Ecuador I

We enjoy Ecuador! Not only the people are nice but also the petrol is very cheap and we don’t break our budget by driving around.

Our first stop in Ecuador was Otavalo, a little town in the highlands. Zuzka and Kamil weren’t feeling well (as a matter of fact they had their blood tests done for malaria but fortunately it was something less serious), so we found a nice hostel with camping and gorgeous views. We spent a few days there, visited the colourful market in town and later Petr’s tooth fell apart and we had to go to the dentist but all went well. We also went camping by the Lagunas Mojanda but on the way there our heating valve exploded and our coolant went away. Again we had to ask the guys to tow us to a car mechanic. He wasn’t able to repair the valve but put in a T-piece to do a similar job, although now the heating was on all the time. It was good in the highlands but we hoped to fix it in Quito before going to the coast. We managed to get to the Lagunas Mojanda the second time and enjoyed the peace and quiet and cold (we had the heating J ).

After leaving Otavalo, we headed for Quito but there was one more important thing to do before reaching it – crossing the Equator! In the late afternoon we arrived to Mitad del Mundo – Middle of the World. It wasn’t the touristy one that is some 300 metres away from point 0 but a newer and “more scientific” middle. It is right on the Equator and looks like a giant sundial. It was deserted in the falling sun and we enjoyed hopping North and South and North again across the line. For Chico and me it was the first time on the southern hemisphere and I was thrilled to spend the night on 3 seconds of South latitude.

Then finally, it was time for Quito, the capital. We started by visiting several VW dealers and repuestos – spare parts shops to find the valve. They kept sending us to other places but none of them had the piece we needed. In the end we gave up and went for dinner to a small comedor. The owner was interested in our journey and after we finished she insisted we didn’t pay for the delicious food and coffee. We love Ecuador indeed!

We spent the nights in Quito in the parking lot of Parque La Carolina, the largest park in the city. During the day we walked to the Old Town with the cathedral and the Mariscal neighbourhood, so called gringolandia. Well, gringolandia it was but there was a pub with good draught beer! That indeed was one of the highlights of Quito (especially for Petr J).

But big cities are not really overlanders-friendly and we soon set off again. We wanted to settle down for a while and decided to go to the coast. On the way we passed through Mindo, a small rainy village with nice countryside, and soon reached the beaches. Just passing through bigger towns of Esmeraldas and Atacames, we arrived to a sleepy village of Súa. Seeing the ocean again was nice for us but more importantly, it was the first time for Chico. He was afraid of the waves and was running away when we went for a swim. Not a very good start but we hoped he’d learn to deal with it (and he did later on).

When Zuzka and Kamilek arrived, we continued to Mompiche, another small village but this time with good surf. We looked for accommodation and found a nice house but decided we wanted to see another surfers’ spot, Canoa, before making up our minds. It proved to be further than we’d expected and in the end we found a place to stay and decided not to go back to Mompiche. The accommodation was a family hostel, run by Pablo Sr. and Pablo Jr., nice although somewhat strange guys.

We spent three weeks there. I taught Zuzka Spanish, Petr read a lot and did some rearrangements on the car, and Chico learned to catch crabs. Zuzka and Kamilek went surfing practically every day. We also bought some meet from the family (they had pigs on their farm) and cooked lard – it was a delicious remembrance of home. Later on we learned that our friends, the Plzen gang, are going to throw a party about their stay in Colombia, and we started shooting a short funny film about that. You can see the result here (in Czech only, though).

Chico wasn’t feeling very well, however. He was loosing lots of hairs and kept vomiting so we took him to a vet. He gave us antibiotics and indeed, Chico got better soon. Only the hairless spots were persistent but we thought it might be the coastal heat.

Nevertheless, the three weeks passed quickly and it was time to move on again. We waved Canoa good bye and were on the road again.

V Ekvádoru se nám líbí! Nejen, že lidé jsou tady moc milí, ale taky je tady levný benzín ($1.48 za galon, představte si to), takže nás nezruinuje, když budeme jezdit kolem dokola.

Naší první zastávkou v Ekvádoru bylo Otavalo, malé městečko v kopcích. Zuzka a Kamil se necítili dobře (nechali si dokonce udělat krevní testy na malárii, ale ta se naštěstí nepotvrdila), takže jsme se ubytovali v jednom příjemném hostelu s místem na kempování a parádním výhledem.  Strávili jsme tam pár dní a navštívili barevný trh v Otavalu. Peťovi se pak rozpadl zub a museli jsme k zubaři, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Jeli jsme taky zakempovat k Laguna Mojanda, ale cestou tam nám vybuchl ventil topného systému v autě a vzal s sebou taky všechnu chladící kapalinu, takže nás děcka museli zase jednou odtáhnout k mechanikovi. Ten sice neuměl spravit danou součástku, ale navařil nám tam místo ní T-díl. Díky tomu systém funguje, ale jen na jeden způsob – pořád topí. To je fajn na horách, ale doufali jsme, že se nám ho podaří opravit v Quitu, než vyrazíme na pobřeží. Na podruhé už se nám k lagunám podařilo dostat a užívali jsme si klid a zimu (díky topení).

