belong to any National thingy. It was nice anyway.  

We met the tired climbers in a steakhouse after two days and after a proper meal continued together to Ambato and Baños. In Ambato we were looking for amortiguadores – the hydraulic hinges for our back door as we got tired of having to push it up hard every time we need to open it (as the original ones don’t work, well, basically all the way from Canada, and it’s getting worse. As a matter of fact we now have a hole in each one and two nails to put in there – and these keep the door up when we are cooking). We visited several shops but the hinges were either too small or too weak for our door. Too bad.

Anyway, finally we arrived in Baños, a small town on a cliff, with several hot springs. We parked at a pleasant square with toilets (and even an icy shower) and during the week of our stay there came and went several other overland travellers with various types of vehicles – from vans like ours to big RVs to two guys with a dog in a tiny rickshaw. We liked Baños. Not only the climate at about 2.000 m.a.s.l. was pleasant but there were the hot springs, and most importantly of all, there was one of the most active volcanos in South America, Tungurahua. And active it was alright. At night you could hear the not-so-distant eruptions and in the morning we had ash all over the car. One evening we climbed on a hill on the other side of the valley and we could see the lava exploding and running down the sides of the volcano. I’d never been so close to an active volcano.

But there came the time to say good-bye to Baños and move on. We went up again, to the Parque Nacional Chimborazo. Unfortunately, it was really misty and we couldn’t practically see a thing, let alone the altitude sickness. But what we saw were herds of vicuñas, cute hairy animals in the fog. Anyway, we headed down, to Salinas, town famous for all sorts of local businesses. It all started with an Italian priest in the 70’s who saw the local poverty and decided to help by teaching the locals to make cheese, salamis, chocolate, essential oils, you name it. And apparently it went well. The cheese was great, and the chocolate liqueur, oh my, it was superb! The only thing that didn’t happen was sauna. We reserved it twice at a local hotel, really looking forward to warming up but first the only guy who knew how to operate it didn’t come and the next day they found out that the furnace is probably broken. We took a lukewarm shower instead.

Nevertheless, Chico’s hair became spotless just like that, from one day to another. Maybe it was because of the local mineral water he and Petr drank once. Petr however came down with a stomach ache … and no additional hair.

Enough of the mountains, though. We decided to go back to the coast. And surprisingly, the temperatures were quite pleasant! We spent a few days in Montañita with Zuzka and Kamil surfing again, and then went through Salinas (a different one, called Miami of the South) to a small place called Engabao where there were only few people on the point break. But then one day the waves grew really big and Kamil broke his board. Fortunately, nothing else was broken. The last surf spot of Ecuador was Playas. Us non-surfers went for a great chocolate cake to a shopping centre.

Up and down in Ecuador we go, and up. Our next stop was Parque Nacional Cajas in some 4.000 metres above sea level. It was cold and nice and we entered it illegally with a dog through a back path along a sacred place Virgen del Cisne. From Cajas we continued to Cuenca, a colonial town and UNESCO heritage. We spent there just enough time to see the blue Czech tiles on the cathedral and went on to Loja. There we found a very friendly and talented car mechanics and had our heating system highly improved – now we can actually turn the heating off (and no, it doesn’t matter that we have to open the engine and turn off a handle on the pipe). They also recommended to us another mechanic who healed our exhaust pipe for $10. Loja was a great stop.

From there we went on to Vilcabamba, a town of American, Canadian, German, and other ex-pats who gather there because of the perfect climate. We stayed in the municipal park and it was great when it stopped raining. We went for a few hikes in the surrounding hills and then Chico got run over by a car but miraculously survived with only a few scratches and shock. Unfortunately, he doesn’t seem to learn his lesson and still crosses the roads without a mere looking left or right. Then Zuzka and Kamil went off as they took a shorter (but tougher) road to Peru and we were to set off too but found out that Petr had lost his mobile phone. We tried to look for it, even went to the police station but it was useless. So off we went to Loja again and to the borders with yet another South American country.

Z Canoa jsme vyjeli z nuly na 3.500 metrů nad mořem za dva dny. Chtěli jsme navštívit vesničky s původními obyvateli na tzv. Quilotoa loop. Zuzka s Kamilem jeli z Canoa jinou cestou a znovu jsme se potkali v městečku Chugchilan. Vyrazili jsme na krátkou procházku, ale někde jsme špatně zahnuli a k autům se vrátili po šesti hodinách, unavení, hladoví a zmoklí. Hlavně Chico déšť nemá rád; vypadá to, že jediná voda, kterou snese, je ta na pití.

