Northern Colombia - Severní Kolumbie

Our first stop after Cartagena was the mud volcano – Volcan de lodo el Totumo. We read about it in the guidebook but nothing can prepare you for the actual experience. When you arrive there, you see a big anthill-like thing and people covered in mud running around; you can even buy some mud in a plastic bottle.

We put on some old swim suits and climbed up the hill. Now, this was one of the most surrealistic things I’d ever seen. On the top of the hill there was a hole, some four by four metres, full of mud and people. Most of the people were drenched deep and anyway completely covered in mud and you could see only their eyes and teeth shining out.  Then you climb down the ladder and feel the thick sticky lukewarm mud; your foot is looking for a solid ground but there is none and you go off the ladder and somewhat flow in the mud like in zero gravity. This, personally, made me feel a bit panicky. But you get used to it after a while and learn how to move so that you don’t drown. We spent some twenty minutes in the hole and then climbed up the slippery ladder, got rid of a few layers of mud, climbed down the slippery hill and went to the nearby lake to wash away the rest (with the help of local women, which contributed to the surrealistic feeling, it’d been a few years since somebody actually washed me). Simply, if you ever go this way, this volcano is a must.

We spent the night there as it was already getting late when we were clean enough, and the next day we set off to find some good surfing spot. It turned out, though, that it was windy season and the waves were too big and the sea too muddy. Later we learned that the whole northern coast was like that so Zuzka’s and Kamilek’s surfboards have to wait till Ecuador. We crossed a few bigger towns – Baranquilla and Santa Marta – and went to Minca, a small village a bit above the coast where the heat was slightly more bearable. We stayed there for a few days, visited their pozos azules with many people and a cold river, Petr knitted a few caps, and Zuzka gave us a lesson of how to approach a mule and suffered a kick from it.

After Minca, we were planning to go the National Park Tayrona and enter it through the “backdoor” in order to avoid the ridiculously expensive fee of 36.500 pesos (that is some $13) per (a foreign) person. But when we packed our backpacks for a daytrip through the jungle and walked about 200 metres, there was a lady asking us to buy the tickets. As we simply didn’t have the money for that, we turned around and spent the hot day by the nearby river.

We slowly continued along the coast to the east, went through Riohacha where we finally bought the obligatory car insurance, and decided to go to Cabo de la Vela, a place on the northern peninsula where there is nothing but desert with no proper roads, yet there are great lobsters and a rocky coast. We had a lobster for dinner, and yes, it was delicious (if you don’t mind eating the meat from the actual poor lobster’s shell). The next day we explored the wonders of the place, such as the sugar loaf and the ojo de agua that turned out to be practically dry (no surprise with the heat and no shade), and went on to spend the night in the desert. On the way back we visited a salt mine in Manaure where we could get as much salt as we wanted. We took a litre and we still have some three months later.  

Then we finally headed south again. Our friends were flying to Colombia in a few days and we were supposed to meet them in the Parque Nacional El Cocuy. We wanted to take it fast but the journey took us longer than expected as Bramborghini had two punctures in three days and Zuzka and Kamilek had to buy new tires, and Jurasek’s exhaust pipe fell off and we had to weld it back on. But after all these technical difficulties we finally made it to Valledupar, a city halfway. We spent the night in a square, took a shower in a small tienda at the corner in the morning, and then it started. One by one people came, interested in our cars and our journey. Then journalists appeared, from TVs, radios, and newspapers, and we didn’t stop for some two or three hours, talking to dictaphones and other devices. Repetitively, we answered the same questions, such as how we like elvallenato (to be honest, I’d never heard of it before), and they kept taking photos of the interior of Bramborghini. But being famous is not easy, and as the media people grew bolder, we grew tired and finally decided to flee the square. But anyway, later we found two newspaper articles, here and here, and one TV shot, here (all in Spanish, though, sorry) so I guess it was worth it. 