Po Otavalu jsme nabrali směr Quito, ale před hlavním městem byla na programu ještě jedna důležitá věc – překročení rovníku! V pozdním odpoledni jsme přijeli do Mitad del Mundo – Prostředku světa. Nebyl to ten turistický, který je asi 300 metrů od bodu nula, ale nový a „vědečtější“. Je přímo na rovníku a má podobu obrovských slunečních hodin. Nikdo tam zrovna nebyl a my jsme v zapadajícím slunci skákali na sever a na jih a zase na sever a ono to fungovalo. Chico i já jsme oba byli na jižní polokouli poprvé a já jsem byla nadšená z toho, že budeme spát na třech vteřinách jižní šířky, a v noci jsem hledala na obloze Jižní kříž.

Pak ale konečně nadešel čas pro Quito, hlavní město Ekvádoru. Nejdřív jsme ho poznávali hlavně cestou po různých VW dealerech a repuestos – prodejnách s náhradními díly, kde jsme hledali nový ventil. Posílali nás z jednoho místa na druhé, ale nikde neměli pro Juráška ten pravý. Tak jsme to nakonec vzdali a šli na večeři do malého comedoru. Paní majitelku zaujalo vyprávění o naší cestě natolik, že trvala na tom, že výbornou večeři i kávu máme zadarmo. Milujeme Ekvádor! J

Noci v Quitu jsme trávili na parkovišti Parque La Carolina, největšího parku ve městě, a během dne jsme se šli podívat do starého města s katedrálou a čtvrti Mariscal, tzv. gringolandia. Cizinců tam sice bylo opravdu plno, ale zase tam měli hospodu s výborným točeným pivem, což byl jeden z nejlepších momentů v Quitu (hlavně pro Peťu).

Ale velká města nejsou pro cestovatele s autem úplně přátelská a my jsme brzy vyrazili dál. Chtěli jsme se na chvíli někde usadit a rozhodli jsme se jet na pobřeží. Po cestě jsme projeli Mindo, malé městečko s krásným okolím ale deštivým podnebím, a za pár dní dorazili k plážím. Velká města jako Esmeraldas a Atacames jsme jenom projeli, abychom se zastavili v ospalé vesnici Súa. Bylo příjemné zase vidět oceán, ale hlavně – Chico byl u moře poprvé. Ze začátku se bál vln a utíkal, když jsme se šli koupat. Nebyl to úplně nejlepší začátek, ale doufali jsme, že se postupně naučí mít moře rád.  

Když dorazili i Zuzka s Kamílkem, vydali jsme se dál, do vesničky Mompiche, kde byl dobrý surfovací spot. Říkali jsme si, že bychom se mohli usadit tady a našli jsme i příjemné ubytování, ale pak jsme se rozhodli podívat se ještě na další surfařské místo, Canoa. Ta nakonec byla dál, než jsme čekali, takže jsme se už do Mompiche nevrátili a zůstali na místě. Našli jsme ubytování v hostelu Estrella del Mar, rodinném podniku vedeném Pablem Sr. a Pablem Jr.

Strávili jsme tam tři týdny. Já jsem učila Zuzku španělštinu, Peťa hodně četl a předělával auto (s tím začal samozřejmě tři dny před odjezdem…) a Chico se naučil nebát se tolik vln a chytat kraby. Zuzka s Kamílkem chodili surfovat v podstatě každý den. Jednou rodina dělala zabijačku (chovali na svojí farmě prasátka), tak jsme koupili kus vepřového a vyškvařili sádlo. To byla krásná vzpomínka na domov. Později jsme se dozvěděli, že cirkus z Plzně pořádá promítání o svém výletu do Kolumbie a rozhodli jsme se natočit o jejich pobytu krátké video. Film měl na promítání úspěch a vy se na něj můžete podívat tady.

Chico se ale necítil nejlíp. Vypadávalo mu hodně chlupů a často zvracel, tak jsme se rozhodli vzít ho k veterináři. Ten zjistil, že má nějakou zažívací infekci a dal nám pro něj antibiotika. Chicovi se opravdu udělalo brzo líp, i když měl pořád hodně vylysalých míst. To jsme ale přikládali horku na pobřeží, na které nebyl zvyklý.

Tři týdny ale utekly jako voda a my jsme se museli (celkem rádi) s Canoou rozloučit a vyrazit zase na cestu. 

Photos / Fotky:

Otavalo market / Trh v Otavalu

Lagunas Mojanda

Mitad del Mundo

Czech trace in Quito / Česká stopa v Quitu

Cathedral / Katedrála

Small beer is enough / Malé pivo stačí

Mmm, what's this? / Hmm, co to je?

Relax in Canoa / Pohoda v Canoa

Colombia III

When we were leaving Bogota, the rain was pouring down again. We planned to do some shopping and then head for Manizales. But Jurasek didn’t agree. Two minutes after we set off he stopped cooperating. Totally and in the middle of a six-lane road.                