Pak jsme se zase rozdělili a my tři jsme pokračovali k laguně Quilotoa, která dává celému okruhu jméno. Je to jezero v kráteru vyhaslé sopky a turista má dvě možnosti – buď jít okolo kráteru, a nebo sejít dolů k vodě. My jsme si vybrali druhou možnost a odměnou nám byl slunečný půlden u azurové vody s hlídacími lamami. Jen dostat se zpátky nahoru nebylo nejjednodušší, ale z dýchavičnosti jsme vinili nedostatečnou aklimatizaci.

Z Quilotoa jsme odjeli do Latacungy, města zpátky na Panamerikáně. To nás ale až tak nenadchlo, a tak jsme popojeli kousek do přírody, přímo do národního parku Cotopaxi. Ale běda, dovnitř se nesmí se psem, takže jsme museli zůstat před branou. Ale až tak nám to nevadilo, pro Juráška tam byl travnatý plácek, pro Chica spoustu místa k běhání a já jsem pak navíc objevila krásnou pěšinu v lese – ve skutečném lese, kde v borovicích šumí vítr, nádhera! Zuzka s Kamilem dorazili později a vydali se nahoru na ledovec. My jsme přejeli údolí do národní reservy Ilinizas, ale ani tam nás nechtěli pustit se psem, tak jsme to vzdali a vylezli na Cerro del Corazón, který nepatřil k ničemu národnímu. Bylo tam pěkně i tak.

Unavené lezce jsme potkali po dvou dnech a po pořádné večeři ve steakhousu jsme společně pokračovali do Ambata a Baños. V Ambatu jsme se snažili sehnat amortiguadores – hydraulické podpěry našich zadních dveří, které pořádně nefungují v podstatě už od Kanady a už nás nebaví dveře pokaždé pracně zvedat (snažili jsme se to po cestě vylepšovat a teď v podpěrách máme dvě díry, do kterých zasouváme šroubečky a ty nám dveře drží, když vaříme). Prošli jsme několik obchodů, ale náhradní díly byly buď moc krátké nebo moc slabé. Tak nic.

Nakonec jsme přece jen dorazili do Baños, městečka na útesu, s několika termálními prameny. Zaparkovali jsme na příjemném náměstí se záchody (a dokonce i ledovou sprchou) a během týdne, který jsme tady strávili, přijížděli a odjížděli další overlander cestovatelé s různými vozidly – od francouzské rodiny s dětmi ve velkém RV přes dodávky jako Jurášek až po dva z  kluky Kolumbie se psem v tuk-tuku. V Baños se nám líbilo. Nejen, že ve 2000 metrech bylo příjemné klima a byly tu ony termální prameny, ale hlavně – nad městem se tyčila jedna z nejaktivnějších sopek v Jižní Americe, Tungurahua. A aktivní opravdu byla. V noci jsme slyšeli tlumené brumlání a ráno jsme měli auto zapadané popelem. Jednou večer jsme se vyšplhali na kopec na protější straně údolí a viděli jsme, jak sopka vybuchuje a láva stéká dolů. Nikdy dřív jsem takhle blízko aktivní sopky nebyla.

Ale pak přišel čas se s Baños rozloučit a pokračovat dál. Stoupali jsme zase výš, do národního parku Chimborazo. Ale když jsme tam dorazili, tak byla mlha a zima, nemluvě o výškové nemoci. Neviděli jsme prakticky nic, jenom stáda vikuní, plyšáků, kterým mlha a zima nevadí. Sjeli jsme radši níž, do městečka Salinas. To je známé výrobou všech možných lokálních dobrot. Všechno to začalo v 70. letech, kdy sem přijel italský mnich a když viděl chudobu místních, rozhodl se pomoct tím, že jim ukázal, jak se vyrábí sýr, salámy, čokoláda, esenciální oleje, prostě na co si vzpomenete. A evidentně to šlo dobře. Sýry byly excelentní, no a ten čokoládový likér, aaahhh! Jediné, co se nepovedlo, byla sauna. Zarezervovali jsme si ji nadvakrát v místním hotelu a opravdu jsme se těšili, jak se zahřejeme. Nejdřív ale nepřišel chlapík, který ji jako jediný uměl zapnout, a druhý den zjistili, že mají rozbitý kotel. Tak jsme si místo toho dali vlažnou sprchu.