After Valledupar we went through Bucaramanga to San Gil, and on the way got invited to a finca del café in the Chicamocho canyon, which was quite an experience. We met a great family, drank great coffee, and learned a lot about the process of coffee making.  If you know anyone interested in buying quality Colombian coffee, I can provide contact information.

Finally arriving to San Gil through the winding narrow mountain road, we somewhat resigned on all the adventurous sports it had to offer, and spent some relaxing days camping by a hotel’s pool and eating the best grilled chicken in Colombia. Anyway, we were to do a tough hike in the mountains later on.

Then the time had come to set on a journey to El Cocuy and we drove through the lovely mountain pueblitos on a less lovely dirt road, had a great cheap lunch with delicious dessert of caramelized pineapple, and at eleven at night we found ourselves in front of the village of El Cocuy. We parked under the protective statue of Saint Mary for the night and in the morning, woken up by soldiers who were making fire just next to our car we went to the village to meet our friends.

Naše první zastávka po Cartageně byla bahnitá sopka – Volcan de lodo el Totumo. Četli jsme o něm v průvodci, ale na vlastní zkušenost vás stejně nic nepřipraví. Když dorazíte na místo, vidíte kopec ve tvaru obrovského mraveniště, kolem kterého pobíhá plno zabahněných lidí. Bahno si dokonce můžete koupit i v plastových lahvích.

Oblíkli jsme si staré plavky a vyšplhali se na kopec. To, co jsme tam spatřili, byla jedna z nejsurrealističtějších věcí v mém životě. Ve vrcholu kopce byla díra, tak čtyři na čtyři metry, plná bahna a lidí. Většina z nich byla potopená až po krk a bahno měli i na obličeji, takže z nich svítily jen oči a zuby. Pak slezete dolů po žebříku a dotknete se lepivého hustého vlažného bahna a vaše noha hledá dno, ale ono tam žádné není, takže se pustíte žebříku a tak nějak v tom bahně plujete jako ve vzduchoprázdnu. Osobně to pro mě nebyl úplně příjemný pocit, ale za chvíli si zvyknete a naučíte se pohybovat tak, abyste se neutopili. V díře jsme strávili asi dvacet minut, pak se vyšplhali nahoru po kluzkém žebříku, zbavili se několika vrstev bahna, slezli z kluzkého kopce a ponořili se do vln blízkého jezera, abychom dokončili očistu. S tím nám pomáhaly místní ženy, což ještě přispělo k pocitu surreálna, přece jen už je to nějaký ten pátek, co mě někdo myl. Prostě, jestli někdy pojedete tímhle směrem, El Totumo prostě musíte navštívit.

Strávili jsme tady i noc, protože když už jsme byli dostatečně čistí, začalo se smrákat. Příští den jsme vyrazili hledat nějakou pěknou pláž pro surfování. Jak se ale ukázalo, bylo zrovna větrné období, vlny byly vysoké a moře špinavé. Později jsme zjistili, že takhle v tuto dobu vypadá celé karibské pobřeží Kolumbie, takže surfy Kamílka a Zuzky musí počkat až do Ekvádoru. Projeli jsme několik větších měst – Baranquilla a Santa Marta – a dojeli do vesnice Minca, která leží v kopcích kousek nad pobřežím, takže horko je trošku snesitelnější. Tady jsme zůstali pár dní a navštívili místní pozos azules, kde byla studená řeka a plno lidí, Peťa upletl pár čepic a Zuzka nám ukázala, jak se má obcházet mula a dostala od ní kopanec.

Cestou z Minky jsme chtěli navštívit Národní park Tayrona a jít tam zadním vchodem, abychom se vyhnuli neuvěitelně vysokému vstupnému – 36.500 pesos (asi 400 korun) na osobu (tzn. na cizince). Když jsme si ale sbalili baťůžky na denní výlet do džungle a ušli asi 200 metrů, objevila se paní, která po nás chtěla zaplacení vstupného. Protože jsme ale tolik peněz prostě neměli, otočili jsme se a horký den strávili u blízké řeky.