We were trying to spot the problem but with all the rain, cars and people around we decided to ask Zuzka and Kamil to tow us to the nearest car mechanic. We prepared all the ropes and made the knots, put up the safety triangle at the rear window, and slowly started going down the middle lane. There were cars whizzing around us, blowing their horns. And then at the first traffic lights Bramborghini stopped working. His engine was dead. There we were, two foreign vans standing tight up together in the middle of Bogota busy road, in the rain, waiting for Bramborghini to make up his mind. Finally, after ten minutes, he did, and we set off again. After some time and panic at every traffic light we arrived to a neighbourhood with car mechanics and found an express bicycled one willing to see our car on the main road. He checked the battery, cleaned the contacts and asked 40.000 pesos for that. The good thing was that Jurasek was alive again.

                                        

We spent the night at a Carrefour and the next morning headed for Manizales. It took us much longer than expected for the road was narrow, pot-holed, hilly and full of trucks and hombres trabajando. Only the peajes, the toll points, were always open and ready to take our money. We also had a flat tire on the way. All in all, we arrived to Manizales two days after leaving Bogota. It didn’t impress us so much and it being a big city we didn’t want to sleep in the street but the only accommodation with parking we found had an icy shower. There were some hot springs around but the entrance fee was too expensive, and so was the fee for the Parque Nacional Los Nevados. As a result, we decided only to change the car oil and continue south. We spent the night by El Roble restaurant with a small zoo and then headed for the town of Salento. We found a very pleasant camping some four kilometers before that and in the end spent a week there. For two days Deny, the last one of the Plzen gang, arrived to join us from his Ecuador jungle trip and when he left, we went for a hike to Valle de Cocora, the valley of the tall, individually standing wax palms and continued to the Los Nevados national park as there was no fee when entering from this side. We didn’t reach the peak of Tolima but still the three days in the mountains felt good even though we got soaked from the rain.

From Salento we wanted to continue through the eastern fork of Panamericana but we heard there were cafeteros on strike and we decided to go down the western road. And this proved to be fatal for us. We found that the cafeteros were blocking all the exit roads to Ecuador and we had to stop just after Cali. Nobody knew how long they were going to continue the strike and we were looking for some nice place to spend the time. We found Pance, a small village in the hills above Cali where the heat was bearable, and stayed in a cozy hostal with very friendly owners, Alejandro and Catalina. And there it was where we found him, or rather where he found us. One day we were peacefully sitting in our folding chairs on the green lawn when from the nearby slope there came rolling down a scared skinny black dog. In a matter of seconds he knocked over Petr’s coffee mug and crawled up into my lap. We gave him some food and thought he would be gone in a few minutes but he stayed. Then we thought he would be gone the next morning but no sooner had we opened the car’s door than he crawled out from under it to greet us enthusiastically. And that went on for a few days. Then the coffee strike was over and the road to Ecuador was open. We asked Alejandro to ask his friends on Facebook if anybody wanted a dog but nobody answered with a “yes”. And we simply couldn’t imagine hopping in the car and waving the dog goodbye. In the end and after some thinking we decided to take him with us. We gave him a name, and took him to a vet for the necessary vaccinations. The vet was good enough to antedate the vaccines so that we would be able to cross the borders to Ecuador without any hassle. And so it was done. We have a fellow traveller, a co-pilot, a hairy commitment, Chico de Pance. He seemed happy to hop in the car with us, although he vomited a few times during the two-day journey to the borders. But all the paperwork went well, and as a result, there we were, all three of us, in Ecuador.

Když jsme odjížděli z Bogoty, zase pršelo. Chtěli jsme nakoupit a zamířit na Manizales. Ale Jurášek nesouhlasil. Dvě minuty poté, co jsme vyrazili, přestal spolupracovat. Úplně. Uprostřed šestiproudé silnice. Snažili jsme se zjistit, kde je problém, ale kvůli lijáku, všem lidem a autům okolo jsme nakonec poprosili Zuzku a Kamílka, aby nás odtáhli k nejbližšímu mechanikovi. Připravili jsme lana a zavázali uzle. Na zadní okno nainstalovali bezpečnostní trojúhelník a pomalu se rozjeli prostředním pruhem. Kolem nás svištěla a troubila auta. A pak na prvním semaforu chcípnul i Bramborghini. Tak jsme tam stáli, dvě cizí auta s navázaným lanem, v dešti, uprostřed bogotské hlavní silnice, a čekali, až se Bramborghini rozmyslí. Nakonec asi po deseti minutách se opravdu rozjel a my pomalu pokračovali dál a panikařili na každém semaforu. Naštěstí už bez další zastávky jsme po nějaké době dojeli do čtvrti automechaniků a našli jednoho expresního s kolem, který byl ochotný dojet se na Juráška podívat. Zkontroloval baterku, vyčistil kontakty a řekl si o 40.000 pesos. Hlavní ale bylo, že Jurášek byl znova naživu.