Jednou jsme se taky šli projít k místnímu minerálnímu prameni a Chico s Peťou ho vyzkoušeli na vlastní kůži. Chicovi se po ní výrazně vylepšila a zhoustla srst. Peťovi zřídla stolice.

Ale dost bylo kopců, rozhodli jsme se jet zase na pobřeží. A překvapivě, klima bylo velmi příjemné! Strávili jsme pár dní v Montañitas, kde Zuzka s Kamílkem znovu surfovali, a pak jsme přes Salinas (jiné město stejného jména, tohle má přídomek „Miami jihu“) dojeli do vesničky Engabao, kde byli jen rybáři a skvělý surf point. Jednoho dne ale přišly velké vlny a Kamílek zlomil prkno. Nic jiného naštěstí ne. Poslední surfovací místo byly Playas, kde jsme si my nesurfaři zašli na dort do místního nákupního centra.

Po Ekvádoru jezdíme nahoru a dolů. Od pobřeží jsme zase jednou jeli nahoru, do národního parku Cajas, z nuly na 4.000 v jednom dni. Bylo tam krásně a zima a dovnitř jsme se dostali nelegálně se psem, pěšinou kolem poutního kostela Virgen del Cisne. Z Cajas jsme pokračovali do Cuency, koloniálního města zapsaného v UNESCO. Strávili jsme tam dost času na to, abychom viděli modré české kachličky na kopuli nové katedrály a mohli jet zase dál, do města Loja. Tam jsme našli šikovné a sympatické automechaniky a díky nim jsme mnohonásobně vylepšili Juráškovo topení. Teď ho můžeme skutečně vypnout (a ne, nevadí, že při tom musíme otevřít kapotu a otočit páčkou na topící trubce). Kluci nám taky doporučili dalšího mechanika, specialistu na výfuky, takže za 10 dolarů ho máme zase na nějakou dobu dobře svařený a nezníme jako závodnička. Loja byla úspěšná zastávka.

Posledním místem v Ekvádoru byla Vilcabamba, město plné amerických, kanadských a německých ex-patů, kteří sem jezdí hlavně kvůli příjemnému celoročnímu klimatu. My jsme bydleli v městském parku, kde to bylo fajn, hlavně když přestalo pršet. Během týdne, který jsme tam strávili, jsme šli na pár výletů po okolí a Chica přejelo auto. Jako zázrakem vyvázl jen s pár oděrkami a šokem. Bohužel ale nevypadá, že by si z toho vzal ponaučení, pořád přebíhá silnice, aniž by se rozhlédl. Pak odjeli Zuzka s Kamilem, kteří to do Peru brali kratší, ale horší cestou a my jsme už měli taky sbaleno, když jsme zjistili, že Peťa ztratil mobil. Hledali jsme ho po celém parku, dokonce jsme se stavovali i na policii, ale všechno nadarmo, mobil není. Tak jsme nastartovali a přes Loju to vzali směrem na další jihoamerickou zemi.

Photos / Fotky:

Laguna Quilotoa

Any roof is good when it's raining / Kterakoliv strecha je dobra, kdyz prsi

Chico has a new friend, her mum is watching carefully / Chico ma novou kamaradku, jeji mamka uzkostlive prihlizi

Ilinizas, Cotopaxi & Jurasek

Closer, Cotopaxi, bliz

Misty morning / Mlhave rano

Banos & volcano / Vybuch bude v pet

And here we go! / Uz to jede!

Nightwork

Chico's first love / Chicova prvni laska, Fuska

Overlanders fleet / Karavana overlander cestovatelu

Salinas 

Our surfer champions / Nasi surf sampioni

Our hairy champion / Nas chlupaty sampion

Far horizons / Daleke obzory

Just like Tizian/ Jako od Tiziana

Pick up the trash! / Sbirejte odpadky!

Crab hunter / Lovec krabu

Tired / Unava

Cajas

Pay attention mainly to the blue tiles! / Povsimnete si hlavne modrych kachliku

Some tourists / Nejaci turisti

South Ecuador countryside / Krajina jizniho Ekvadoru