Pomalu jsme podél pobřeží pokračovali na východ, v Riohache si konečně koupili povinné pojištění na auto a rozhodli se navštívit Cabo de la Vela, místo na severním poloostrově, kde je jen poušť a špatné cesty, zato tam ale mají výborné langusty a skalnaté pobřeží. Langustu jsme si dali na večeři a opravdu byla výborná (pokud vám nevadí, že ji chuderu jíte přímo z její skořápky) a místní krásy jsme navštívili druhý den. Podívali jsme se na „homoli cukru“, kde nás to málem sfouklo, a na ojo de agua, což byla louže špinavé vody, ale kdo by se divil, v tom horku a neexistujícím stínu. Noc jsme strávili v poušti. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v solném dolu v Manaure, kde jsme si mohli nabrat soli, kolik jsme chtěli. Vzali jsme litr a pořád nám ještě i po třech měsících zbývá.

Pak už jsme to konečně otočili zase na jih. Za pár dní měli přiletět naši kamarádi a měli jsme se setkat v Parque Nacional El Cocuy. Chtěli jsme to vzít rychle, ale Bramborghini píchnul dvakrát za tři dny a děcka museli koupit nové pneumatiky, a Juráškovi upadl výfuk, takže jsme ho museli přivařit. Přes všechny technické problémy jsme ale nakonec dorazili do Valleduparu, města napůl cesty. Přespali jsme na náměstí, ráno si dali sprchu v krámku na rohu a pak to začalo. Jeden po druhém začali chodit lidi a ptali se na naše auta a cestu. Pak dorazili novináři, z televize, z rádia, z novin a my jsme skoro tři hodiny museli dávat rozhovory a mluvili do kamer, diktafonů a různých dalších zařízení (iPhone už mají dneska asi úplně všichni... kromě nás). Pořád dokola se nás ptali na to samé, třeba jak se nám líbí el vallenato (o kterém jsem do té doby vůbec neslyšela), a nadšeně si fotili vnitřek Bramborghiniho. Ale být slavný není jednoduché, novináři byli čím dál drzejší a my čím dál unavenější, a tak jsme nakonec z náměstí utekli. Přesto jsme později našli dva novinové články, tady a tady, a dokonce i jednu televizní reportáž, tady, tak to snad stálo za to (i když je to všechno ve španělštině).

Z Valleduparu jsme vyrazili přes Bucaramangu do San Gil a po cestě jsme dostali pozvání na jednu finca del café, kde jsme potkali úžasnou rodinu, popíjeli úžasnou kávu a dozvěděli se něco o procesu výroby kávy. Pokud byste chtěli rozjet byznys s kvalitní kolumbijskou kávou, dodám kontakty.

Když jsme konečně úzkými serpentinami dorazili do San Gil, rezignovali jsme na všechny extrémní sporty, které nabízel, a zakempovali u hotelového bazénu. Ve městě navíc měli nejlepší grilované kuře v Kolumbii a stejně nás čekal náročný trek v horách.

Pak nadešel čas vyrazit do El Cocuy a my jsme projížděli kouzelnými horskými pueblitos, v jednom jsme si dali parádní oběd s dezertem z karamelizovaného ananasu a v jedenáct v noci konečně dorazili před místo určení. Zaparkovali jsme pod ochranou panenky Marie a když nás ráno probudili vojáci, kteří v plné polní rozdělávali oheň kousek od našeho auta, vydali jsme se na náměstí přivítat se s cirkusem z Plzně.

Photos /  Fotky

Mud people / Bahnolidi

The hole / Jáma

Yucky, yuck! / Fuj, fuj!

Petr's job (the hat) / Peťova práce (ta čepice)

Relax by the river / Pohoda u řeky

Which way? / Tak kudy teď?