Noc jsme strávili na parkovišti u Carrefouru a ráno konečně vyrazili do Manizales. Cesta nám trvala déle, než jsme čekali, protože silnice byla úzká, kopcovitá a plná děr, náklaďáků a hombres trabajando. Jenom peajes, mýtné brány, byly vždycky otevřené a připravené si vzít naše peníze. A aby toho nebylo málo, ještě jsme po cestě píchli. Sečteno a podtrženo jsme do Manizales dorazili dva dny po odjezdu z Bogoty. Je to velké město, a tak jsme nechtěli spát jen tak na ulici, ale jediné ubytování s parkováním, které jsme našli, mělo ledovou sprchu. V okolí sice byly termální prameny, ale ty měly směšně vysoké vstupné, stejně jako národní park Los Nevados, takže jsme se nakonec rozhodli jen vyměnit olej a pokračovat dál na jih. Večer jsme zaparkovali u restaurace El Roble s minizoo a ráno pokračovali do městečka Salento. Našli jsme velmi příjemný kemp pár kilometrů před ním a nakonec tam strávili týden. Na dva dny se k nám ještě připojil Deny, poslední člen z Cirkusu Plzeň, který se vracel z výletu do ekvádorské džungle. Když odjel, vydali jsme se na túru do Valle de Cocora, údolí s vysokými štíhlými voskovými palmami, a pokračovali do části národního parku Los Nevados, kde se neplatil vstup. Na jeho druhý nejvyšší vrchol Tolima jsme sice nevystoupali, ale i tak bylo příjemné strávit pár dní v horách (i když jsme několikrát zmokli).

Ze Salenta jsme chtěli pokračovat východní částí Panamericany, ale doslechli jsme se, že tam stávkují pěstitelé kávy a blokují silnice. Rozhodli jsme se proto jet západní cestou, a to se nám stalo osudným. Zjistili jsme, že cafeteros blokují všechny výjezdy do Ekvádoru a dostali jsme se jen těsně za Calí. Nikdo nám nebyl schopný říct, jak dlouho může blokáda trvat, a tak jsme hledali místo, kde bychom stávku strávili. Objevili jsme Pance, vesnici v kopcích nad Calí, a tam útulný hostel s milými majiteli, Alejandrem a Catalinou. A tam jsme ho našli, respektive on si našel nás. Jednoho dne jsme pokojně seděli v našich rozkládacích židlích na zeleném trávníku, když najednou se ze svahu nad námi skutálel hubený černý vyděšený pes a během pár vteřin převrhnul Peťovi hrnek s kávou a mně se vyškrábal do klína. Dali jsme mu trochu jídla a mysleli si, že za pár minut odejde. Ale on zůstal. Pak jsme mysleli, že druhý den bude pryč, ale jen co jsme ráno otevřeli dveře, už lezl z pod auta a nadšeně nás vítal. A takhle to šlo pár dní. Pak skončila kávová stávka a silnice do Ekvádoru byla volná. Poprosili jsme Alejandra, aby se zeptal kamarádů na Facebooku, jestli někdo nechce pejska, ale nikdo se neozval. A my jsme prostě nemohli jen tak skočit do auta a zamávat mu na rozloučenou. A tak jsme se rozhodli vzít ho s sebou. Dali jsme mu jméno a nechali ho proočkovat. Veterinář byl tak hodný, že nám vakcíny antedatoval, abychom neměli problém na hranicích. A bylo to. Máme spolucestovatele, kopilota, chlupatý závazek Chico de Pance. Vypadal, že do auta naskočil rád, i když se během dvoudenní cesty na hranice několikrát pozvracel. Ale na celnici všechno papírování proběhlo hladce, a tak jsme konečně byli v Ekvádoru. Všichni tři. 

Dancing in the rain in Manizales

One of the many waterfalls / Jeden z mnoha vodopadu

Sunset in Salento / Zapad slunce v Salentu

Xylophone bridge

Happy couple in the jungle / Stastny parecek v dzungli

Tolima

Champions' dinner / Vecere sampionu

Wax palms / Voskove palmy

Life on the road / Zivot na ceste

Coffeemakers strike / Stavka pestitelu kavy

Chico de Pance

From El Cocuy to Bogota

Our friends told us they were staying in a hotel in the square and since El Cocuy was a tiny village it was easy to find. No sooner had we parked the car outside than two of our friends came out of the hotel door. They were the only ones awake as they had come on a night bus. We talked and waited for the others to get up, and also for Zuzka and Kamil to arrive for they took the San Gil – El Cocuy journey a bit slower. When we were all together, our friends – there were seven of them in total – made a little Christmas for us. They brought for us Czech bread, cheeses, salami, sweets and various other things. After more then a year without these we were thrilled to taste them again (eee, but our friends were more important, of course).

Later in the day we went to the National Park office to register and pay the entrance fee (again, foreigners pay about three times more than locals) and got ready for the hike. The following day our friends went with the lechero, the milkman truck at six in the morning, and Zuzka, Kamil and us went up by our cars and park them at about three-hour-walk from the “base camp”. All of us met in the camp again in the afternoon. It was very cold in the 3.700 metres above sea level and there was frost on everything the next morning but the sun soon warmed us up. The first hike was the most demanding as there was the greatest elevation difference – we were supposed to get to a place 800 metres higher. It doesn’t seem so much but, believe me, it is not so easy at this altitude when you blow like a horse every time you only walk slowly to a bit steeper hill, let alone the heavy backpacks. But after few hours we made it and I stood at 4.460 metres above sea level, my highest place ever.  Fortunately, nobody suffered from altitude sickness and after catching our breath we could enjoy the views. Then we descended again a few hundred metres to a nice place by a stream and decided to take it slow and stay for the night there. It was a huge reward to stretch out on our carry mats and enjoy the afternoon sun.