This way! / Tudy!

No, no, this way! / Ne, ne, tudy!

Yummy! / Mňam!

Cabo de la Vela

Lot of salt, loads of salt! / Věrtel soli, kopec soli!

Por solo mil pesos! Sůl nad zlato.

First puncture / První nehoda

First we filled the car with cheap petrol... / Nejdřív jsme natankovali levný benzín...

... and then our exhaust pipe fell off / ... a pak nám upadl výfuk

Yes, we really drive the whole way from Canada! / Opravdu jedeme až z Kanady!

What do they say in the papers again? / Co to zase píšou v těch novinách?

Who wants to be a millionaire? / Kdo chce být milionářem?

 

And this is how the coffee is done. / A takhle se dělá káva.

San Gil by night / San Gil v noci

On the way to El Cocuy / Cestou do El Cocuy

Cartagena

The land was wobbly in Cartagena for the first few hours and days for us. It took us a while to get used tonormal walking (and standing) again after the five days at sea. And it was hot. As the first thing we found a hostel and had a proper fresh-water shower and then went for a hearty breakfast to calm down the slightly unstable stomach (it’s strange that you feel sick even though you are already on land). At noon we had a meeting back at the port to pick up our passports with an entry stamp but the guy didn’t turn up and a colleague of his told us to come at two. We were a bit upset because we could have rested a while in a normal size bed instead of walking in the scorching sun there and back but came back two hours later, waited another hour and something, and there he finally was with our stamped passports.

We wanted to start the process of getting our cars back as soon as possible (that’s why we also needed the passports soon) but as it turned out we didn’t need to hurry so much. We paid the shipping through a money transfer and due to the combination of weekends, Christmas and the New Year holidays it took a lot longer for the money to arrive than we’d expected. And without the money on their account, the Panama agency didn’t want to tell us where the cars are stored and where to pick up the necessary documents. There we were in Cartagena then, carless. On the other hand, it opens up other possibilities, such as walking through the town without being afraid somebody would steal things from your car.

We spent the first two nights in a hostel but then as the prices doubled because of the approaching New Year’s Eve we were looking for a cheaper place to stay and found a “homestay” with Patricia and her family. It wasn’t as luxurious but we had a bed and a shower and that was enough. We were relaxing in the old town of Cartagena, strolled through the colonial streets, spent the evenings at the nearby Plaza de la Trinidad which was always full of people, and after some time we felt almost part of the community.

The New Year’s Eve wasn’t as wild as we’d thought. The evening at “our” plaza looked basically the same as any other and we met there three Czech travellers, which was a nice change. Few minutes before midnight we went to see the fireworks outside the city walls, then went to the coast, talked to a few other people and wondered back home through the partying town. All in all it was a very pleasant evening with the taste of cane rum.

On the 2^nd of January the money for the car-shipping finally arrived to the company and we could start the process of picking the cars up. We went to the port to get the Bill of Landing, to the bank to pay for it, to another office to fill in some papers and pay for the unloading (you pay for anything that happens in, out or with the container and it all sums up to a nice pack of money) and to learn what else is there to do. Then it was evening and we went home. The next day we came early in the morning to arrange the container inspector for the afternoon, waited for about an hour before the officer came and we could fill in the papers for that (there was nobody else in the office full of people to help us), went for a late breakfast and then went to another port where our cars were waiting, still in the container. We filled in some more papers, waited for the inspector and when he came, Zuzka, as she was the only one allowed in the actual port, went with him to watch the unloading of both our cars. Fortunately, this went well, no car or person was harmed and Jurasek and Bramborghini (the cars, that is) were breathing freely again. But they were not ours yet. They had to wait on the parking lot before we finish all the rest. We paid some more money for the inspection and went to DIAN to get the papers with the result. We were supposed to be there at four but waited for more than one hour before it was completely ready which was quite a complication for us as the port with our cars in it was closing at six and we still needed to go to another office to finish the paperwork. We ran over, then, and the officer was very helpful, she printed out the last necessary paper at about five to six and called to the port for them to wait for us. We hopped in a taxi and hurried there and after some explaining they agreed to let us take the cars. So two full days of office-running and almost $1.000 later, we had our cars with us again. What a joy! Jurasek didn’t tell us much but I hope he’d had some fun with Bramborghini in the container during their journey.

We went for the last shower at Patricia’s, spent the night in a small parking lot at the bay and the next day set off to explore Colombia.

Pár hodin a dnů po vylodění se nám země hýbala pod nohama. Po pěti dnech na moři nám nějakou dobu trvalo zvyknout si zase na normální chůzi (a stání). A bylo horko. Ze všeho nejdřív jsme našli hostel  a dali si dlouhou sladkovodní sprchu a pak si zašli na pořádnou snídani, abychom uklidnili houpající se žaludek (je zvláštní, že je vám pořád špatně, i když už jste na pevné zemi). V poledne jsme byli domluvení, že si přijdeme vyzvednout pasy zpátky do přístavu, ale když jsme tam dorazili, tak tam chlapík nebyl a jeho kolega nám řekl, že máme přijít ve dvě. To nás trošku naštvalo, protože místo toho, abysme se táhli v poledním slunci tam a zpátky, jsme si mohli trošku odpočinout na posteli normální velikosti. Nicméně jsme se ve dvě vrátili, počkali si ještě něco přes hodinu a pak pasy konečně přišly.

S procesem vyzvedávání aut jsme chtěli začít co nejdřív (proto jsme taky potřebovali mít pasy u sebe), ale nakonec se ukázalo, že jsme nemuseli tak spěchat. Přepravu jsme platili převodem na účet a kvůli kombinaci víkendů, Vánoc a Nového roku trvala cesta penězům mnohem déle než jsme čekali a bez peněz na účtu nám panamská agentura nechtěla říct, kde jsou auta uskladněná nebo kde si můžeme vyzvednout potřebné dokumenty. Takže jsme byli v Cartageně bez auta. Na druhou stranu to ale otevírá řadu dalších možností, jako třeba procházet se městem bez obav, že vám někdo auto vykrade.

První dvě noci jsme strávili v hostelu, ale protože pak se ceny zdvojnásobili kvůli blížícímu se Silvestru, našli jsme si ubytování v soukromí u Patricie a její rodiny. Nebylo to sice tak luxusní, ale měli jsme postel a sprchu a to stačilo. Odpočívali jsme ve starém městě, procházeli se koloniálními uličkami a večery trávili na blízké Plaza de la Trinidad, kde se vždycky něco dělo, a po nějaké době jsme se cítili téměř součástí místní komunity.

Silvestr nebyl zdaleka tak divoký, jak jsme si mysleli. Večer na „našem“ náměstí vypadal vpodstatě stejně jako kdykoli jindy, ale potkali jsme partu tří Čechů, což byla milá změna. Pár minut před půlnocí jsme se zašli podívat na ohňostroj, pak jsme šli na městské hradby na výhled na moře, dali se do řeči s pár dalšími turisty a přes slavící město jsme se procházkou vydali domů. Celkově to byl příjemný večer s příchutí třinového rumu.