The next day we split up in two groups – those (Petr and me included) who wanted to take the shorter, four-day version of the trek, and those who wanted to go the whole circuit, a seven-day hike. We went together to the Laguna de la Plaza, which is supposed to be “the most beautiful lake in South America”, and indeed it was amazing, especially because we went with light backpacks as we left most of our stuff at the previous campsite. The bravest of us went for a swim in the freezing water and then we said goodbye to Zuzka, Kamil and Dan who set off to go the whole thing and we turned around to go back to our second camp.

The next day we went the whole way back to our car and took the rest of the group down to El Cocuy in our car. As a reward, we could have a hot shower in their hotel room. Then we had a beer or three and said goodbye to them for a while as they were leaving early in the morning for the Caribbean coast and we would see them again in Bogota. Alone again, we continued to Guican, a town at the other end of the National Park, and after two days we picked up the tired but happy threesome that went the whole circuit.  We left Zuzka and Kamil behind to relax and took Dan to Tunja to catch a bus for the coast to rejoin the rest of the group.

The two of us then went to Villa de Leyva, a small colonial town, and decided to spend a week there before our friends reach Bogota. We found a nice hostel with hot water showers and later we agreed to do some work there in exchange for the accommodation fee. We were making a terrace in a place where there used to be a compost-house and a pile of rubbish. The owner was so satisfied with our work (“You work like ants”!) that he even gave us breakfast and dinner for free. Well done! J 

After finishing our job in Villa de Leyva, we had to go to Bogota, the capital, to meet our friends again. There was a proper downpour when we arrived and it was a bit complicated driving through the huge city and the old town with narrow one-way streets but we found their hostel nevertheless. In between the parties we visited the Museo del Oro and strolled through Bogota’s neighbourhoods and spent the nights in a parking lot. Then we drove our friends to the airport and it was the final sad goodbye. We won’t see them again for a few months.

Cirkus z Plzně se ubytoval v hotelu na náměstí a protože El Cocuy byla malá vesnice, nebylo těžké ten správný hotel najít. Sotva jsme zaparkovali před jeho dveřmi, vyšli z nich dva naši kamarádi. Ti byli zatím jediní vzhůru, ostatní vyspávali po nočním přesunu autobusem. Povídali jsme a čekali, až se probudí ostatní a taky dorazí Zuzka s Kamilem, kteří cestu ze San Gil vzali trošku pomaleji. Když jsme konečně byli všichni pohromadě, kamarádi nám připravili malé Vánoce – dovezli nám tatranky, sýry, paštiku, salám a plno dalších věcí, ale hlavně – chleba. A ačkoliv už po těch pár dnech cestování nebyl úplně nejčerstvější, pro nás to byla božská mana. Po roce a půl v cizině hodě dobře zjistíte, že z české kuchyně vám nejvíc chybí – česká kuchyně J

Odpoledne jsem se pak šli zaregistrovat do národního parku a zaplatit vstupné (které už tradičně bylo zhruba třikrát vyšší pro cizince než pro místní) a připravili jsme se na cestu. Druhý den ráno kamarádi jeli s lecherem, mlékařským náklaďáčkem, a my čtyři jsme vjeli našimi auty asi 500 výškových metrů pod vstupní bránu do parku. Odpoledne jsme se pak všichni potkali v základním táboře ve 3.700 m n. m. Noc byla chladná a ráno byla na všem námraza, ale sluníčko nás brzo rozehřálo a my vyrazili na nejnáročnější trek. Čekalo nás převýšení 800 metrů, což se nezdá jako moc, ale v téhle výšce, kdy funíte jako lokomotiva i když pomalu vyjdete malý kopec, to bylo dost, navíc s těžkými batohy na zádech. Ale za pár hodin jsme dorazili do sedla a já jsem stála nejvýš, co jsem kdy v životě byla – 4.460 m n.m. Nikdo naštěstí netrpěl výškovou nemocí, takže poté, co jsme zase chytili dech, jsme si mohli užívat výhledy. Když jsme se pokochali, začali jsme sestupovat na druhou stranu sedla, až jsme dorazili k pěknému místu u potoka s „vanou“ a rozhodli se to pro dnešek zapíchnout. Rádi jsme se natáhli na karimatkách a čerpali energii (a teplo) z odpoledního sluníčka.

Další den jsme se rozdělili na dvě skupiny – ti (včetně Peťana a mě), kteří chtěli jít kratší, čtyřdenní verzi treku, a trojici Zuzka, Kamílek a Deny, kteří si dali celý sedmidenní okruh. Společně jsme došli ještě k Laguna de la Plaza, která má být „nejkrásnější v Jižní Americe“. Krásná opravdu byla, taky díky tomu, že jsme nechali většinu věcí v táboře a šli nalehko. Nejodvážnější z nás se vykoupali v ledové vodě, a pak jsme se rozloučili a vydali se každý svým směrem.