Druhého ledna konečně na účet agentury dorazily peníze a my jme mohli začít s procesem vyprošťování aut ze spárů kolumbijských úřadů. Jeli jsme do přístavu vyzvednout si Bill of Landing, do banky ho zaplatit, zpátky do přístavu do jiného úřadu vyplnit pár papírů a zaplatit za vystěhování kontejneru (platíte za všechno, co se pohne uvnitř, venku nebo kolem kontejneru,a celkově se to nasčítá do pěkné sumy) a zjistit, co dalšího je potřeba udělat. A pak už byl večer a šlo se domů. Druhý den brzo ráno jsme si do DIAN šli domluvit inspektora na odpoledne, museli počkat asi hodinu než dorazí úřednice, která nám dá papíry na vyplnění (v úřadě plném lidí to nikdo jiný udělat nemohl), zašli na pozdní snídani a odjeli do dalšího přístavu, kde naše auta pořád čekala v kontejneru. Tam jsme vyplnili další papíry a čekali na isnpektora. Když dorazil, Zuzka, protože té jako jediné bylo dovoleno jít do samotného přístavu, šla s ním, aby dohlídla na vykládání aut. Všechno se naštěstí obešlo bez nehod, žádné auto ani osoby nebyly zraněny a Jurášek s Bramborghinim mohli zase volně dýchat. Ale ještě nebyli naši, ještě museli počkat na parkovišti, než dořešíme zbytek papírování. Zaplatili jsme za isnpekci a jeli do DIAN počkat si na papír s výsledky. Měli jsme tam být ve čtyři, ale trvalo víc jak další hodinu, než byl dokument hotový se vším všudy, což nám trochu komplikovalo situaci, protože přístav s našimi auty zavíral pro veřejnost v šest a my jsme potřebovali ještě na jeden úřad. S papírem konečně v ruce jsme tam běželi a paní úřednice byla velmi nápomocná, poslední papír vytiskla za pět minut šest a zavolala do přístavu, aby na nás počkali. Skočili jsme do taxíku a spěchali na místo a po troše vysvětlování nám dovolili si auta ještě ten den vyzvednout. Takže jsme po dvou celých dnech obíhání úřadů a asi 1.000 dolarech (na auto) konečně měli naše miláčky zpátky u sebe. Jurášek nám toho moc neřekl, ale doufám, že si cestu s Bramborghinim taky aspoň trochu užili.

Zašli jsme ještě na poslední sprchu k Patricii, noc strávili na malém parkovišti v zálivu a další den ráno vyrazili objevovat Kolumbii. 

Photos/Fotky:

Tanecnici / Dancers

Nase ulice v Cartagene / Our street in Cartagena

Nedelni odpoledne / Sunday afternoon

Bailando

Nocni stare mesto / Night in the old town

Pamatky / Sights 

Ranni krasa / Morning beauty

Botero

Kde byste radsi bydleli? / Where would you prefer to live?

Stare a nove / Old and new

Ulice / Streets

Manzelka Gabriela Garcia Marqueze (mozna) / Gabriel Garcia Marquez's  wife (maybe)

Nejnalestenejsi misto / The shiniest place

Tuk, tuk / Knock, knock

Tak jak to chcete? / How would you like it?

Un tinto, por favor.

Namornik / Sailor

No comment

Mistni deti / Local children

Hmmm, maso na spejli... / Mmmm, meat on a stick...

Opatrne, nezdvihejte Juraska tak vysoko! / Careful, don't lift Jurasek so high!

Pirati na vlnach i na suchu / Pirates both on waves and  on land

The Caribbean

After taking care of getting the cars from Panama to Colombia, we were looking forward to our part – the yacht trip. 

We spent two nights in a hostel in Panama City and went for a walk from the business neighbourhood with numerous skyscrapers to the old town with pretty colonial houses. The next day we got up at 4.30 a.m. to be ready for the 5 o’clock pick-up that arrived at six. We put our backpacks on the roof of the jeep and squeezed inside – there were eight of us, altogether – and set off for the journey to the port of Porvenir, although a bit nervous that the “taxi” driver didn’t know the name of our ship. When we reached the Kuna Yala region, it started to rain (our backpacks got wet) and the road turned into a roller coaster, going up and down and right and left through the surrounding jungle so we were considering taking the seasickness pills already. In the end we arrived to a lancha port and again, nobody here recognized the name of Manigua, our yacht. Still, we hopped on one of the boats with our soaked backpacks and went for Porvenir. We got soaked ourselves when we were bobbing on the waves of the open sea but surprisingly, the boater found Manigua and we managed to get aboard. The yacht looked good and we were looking forward to the sailing, although we were a bit upset from the journey here – both the taxi and the lancha were more expensive than we were told they would be.