Další den jsme došli až zpátky k autu a vzali zbytek skupiny autem dolů do El Cocuy – na posteli nám seděli čtyři lidi, které jsme předtím donutili sundat si boty, takže atmosféra byla trošku hustší. Navíc protože cesta byla drncavá a plná zatáček, byli jsme rádi, že jsme dojeli do vesnice bez ztráty kytičky. Odměnou za odvoz nám byla horká sprcha, když jsme se propašovali do hotelového pokoje. Pak jsme si dali jedno nebo tři pivka a rozloučili se, protože cirkus se brzo ráno přesouval na karibské pobřeží. Uvidíme se s nimi zase až v Bogotě. Sami jsme pak pokračovali do Guicanu, městečka na druhém konci parku, kde jsme po dvou dnech vyzvedli unavenou ale šťastnou trojici Zuzka, Kamílek a Deny. Zuzku s Kamilem jsme odvezli k Bramborginimu a Denyho jsme vzali až do Tunjy, aby mohl chytit autobus na pobřeží a připojit se k ostatním. 

Už jenom dva jsme dojeli do Villa de Leyva, příjemného koloniálního městečka. Ubytovali jsme se v hostelu s horkými sprchami a rozhodli jsme se rozbít tam tábor na týden, než budeme muset do Bogoty. Po pár dnech jsme se domluvili, že výměnou za práci budeme mít ubytování zadarmo a začali jsme budovat terasu. Vynášeli jsme hromady cihel, střešních tašek a dřeva, bořili kompostér a přiváželi kamení na nivelaci povrchu. Majiteli hostelu se naše práce tak líbila („Pracujete jako mravenci!“), že nám nakonec dal i snídani a večeři zadarmo. Dobrá práce! J

Když jsem dokončili práci ve Villa de Leyva, vyrazili jsme do Bogoty. Když jsme přijížděli, lilo jako z konve a nebylo jednoduché proplést se městem a úzkými uličkami staré části, ale nakonec jsme úspěšně našli hostel našich kamarádů. Když jsme nepili rum, procházeli jsme se po Bogotě, která se vůbec nezdála tak nebezpečná, jak jsme znali z novin (a myslím, že to nebylo množstvím rumu v krvi). Navštívili jsme taky Museo del Oro a noci trávili na parkovišti v autě. Nakonec jsme kamarády odvezli na letiště a naposledy se s nimi rozloučili. Bylo nám smutno, protože je neuvidíme dalších několik měsíců. 

Photos / Fotky:

The first morning in Cocuy / Prvni rano v Cocuy

National Park weather / Pocasi v narodnim parku

Base camp / Zakladni tabor

Chilly morning / Mrazive rano

One of the many lakes / Jedna z mnoha lagun

4.460 metres above sea level! / 4.460 m n. m.!

It's necessary to stay warm / Nejdulezitejsi je zustat v teple

Our humble abode / Nas skromny pribytek

Close to glacier / Blizko ledovce

Brave swimmers and the rest / Odvazni otuzilci a ostatni

This way / Tudy vede cesta

Mountain "hotel" / Horsky "hotel"

Finished! / Hotovo!

Museo del Oro

Devil's look / Dabelsky pohled

When we ran out of rum... / Kdyz nam dosel rum...

Vitamins are essential / Vitaminy jsou nejdulezitejsi

These are my friends! / Tohle jsou moji kamaradi!

Dark Bogota / Temna Bogota

The time is taking its toll in this city / Cas si v tomhle meste vybira svou dan

Singing in the rain...

Northern Colombia - Severní Kolumbie

Our first stop after Cartagena was the mud volcano – Volcan de lodo el Totumo. We read about it in the guidebook but nothing can prepare you for the actual experience. When you arrive there, you see a big anthill-like thing and people covered in mud running around; you can even buy some mud in a plastic bottle.

We put on some old swim suits and climbed up the hill. Now, this was one of the most surrealistic things I’d ever seen. On the top of the hill there was a hole, some four by four metres, full of mud and people. Most of the people were drenched deep and anyway completely covered in mud and you could see only their eyes and teeth shining out.  Then you climb down the ladder and feel the thick sticky lukewarm mud; your foot is looking for a solid ground but there is none and you go off the ladder and somewhat flow in the mud like in zero gravity. This, personally, made me feel a bit panicky. But you get used to it after a while and learn how to move so that you don’t drown. We spent some twenty minutes in the hole and then climbed up the slippery ladder, got rid of a few layers of mud, climbed down the slippery hill and went to the nearby lake to wash away the rest (with the help of local women, which contributed to the surrealistic feeling, it’d been a few years since somebody actually washed me). Simply, if you ever go this way, this volcano is a must.

We spent the night there as it was already getting late when we were clean enough, and the next day we set off to find some good surfing spot. It turned out, though, that it was windy season and the waves were too big and the sea too muddy. Later we learned that the whole northern coast was like that so Zuzka’s and Kamilek’s surfboards have to wait till Ecuador. We crossed a few bigger towns – Baranquilla and Santa Marta – and went to Minca, a small village a bit above the coast where the heat was slightly more bearable. We stayed there for a few days, visited their pozos azules with many people and a cold river, Petr knitted a few caps, and Zuzka gave us a lesson of how to approach a mule and suffered a kick from it.

After Minca, we were planning to go the National Park Tayrona and enter it through the “backdoor” in order to avoid the ridiculously expensive fee of 36.500 pesos (that is some $13) per (a foreign) person. But when we packed our backpacks for a daytrip through the jungle and walked about 200 metres, there was a lady asking us to buy the tickets. As we simply didn’t have the money for that, we turned around and spent the hot day by the nearby river.

We slowly continued along the coast to the east, went through Riohacha where we finally bought the obligatory car insurance, and decided to go to Cabo de la Vela, a place on the northern peninsula where there is nothing but desert with no proper roads, yet there are great lobsters and a rocky coast. We had a lobster for dinner, and yes, it was delicious (if you don’t mind eating the meat from the actual poor lobster’s shell). The next day we explored the wonders of the place, such as the sugar loaf and the ojo de agua that turned out to be practically dry (no surprise with the heat and no shade), and went on to spend the night in the desert. On the way back we visited a salt mine in Manaure where we could get as much salt as we wanted. We took a litre and we still have some three months later.  

Then we finally headed south again. Our friends were flying to Colombia in a few days and we were supposed to meet them in the Parque Nacional El Cocuy. We wanted to take it fast but the journey took us longer than expected as Bramborghini had two punctures in three days and Zuzka and Kamilek had to buy new tires, and Jurasek’s exhaust pipe fell off and we had to weld it back on. But after all these technical difficulties we finally made it to Valledupar, a city halfway. We spent the night in a square, took a shower in a small tienda at the corner in the morning, and then it started. One by one people came, interested in our cars and our journey. Then journalists appeared, from TVs, radios, and newspapers, and we didn’t stop for some two or three hours, talking to dictaphones and other devices. Repetitively, we answered the same questions, such as how we like elvallenato (to be honest, I’d never heard of it before), and they kept taking photos of the interior of Bramborghini. But being famous is not easy, and as the media people grew bolder, we grew tired and finally decided to flee the square. But anyway, later we found two newspaper articles, here and here, and one TV shot, here (all in Spanish, though, sorry) so I guess it was worth it. 

After Valledupar we went through Bucaramanga to San Gil, and on the way got invited to a finca del café in the Chicamocho canyon, which was quite an experience. We met a great family, drank great coffee, and learned a lot about the process of coffee making.  If you know anyone interested in buying quality Colombian coffee, I can provide contact information.

Finally arriving to San Gil through the winding narrow mountain road, we somewhat resigned on all the adventurous sports it had to offer, and spent some relaxing days camping by a hotel’s pool and eating the best grilled chicken in Colombia. Anyway, we were to do a tough hike in the mountains later on.

Then the time had come to set on a journey to El Cocuy and we drove through the lovely mountain pueblitos on a less lovely dirt road, had a great cheap lunch with delicious dessert of caramelized pineapple, and at eleven at night we found ourselves in front of the village of El Cocuy. We parked under the protective statue of Saint Mary for the night and in the morning, woken up by soldiers who were making fire just next to our car we went to the village to meet our friends.

Naše první zastávka po Cartageně byla bahnitá sopka – Volcan de lodo el Totumo. Četli jsme o něm v průvodci, ale na vlastní zkušenost vás stejně nic nepřipraví. Když dorazíte na místo, vidíte kopec ve tvaru obrovského mraveniště, kolem kterého pobíhá plno zabahněných lidí. Bahno si dokonce můžete koupit i v plastových lahvích.

Oblíkli jsme si staré plavky a vyšplhali se na kopec. To, co jsme tam spatřili, byla jedna z nejsurrealističtějších věcí v mém životě. Ve vrcholu kopce byla díra, tak čtyři na čtyři metry, plná bahna a lidí. Většina z nich byla potopená až po krk a bahno měli i na obličeji, takže z nich svítily jen oči a zuby. Pak slezete dolů po žebříku a dotknete se lepivého hustého vlažného bahna a vaše noha hledá dno, ale ono tam žádné není, takže se pustíte žebříku a tak nějak v tom bahně plujete jako ve vzduchoprázdnu. Osobně to pro mě nebyl úplně příjemný pocit, ale za chvíli si zvyknete a naučíte se pohybovat tak, abyste se neutopili. V díře jsme strávili asi dvacet minut, pak se vyšplhali nahoru po kluzkém žebříku, zbavili se několika vrstev bahna, slezli z kluzkého kopce a ponořili se do vln blízkého jezera, abychom dokončili očistu. S tím nám pomáhaly místní ženy, což ještě přispělo k pocitu surreálna, přece jen už je to nějaký ten pátek, co mě někdo myl. Prostě, jestli někdy pojedete tímhle směrem, El Totumo prostě musíte navštívit.

Strávili jsme tady i noc, protože když už jsme byli dostatečně čistí, začalo se smrákat. Příští den jsme vyrazili hledat nějakou pěknou pláž pro surfování. Jak se ale ukázalo, bylo zrovna větrné období, vlny byly vysoké a moře špinavé. Později jsme zjistili, že takhle v tuto dobu vypadá celé karibské pobřeží Kolumbie, takže surfy Kamílka a Zuzky musí počkat až do Ekvádoru. Projeli jsme několik větších měst – Baranquilla a Santa Marta – a dojeli do vesnice Minca, která leží v kopcích kousek nad pobřežím, takže horko je trošku snesitelnější. Tady jsme zůstali pár dní a navštívili místní pozos azules, kde byla studená řeka a plno lidí, Peťa upletl pár čepic a Zuzka nám ukázala, jak se má obcházet mula a dostala od ní kopanec.