However, then we realized that there would be thirteen people on the boat, nine passengers and four members of the crew, which seemed a lot for the size of it and it meant that there will be four of us sleeping in a cabin for two, and moreover they asked us to pay more, reasoning that they had to change the boat because the captain of the original one had quit and Manigua is newer and more spacious(!). All in all, considering how much we paid for the whole sailing trip, there were a lot of things we weren’t happy about.

Nevertheless, we stayed aboard. After some formalities (excluding the safety things, though, such as learning where the life vests are) we sailed off to one of the 368 islands of San Blas. We “parked” in calm waters between two islands where we were supposed to spend the following three nights. The islands were pretty as a picture in a travel magazine, with palm trees bowing above the white sand of the beach, and amazingly clear water with starfish on the ground.

The other passengers were laid-back young travellers, three guys from Australia and two Dutch girls, and after the first misunderstanding about the payment the crew turned out to be nice as well, so the company was alright, it was just the little space that mattered. The next day we stayed at the same place for the weather wasn’t good enough for sailing and we went snorkelling and saw a stingray and loads of colourful small fish and corral. 

The third day – December 24^th – we sailed to another travel catalogue island with even better snorkelling places and this time we were ready to try the seasick pills – and they worked! When we got back to “our” island we went over for a beer to celebrate the Christmas Eve but couldn’t drink much as the next day the boat was to start a 40-hour non-stop sailing to Cartagena, Colombia. It didn’t really feel like Christmas, anyway, with the coconut palms and sea around, and pleasant 25 degrees.

On the fourth day we went to visit yet another island and after good but little lunch (because the number of people really exceeded the maximal limit of the boat and the amount of food that fitted in the pots was yet another proof of it) we set off on the sailing journey on the open sea. We all took our lifesaving pills and got ready to suffer through it. The pills make you sleepy so most of us spent the journey lying down (this also helps against being sick), either in the cabin or on the deck (more fresh air).  At one point we saw dolphins jumping around the boat, at another some other big fish.

In the early morning of the sixth day we woke up to find ourselves in the port of Cartagena, with skyscrapers at one side and the domes of the old town churches at the other.

Poté, co jsme se postarali o přesun našich aut z Panamy do Kolumbie, začali jsme se těšit na ten náš – pětidenní cestu jachtou. 

V Panama City jsme strávili dvě noci v hotelu a přes den si udělali výlet z obchodní čtvrti s podkovou mrakodrapů do starého města s koloniální architekturou. Druhý den jsme vstávali o půl páté ráno, abychom byli připraveni na vyzvednutí v pět. Taxi přijelo v šest a řidič nevěděl nic o naší lodi jménem Manigua. Přesto jsme batohy naskládali na střechu a nacpali se dovnitř – dohromady nás tam bylo osm – a vyrazili na karibskou stranu Panamy, do přístavu Porvenir. Když jsme přijeli do regionu Kuna Yala, začalo pršet (takže nám zmokly batohy)a cesta se změnila v horskou dráhu džunglí, takže jsme uvažovali, že si prášky proti mořské nemoci vezmeme už teď. Přeze všechno jsme dorazili k přístavišti loděk, odkud jsme měli pokračovat do Porveniru. Ani tady nikdo neznal Maniguu, ale i tak jsme nasedli a vyrazili. Batohy už jsme měli durch z cesty autem a teď jsme zmokli i my, jak na nás stříkaly vlny na moři. Náš loďkař po asi dvou telefonátech Maniguu nakonec našel a my jsme se úspěšně nalodili. Jachta byla pěkná a my jsme se těšili na plachtění, i když jsme byli trošku rozladění z cesty sem – jak taxi, tak lancha byly dražší, než měly být.