Cestou z Minky jsme chtěli navštívit Národní park Tayrona a jít tam zadním vchodem, abychom se vyhnuli neuvěitelně vysokému vstupnému – 36.500 pesos (asi 400 korun) na osobu (tzn. na cizince). Když jsme si ale sbalili baťůžky na denní výlet do džungle a ušli asi 200 metrů, objevila se paní, která po nás chtěla zaplacení vstupného. Protože jsme ale tolik peněz prostě neměli, otočili jsme se a horký den strávili u blízké řeky.

Pomalu jsme podél pobřeží pokračovali na východ, v Riohache si konečně koupili povinné pojištění na auto a rozhodli se navštívit Cabo de la Vela, místo na severním poloostrově, kde je jen poušť a špatné cesty, zato tam ale mají výborné langusty a skalnaté pobřeží. Langustu jsme si dali na večeři a opravdu byla výborná (pokud vám nevadí, že ji chuderu jíte přímo z její skořápky) a místní krásy jsme navštívili druhý den. Podívali jsme se na „homoli cukru“, kde nás to málem sfouklo, a na ojo de agua, což byla louže špinavé vody, ale kdo by se divil, v tom horku a neexistujícím stínu. Noc jsme strávili v poušti. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v solném dolu v Manaure, kde jsme si mohli nabrat soli, kolik jsme chtěli. Vzali jsme litr a pořád nám ještě i po třech měsících zbývá.

Pak už jsme to konečně otočili zase na jih. Za pár dní měli přiletět naši kamarádi a měli jsme se setkat v Parque Nacional El Cocuy. Chtěli jsme to vzít rychle, ale Bramborghini píchnul dvakrát za tři dny a děcka museli koupit nové pneumatiky, a Juráškovi upadl výfuk, takže jsme ho museli přivařit. Přes všechny technické problémy jsme ale nakonec dorazili do Valleduparu, města napůl cesty. Přespali jsme na náměstí, ráno si dali sprchu v krámku na rohu a pak to začalo. Jeden po druhém začali chodit lidi a ptali se na naše auta a cestu. Pak dorazili novináři, z televize, z rádia, z novin a my jsme skoro tři hodiny museli dávat rozhovory a mluvili do kamer, diktafonů a různých dalších zařízení (iPhone už mají dneska asi úplně všichni... kromě nás). Pořád dokola se nás ptali na to samé, třeba jak se nám líbí el vallenato (o kterém jsem do té doby vůbec neslyšela), a nadšeně si fotili vnitřek Bramborghiniho. Ale být slavný není jednoduché, novináři byli čím dál drzejší a my čím dál unavenější, a tak jsme nakonec z náměstí utekli. Přesto jsme později našli dva novinové články, tady a tady, a dokonce i jednu televizní reportáž, tady, tak to snad stálo za to (i když je to všechno ve španělštině).

Z Valleduparu jsme vyrazili přes Bucaramangu do San Gil a po cestě jsme dostali pozvání na jednu finca del café, kde jsme potkali úžasnou rodinu, popíjeli úžasnou kávu a dozvěděli se něco o procesu výroby kávy. Pokud byste chtěli rozjet byznys s kvalitní kolumbijskou kávou, dodám kontakty.

Když jsme konečně úzkými serpentinami dorazili do San Gil, rezignovali jsme na všechny extrémní sporty, které nabízel, a zakempovali u hotelového bazénu. Ve městě navíc měli nejlepší grilované kuře v Kolumbii a stejně nás čekal náročný trek v horách.

Pak nadešel čas vyrazit do El Cocuy a my jsme projížděli kouzelnými horskými pueblitos, v jednom jsme si dali parádní oběd s dezertem z karamelizovaného ananasu a v jedenáct v noci konečně dorazili před místo určení. Zaparkovali jsme pod ochranou panenky Marie a když nás ráno probudili vojáci, kteří v plné polní rozdělávali oheň kousek od našeho auta, vydali jsme se na náměstí přivítat se s cirkusem z Plzně.

Photos /  Fotky

Mud people / Bahnolidi

The hole / Jáma

Yucky, yuck! / Fuj, fuj!

Petr's job (the hat) / Peťova práce (ta čepice)

Relax by the river / Pohoda u řeky

Which way? / Tak kudy teď?

This way! / Tudy!

No, no, this way! / Ne, ne, tudy!

Yummy! / Mňam!

Cabo de la Vela

Lot of salt, loads of salt! / Věrtel soli, kopec soli!

Por solo mil pesos! Sůl nad zlato.

First puncture / První nehoda

First we filled the car with cheap petrol... / Nejdřív jsme natankovali levný benzín...

... and then our exhaust pipe fell off / ... a pak nám upadl výfuk

Yes, we really drive the whole way from Canada! / Opravdu jedeme až z Kanady!

What do they say in the papers again? / Co to zase píšou v těch novinách?

Who wants to be a millionaire? / Kdo chce být milionářem?

 

And this is how the coffee is done. / A takhle se dělá káva.

San Gil by night / San Gil v noci

On the way to El Cocuy / Cestou do El Cocuy