Pak jsme ale zjistili, že nás na lodi bude celkem třináct – devět pasažérů a čtyři členové posádky – což se na její velikost zdálo docela dost a hlavně to znamenalo, že budeme v kabině pro dva spát čtyři. A co hůř – chtěli po nás, abychom jim zaplatili o 50 dolarů na osobu víc, protože jsme původně měli jet na jiné lodi, ale její kapitán dal výpověď a Manigua, kterou sehnali na poslední chvíli, byla novější a prostornější(!). Tak to jsme jim vysvětlili, že platit nic navíc opravdu nebudeme. Prostě, vzhledem k tomu, kolik jsme za celou srandu zaplatili, bylo dost věcí, ze kterých jsme nebyli nadšení.

Přesto jsme zůstali na palubě. Po pár formalitách (které ale nezahrnovaly bezpečnostní věci, třeba jako kde v případě potřeby najít záchranné vesty) jsme vyjeli k jednomu z 368 ostrovů San Blas. Zakotvili jsme v klidných vodách mezi dvěma ostrovy, kde jsme měli strávit další tři noci. Vypadalo to tam jako na obrázku z cestovní kanceláře, kokosové palmy se skláněly nad bílým pískem pláže a průzračnou vodou byly vidět hvězdice na dně.

Ostatní pasažéři byli pohodáři, tři lidi z Austrálie a dvě holky z Holandska, a po prvotním nedrozumění ohledně platby se nakonec i posádka začala usmívat, takže osazenstvo bylo v pohodě, jen ten nedostatek prostoru byl dost cítit. Druhý den jsme zůstali zakotvení, protože počasí nebylo na plachtění nic moc, tak jsme šli šnorchlovat a viděli jsme rejnoka a spoustu pestrobarevných ryb a korálů.

Třetí den – 24. prosince – jsme vyjeli k dalšímu ostrovu jak z katalogu, kde bylo ještě lepší šnorchlování a tentokrát už to bylo i na pilulky proti mořské nemoci, které překvapivě opravdu zafungovaly! Když jsme pak dorazili zpátky k „našemu“ ostrovu, zašli jsme si na pivko oslavit Štědrý večer, ale nemohli jsme moc pít, protože další den jsme vyráželi na 4O hodinnovou nonstop cestu do Cartageny. Stejně to moc nevypadalo jako Vánoce, s palmama a mořem a příjemných 25 stupňů ve vzduchu.

Čtvrtý den jsme jeli navštívit ještě jeden ostrov a po chutném ale chudém obědě (protože počet lidí na palubě opravdu přesahoval maximální limit pro tuhle loď a množství jídla, které se vešlo do hrnců toho bylo dalším důkazem) jsme vyrazili na cestu na volné moře. Vzali jsme si prášky proti blbě a chystali se to protrpět. Vedlejší účinek těchle pilulek je ospalost, takže jsme všichni různě polehávali (to už samo pomáhá), buď v kabině nebo na palubě (víc čerstvého vzduchu). Jednu chvíli nás doprovázeli delfíni a viděli jsme i kulohlavce.

Brzo ráno šestého dne jsme se probudili v cartagenském přístavu. Na jedné straně nás vítaly mrakodrapy a na druhé kopule kostelů starého města. 

Zuzka

Karibik? Se vsad! Caribbean? You bet!

Klid pred bouri. Calm before the storm.

Dovolenka. Vacation.

Nesyci, kdyz zapada... Doesn't hiss when setting down.

Co jinyho delat... What else to do...

Je to fuska mit  flasku rumu a ctyri nohy...
Too many legs for a bottle of rum...

Nasi Ozzici... Our Ozzis...

Vazna diskuze... budem nejdriv kourit, nebo plavat?
Serious discussion... smoke first or swim first?

Mamma a Patek ... Mamma and Friday...

Zeme na obzoru!!!  Land ahoy!!!